Ve čtvrtečních Událostech a komentářích vás ministr kultury Daniel Herman označil za »tvrdého stalinistu«. Co byste mu odpověděl?
Za bernou minci to vezme jen ten, kdo skousne i jeho groteskní lež, že před Mnichovem jsme patřili do desítky nejvyspělejších států, kdežto socialismus nás prý srazil až kamsi na 50. místo. Ministr Herman je z fanatiků pravicového klerikalismu. Poselství odvážných komunit, jež daly světu křesťanství - poselství skutečné rovnosti a altruismu - je jim bytostně cizí. Ženou je nutkavé obsese, jimž hodil rukavici už Jan Hus - a zaplatil za to mučivou popravou. Křivda na dolních deseti milionech, panáčkující pod monstrancemi »církevních restitucí«, to ukázala v celé nahotě. S klerikály tohoto ražení křížil kordy už Tomáš Garrigue Masaryk. Nepodvolil se ani teatrálnímu nátlaku Vatikánu a jeho pražského nuncia. Řeční-li o tisících obětí pravicový klerikál, je to »chucpe«. My, komunisté, jsme jedinou vlivnou politickou silou, která se ke všemu, co se naším jménem stát nemělo, staví čelem. Už dlouhé desítky let - a »padni, komu padni«.
Klerikál je dědicem inkvizičního teroru - a bezpočtu jiných zločinů a alotrií. Tím víc by mu slušela kajícná pokora. Už ji kdo viděl aspoň v náznacích? Ministr Herman neváhá urážet i památku obětí nacistické genocidy. Právě tak vnímá jeho vystupování na srazech landsmanšaftu česká vlastenecká veřejnost napříč politickým spektrem.
Pravicový klerikál je terminus technicus. Zato »stalinista« - tím spíš na mou adresu - jen ubohá inkviziční nálepka. Výron čirého zoufalství, kterému vyschly argumenty.
Právě se mu - v milém osobním dopise - vysmál i jeden z někdejších chartistů. Z těch, s nimiž táhneme za jeden provaz v dnešním disentu.