Nedávno A. Babiš slavnostně představil svou knihu s názvem „O čem sním, když náhodou spím“ (2017, 282 s.). Přitom poukázal i na hlavní myšlenky knihy, které zapadají do koloritu jeho programových návrhů posledních let, respektive je podle téže logiky doplňují.
Jak známo, kapitalismus a s ním spojená vládnoucí oligarchie zatím prokazuje schopnost se recyklovat a to často i tím, že již použité „recepty“ jen zabalí do jiného obalu. Babišovy návrhy jsou toho příkladem. Když opomeneme nereálné sliby o internetu všude zdarma, samotelefonujících dálnicích pokrývajících celou republiku, důchodech ve výši 70 % průměrného platu a platech učitelů na úrovni manažerů, nenajdeme zde nic originálního. To však neznamená, že se těmito body není třeba zaobírat, že nejsou nebezpečné.
Babiš prohlašuje, že ho k sepsání brožury inspiroval Jan Antonín Baťa s jeho knihou „Budujme stát pro 40 000 000 lidí“, kterou vydal r. 1937 ve Zlíně. Je třeba přiznat, že se Babiš k J. A. Baťovi hlásí. Přitom není tajemstvím, že J. A. Baťa obdivně vzhlížel k Mussoliniho fašistické Itálii a jejímu sociálně-ekonomickému systému. Ve svém podniku zavedl autokratický systém, v němž člověk od kolébky až po hrob závisel na moci firmy, a jestliže nepatrně vybočil z řady, ve firmě skončil. Pokud však z řady nevystupoval, podnik jeho život řídil téměř se vším všudy, samozřejmě v relativně snesitelných podmínkách, avšak za nepředstavitelného strojového drilu v práci. Tak nějak si J. A. Baťa představoval i fungování státu. Podobně si činnost státu představuje Babiš. Nikoliv náhodou bohatlo Baťovo impérium na různých válečných konfliktech, při kterých dokázalo sehrát roli prospívající v prvé řadě jeho vlastnímu zájmu. Tak tomu bylo v první světové válce. Ve druhé světové válce sehrálo vedení firmy ještě hanebnější úlohu, když přebíralo v koordinaci s nacisty továrny na okupovaných územích např. SSSR a využívalo práci válečných vězňů. Za nepříliš kladný postoj J. A. Bati k zahraničnímu odboji ČSR a za kolaboraci (nepřímo) s nacisty byl r. 1947 odsouzen Národním soudem k 15 letům vězení (v roce 2007 byl de jure očištěn).
Vraťme se ale od Babišova vzoru k němu samotnému. Babiš podobně jako Baťa brojí proti byrokracii. Navrhuje ji vyřešit digitalizací státní správy. To je samozřejmě bláhový návrh, jenž však obsahuje nejedno čertovo kopýtko. Kapitalismus v imperialistickém stádiu vytváří byrokracii zcela nevyhnutelně, protože kapitál postupně srůstá se státem, podmaňuje si ho a v rámci vyvolání zdání hospodářské soutěže, ochrany zákazníka, životního prostředí a udržení sociálního smíru vytváří úřady, které např. ani reálný socialismus nepotřeboval. Nynější náklady na státní správu jsou ve srovnání s r. 1989 až sedminásobné v přepočtu na současné ceny. Krom toho oligarchie a vysocí manažeři pronikají do státní správy, správy veřejných podniků, kvůli čemuž je pro ně nutné zajistit nová místa, někdy označované také jako „trafiky“. V postavení ČR, coby vazala mocenských bloků, se dá zmírnit množství úřadů jedině jejich privatizací, což však zatím vyzkoušely jedině banánové republiky Jižní Ameriky, a to jenom krátkodobě – efektem bylo bouření obyvatelstva, konec sociálního smíru, což nebylo v zájmu vládnoucí oligarchie. Zrušení části úřadů by vyvolalo jejich nárůst na straně druhé. Čertovo kopýtko spočívá v deklarované digitalizaci. Její technické zabezpečení by bylo ohromným dárkem pro soukromý kapitál, tedy i možným dárkem pro dceřiné či vnukovské firmy koncernu Agrofert. Přechod komunikace s úřady do virtuálního prostoru by opět rozšířil nebezpečný prostor pro špehování a kontrolu lidí represivními orgány státu, tedy i pro snížení osobních svobod a práv lidí. To je první z návrhů, který sice nenápadně, o to však nebezpečněji směřuje k omezování práv v soudobé buržoazní demokracii směrem k autokratičtější podobě diktatury kapitálu. Které další návrhy A. Babiše nejen z nedávno vydané knihy představují nebezpečí i pro současnou (buržoazní) demokracii? Vyjádřím je několika body, které se následně pokusím vysvětlit.
- Přímá volba starostů, kteří by se neopírali o volené radní, ale o „profesionální“ úřednický aparát.
- Tzv. léčba na dálku, kdy lidé budou mít náramky, sledující jejich životní funkce.
- Změna volebního systému na většinový.
- Tzv. zjednodušení legislativního procesu, jež by mělo sloužit ke zrychlení projednávání zákonů; měl by se údajně odpolitizovat.
- Řízení státu jako firmy, resp. obcí jako rodinné firmy.
Neuskutečnitelných, nebezpečných návrhů předložil Babiš více, realizace shora uvedených by však, podle mého názoru, uškodila většině lidí mnohem zásadněji.
Vezměme je po pořádku. Přímá volba starostů zní velmi líbivě. Musíme ji však zasadit do souvislostí s tím, že by byla lidem odebrána možnost volit radu obcí, protože by se zvolený starosta opíral o „profesionální“ úřednický aparát. Tak by byla ještě znásobena moc byrokracie buržoazního státu, v celkovém Babišově pojetí na klíčových postech zcela poplatná jeho oligarchickým sítím. Přímo zvolený starosta by byl proti této mašinérii zcela bezmocný, byl by na ní závislý, lidem by byla odebrána podstatná část práv volit vedení obce a mnohem více moci by přímo uchopila vládnoucí oligarchie.
Pokud jde o léčbu na dálku, byla by fatálním zásahem do soukromí a osobních práv jednotlivce. Jakékoliv zákonně ochranné opatření by v systému, kdy vládnoucí třída zasahuje navzdory zákonům do velké části našich životů a je schopna svou kontrolu změnit v totální, bylo neúčinné. Léčba na dálku by fakticky znamenala předání práva na kontrolu lidského života každého člověka zapojeného do tohoto systému včetně možnosti jeho ukončení do rukou mocných – pokud by se jim člověk znelíbil, mohli by ho jednoduše a téměř skrytě zlikvidovat. Tím nepodezřívám lékaře, ti by byli tímto systém postiženi také – zejména s ohledem na tlak, vydírání, výhrůžky ze strany vládnoucí moci, aby lékařské tajemství předávali atd. Do elektronických systémů se zdravotními údaji by se však vládnoucí buržoazie uměla dostat i jinými cestami.
Co se týče politického systému, byla by změna volebního systému s menšinovými prvky ve většinový krokem zpět. V kontextu dalších oligarchových návrhů by neposílila jen velké strany, ale zejména ty mocenské konglomeráty, jež mají finanční, mediální, lobbistickou a administrativní sílu (např. ANO, TOP 09, částečně ODS, případné další nově a účelově vytvořené strany). Téměř zcela by tento systém pravděpodobně znemožnil prosazení se důsledně levicově orientovaných politických sil v parlamentních volbách.
Na některé vrstvy společnosti chytlavě působí i Babišovy návrhy na urychlení, usnadnění legislativního procesu, případně na snížení počtu poslanců na 101 a zrušení Senátu. Toto zjednodušení legislativního procesu a s ním proklamované odpolitizování by mj. snížilo práva poslanců i důsledně levicových sil k využití této tribuny proti kapitalistickému systému. Zahrnovalo by menší možnosti interpelací, zúžení prostoru pro diskuzi, předkládání pozměňovacích návrhů, tzv. odpolitizování by posílilo roli odborníků vysílaných do státní správy oligarchií nebo jí poplatných. V konečném důsledku by tedy i v tomto případě ještě více zmenšilo i tak nízká formální práva společnosti.
Fráze o řízení státu jako firmy je Babišem používána dlouhodobě. Těžko říci, proč mu jeho marketingoví poradci tento postup nevymluvili, protože v podstatě odhaluje Babišovy představy o autoritativnější formě současného režimu. Ty jsou samozřejmě protilidové. Na druhé straně se zatím protikapitalistické síly ukázaly ne zcela schopné, aby lidem vysvětlily a využily tyto nebezpečné návrhy nejen ke kritice Babišova pojetí společnosti, ale i podstaty oligarchického státu.
Položme si otázku, jak funguje kapitalistická firma. Panuje při jejím řízení svoboda volby, demokratická volba a další instrumenty, které i buržoazní stát, byť pouze formálně, připouští? Nefunguje, téměř žádná firma je ani formálně nepřipouští. Hlavním znakem příslušnosti k firmě je, jak je lidem neustále vtloukáno do hlav, loajalita. Právně je ale hlavním znakem našeho vztahu k firmě formálně rovný vztah směny naší pracovní síly za prostředky našeho přežití. Majitel firmy koneckonců kdykoliv může komukoliv vypovědět smlouvu o nákupu pracovní síly z různých důvodů. Ani Zákoník práce mu v tom nezabraní, protože, jak známo, bude-li si chtít zaměstnavatel najít důvod pro výpověď, vždy si ho najde. Efektivně zabránit by mu v tom mohly jedině silné odbory, jimž leží na srdci vpravdě pracující člověk. Takové ale v českých zemích zatím neexistují. Ani vedení firmy nerozhoduje koneckonců o klíčových krocích demokraticky, hlasováním, ale na základě vůle majitele či majitelů. Zaměstnanec je tedy v nerovném postavení, sice ne právně, ale ve skutečnosti.
Představte si, jak by vypadal Babišův stát fungující jako firma. Schválil by nerovnoprávné postavení různých tříd a vrstev lidí, jak činí některé firmy ve svých vnitřních předpisech? Nebo by „jen“ omezil současná práva a rozevřel by tak nůžky mezi právně platným a skutečným stavem v neprospěch většiny lidí? Pravděpodobnější se zdá druhá možnost. Každopádně by řízení státu jako firmy znamenalo přesun od buržoazní demokracie k autokratické, otevřené diktatuře kapitálu. Podobné snahy vidíme již v některých evropských zemích a v USA.