Rozhovor Haló novin s Josefem Neklem, dvojkou olomoucké sněmovní kandidátky KSČM. »Kvůli honbě za penězi a co největším ziskem byla významně devastována kvalita zemědělské půdy, nastal také její prudký úbytek«.
Ve sněmovně jste mj. členem výboru pro životní prostředí. Jak byste zhodnotil výkon ministra životního prostředí Brabce v celém volebním období?
Ano, končící volební období jsem pracoval ve výboru pro životní prostředí ve funkci místopředsedy, byl jsem předsedou podvýboru pro technickou ochranu přírody a také členem Rady Státního fondu životního prostředí České republiky. Proto si dovolím neskromně konstatovat, že mi je problematika životního prostředí a vlivu politiky na jeho vývoj známa. A to nejen z uzavřeného skleníku těch, co projednávají a schvalují zákony, ale i z pohledu praktických potřeb regionů, měst, obcí, ekologických a jiných neziskových organizací a samozřejmě i jednotlivých občanů.
V každém případě je nutno konstatovat, že na počátku volebního období v roce 2013 zněla vyhlášení a sliby pana ministra optimisticky. Bohužel, v průběhu let se ukázalo, že některé sliby byly plané. V podstatě se dařila dílčí řešení problémů, které vyplynuly z vývoje a potřeb samospráv či občanů. Kladně je třeba zhodnotit zejména trendy v ochraně ovzduší, jako jsou kotlíkové dotace či možnost kontroly domácích topenišť, pokračování v programech revitalizací a výsadby nové zeleně, program Zelená úsporám s cílem zateplit státní i soukromé objekty a tím docílit úspory energií. Také pokračování všech programů souvisejících s hospodařením s vodou. Jen budoucnost ukáže, zda vynaložené prostředky na všechny tyto programy přispějí k jejich trvalé udržitelnosti.
Velkým mankem ale je, že nebyly předloženy takové důležité koncepční zákony, jako je zákon o nakládání s odpady, zákon o druhotném využití a recyklaci odpadového materiálu, nový kompletní zákon o hospodaření a nakládání s vodou či zákon na ochranu půdního fondu. Zákon o odpadech, na který netrpělivě čekaly především města a obce a který měl řešit nakládání s odpady po roce 2024, kdy začne platit směrnice EU o omezení skládkování odpadu, chybí již dnes. Mimochodem, pan ministr slíbil na jednání sněmovny, že bude připraven k projednání do září 2014. Místo toho se přijímala jedna novelizace za druhou, kdy se hasil oheň na poslední chvíli, protože hrozily sankce ze strany EU za neplnění podmínek v této oblasti. Říká se tomu implementace evropského práva do našeho právního systému. Takže tu jsme schvalovali nová čísla pro třídění odpadů, tu zákaz poskytování plastových tašek v obchodech zdarma, tu nakládání s elektrickými bateriemi či lodními vraky, tu povinnost výrobců domácích elektrospotřebičů zabezpečit jejich ekologickou likvidaci atd. Ale nový a ucelený materiál není.
Regiony mimo jiné čekají na koncepci likvidace nevytříditelného, zejména komunálního, ale i průmyslového, odpadu. Například formou výstavby zařízení na energetické využití odpadu. Také nebyl předložen nový vodní zákon. Dílčí úpravy byly prováděny, ale jasné stanovisko k hospodaření například s kvalitní podzemní vodou či s takovým bohatstvím, jaké máme v minerálních vodách, chybí. Takže suma sumárum – ucelené slibované koncepční materiály nejsou, situace se řeší podle aktuálního vývoje.
A nemohu si odpustit připomenout, že také korekce výsledku šetření Státní inspekce životního prostředí zejména u firem blízkých Agrofertu pana Babiše je další kaňkou na práci ministra Brabce. Proto mi nezbývá, než hodnotit práci pana ministra jako ne zcela úspěšnou a nikoli nestrannou.
Co je podle vás největší problém životního prostředí v ČR?
Problémy, které ovlivňují životní prostředí, nejsou odtrženy od globální změny klimatu, od dopadu lidské činnosti na životní prostředí a vůbec neohleduplného chování lidí k přírodě i v rámci všech možných a nemožných sociálních vztahů. Kvůli honbě za penězi a co největším ziskem byla významně devastována kvalita zemědělské půdy, nastal také její prudký úbytek. To se odrazilo v kvalitě povrchové i spodní vody, nástupu bleskových povodní, které střídají devastující období sucha. I když se daří zastavit růst znečišťování ovzduší, stále chybí spolupráce a stejný tah na branku například s naším severním polským sousedem. I přes značný pokrok ve výměně domácích topenišť je znečištění ovzduší topením domácností dnes již vyšší než znečištění průmyslovými exhalacemi. A dopad na lidské zdraví polétavými prachovými částicemi v ovzduší, které produkují dopravní prostředky, zejména ve velkých sídelních celcích, je také nezanedbatelný. Můžeme to tedy shrnout do jedné myšlenky – životní prostředí je ovlivňováno mnoha faktory, které se navzájem prolínají. Proto nelze hovořit o největším problému, řešit se musí jako celek.
V poslední době se stále více hovoří o hospodaření s vodou. Je zde ovšem jistý paradox – čím více jsou lidé odpovědnější a s vodou šetří, tím více zdražuje. Není to demotivační? Měl by stát tuto oblast více regulovat?
Pitná voda je dnes problém celosvětový a nutnost najít technická, ale i legislativní řešení pro budoucnost je jeden ze základních úkolů pro dnešek i pro budoucnost. Stát proto musí hrát hlavní roli při ochraně vodních zdrojů – ať již povrchových či podpovrchových. Stát musí převzít, především prostřednictvím měst a obcí, kontrolu nad výrobou, distribucí, čištěním a recyklací vody.
V průběhu divoké privatizace v devadesátých letech si mnozí celostátní politici, ale i mnohá zastupitelstva, mysleli, že dělají dobrý »kšeft« a distribuci strategické suroviny, jíž pitná voda je, předali nadnárodním uskupením. Jsem přesvědčen, že mnozí z nich nepřišli zkrátka. A stalo se, že i přes pokles spotřeby díky úsporným opatřením odběratelům ceny rostou. Co největší zisk přece musí být zachován. A obcím zůstala údržba a správa vodovodního řadu, kanalizačního potrubí a čistíren odpadních vod. Proto je nutné vrátit i distribuci do rukou obcí. Ze zisku z prodeje vody budou lépe udržovat technické zázemí, dosáhnou lépe na dotační tituly, a co je nejdůležitější, postupně mohou zajistit občanům nejen kvalitní, ale levnější vodu. To je nakonec jeden z cílů, které KSČM předkládá občanům ve svém volebním programu.
Jaký máte pocit z celého vládního týmu? Pomohl nějak této zemi?
Z působení současné koaliční vlády jsem zklamán a rozčarován. Od prvopočátku bylo zřejmé, že každý z partnerů šel vládnout s jinými cíli a představami. Na předvolební sliby se rychle zapomnělo. Žádným překvapením není tradiční nemastná-neslaná politika ČSSD, která již jako mnohokrát v historii vyměnila své sliby za posty ve vládě a, jak se říká lidově, »korýtka«. Z rádoby levicové strany se stala strana čistě pragmatická, která v mnoha oblastech zradila očekávání svých voličů. To se nakonec odráží i v předvolebních průzkumech. Aby si sociální demokraté nepohněvali lidovce, ustoupili od revize tzv. církevních restitucí. Aby dobře vycházeli s panem Babišem, nevyužili ekonomického růstu země pro prorůstová investiční opatření a ráznější kroky k narovnání situace ve školství, zdravotnictví i sociální oblasti.
Kroky v posledních měsících před volbami vnímám jako velmi potřebné, ale cílené na získání voličů. I takoví odpůrci posílení toku finančních prostředků do důchodového systému či do zdravotnictví, jako jsou Andrej Babiš a jeho nástupce pan Pilný, jako zázrakem prozřeli. Podle mě jsou to jen návnady na voliče. A jako celek vláda posledních dvanáct měsíců nepracovala ve prospěch země, ale jen ve prospěch toho, aby byla u moci co nejdéle.
Co se vládě nejvíce nepovedlo?
Myslím, že některé kroky v zahraniční politice, zejména absolutní podřízení zájmům USA ve vojenské oblasti. Chápu, že jsme členy NATO. Ale z organizace, která má zabezpečit obranyschopnost svých členů, se na přání amerických generálů stává strašák pro mír na celé zemi. Vždyť Evropa má své vlastní problémy a vojenská evropská spolupráce, zatím třeba i jen ve stávajících strukturách, je možná. Ale bez USA, které si z členských států NATO v Evropě dělají beranidlo pro své expanzivní cíle.
Dalším zklamáním bylo pro mě chování pana premiéra a lidí, kteří se zúčastňovali koaličních jednání. Nepochopitelné váhání při řešení setrvání Andreje Babiše ve vládě, kdy se na veřejnost začaly dostávat problematické kauzy ve stylu »všici kradnú, enem já čerpám«.
Další ostudou, zejména sociální demokracie, je souhlas s účastí ministrů vlády České republiky a významných funkcionářů KDU-ČSL na setkání sudetských Němců, ba té jejich části, která se netají svými choutkami po revanši. A nakonec samo působení pana Bělobrádka a Hermana na postech ministrů nebylo nic hvězdné- ho. Nemusím ve všem souhlasit s prezidentem republiky, ale jeho označení ministra Hermana nejslabším článkem vlády je namístě. Příkladem je až ostudný krach zákona o památkové péči při projednávání v závěru volebního období ve sněmovně.
Bude tématem těchto voleb i migrace? Vy jste v minulosti v této věci prezentoval postoj naprosto jasný.
Migrace bude jistě jedním z nosných témat volební kampaně. A nejen migrace, ale i problematický projekt multikulturní společnosti, který se kvůli mnoha tragickým událostem v řadě zemí Evropy stává stále více předmětem diskusí. Ukazuje se, že lidé s odlišnou kulturou a náboženskými kořeny vytvořili v západní Evropě uzavřené »klany-kolonie«, kde život probíhá podle jejich pravidel, ne podle pravidel většinové společnosti. Evropan automaticky ctí zvyklosti, tradice a způsob života například v muslimských zemích. Jak nám ukazuje dnes situace v mnoha západních zemích, není stejný přístup těchto skupin samozřejmostí. Je však řada lidí pocházejících ze zemí, kde je islám státní ideologií, kteří žijí a pracují dlouhodobě bez problému v naší zemi. Některé znám osobně – jsou to lékaři, inženýři či politici.
Situace má jen jedno řešení: pomoci lidem tam, kde žijí. Po skončení válečných útrap nic nebrání v rozvojové pomoci. Do té doby je potřebné budovat důstojné utečenecké tábory v jejich kulturním prostředí. Populistické výkřiky a strašení lidí, jaké můžeme slyšet i od řečnického pultu ve sněmovně, řešení nepřinesou. Odmítnutí kvót a pomoc humanitární a ekonomická přímo na místě samém, to je řešení.
Z televize neustále slyšíme: zemi se ekonomicky skvěle daří, nezaměstnanost je rekordně nízká, máme nejnižší míru chudoby v EU.Je ale opravdu vše tak růžové? Vy jste například nedávno upozornil na obrovské množství lidí žijících u nás na prahu chudoby.
Ekonomické ukazatele ukazují, že hospodářství je na vzestupu. To se ale neodráží ve zlepšování situace velkého množství lidí. Nezmenšuje se počet těch, jejichž příjem je pod hranicí průměrné mzdy či žijí na hranici chudoby. Prý se ekonomice daří a chybí pracovní síla. Proto se raději dovezou dělníci z jiných zemí, kteří rádi přijmou minimální mzdu, mnohdy v rámci tzv. šedé ekonomiky, místo toho, aby se lépe ohodnotili naši lidé, i když vykonávají méně kvalifikovanou práci. Myslím si, že není pravda, že česká dělnice či dělník nechce některou práci vykonávat, ale nechce ji vykonávat za podmínek, které mu nedovolí lepší životní podmínky.
Předvolební kampaň je v plném proudu. KSČM tradičně vsází především na kampaň kontaktní, tedy diskuse s lidmi. Jaké máte z těchto diskusí zatím pocit? Co lidi trápí? O čem hovoří?
Setkávání s lidmi je pro zastupitele všech stupňů a poslance samozřejmostí po celé funkční období. Nepatříme k těm, co do ulic za lidmi, na různé festivaly, kulturní a sportovní akce vyrážejí jen pár měsíců před volbami. Proto víme, co je trápí, co je štve v místě, kde žijí. Co je dovede vytočit, když sledují tzv. velkou politiku. Já osobně jsem se nesetkal s negativním ohlasem na práci zastupitelů či poslanců za KSČM. Na druhé straně často diskutujeme o tom, čemu já říkám populismus. Předseda ANO 2011 udělal ze všech zloděje, členy tzv. tradičních politických stran hodil do jednoho pytle korupčníků, zneužil takových lidských slabostí jako je závist a škodolibost, když proti sobě postavil živnostníky, drobné podnikatele a zaměstnance. O tom, že on své impérium vybudoval kdovíjak a na základě vykořisťování námezdních pracovníků i ze zahraničí, cudně mlčí. Předseda SPD (Tomio Okamura, pozn. red.) zase staví na další lidské vlastnosti - strachu. Ale jak řešit problémy, které strach vzbuzují, neslyšíme.
Lidi trápí především čím dále větší svazování rukou různými zákony, vyhláškami. Problémem je ovšem i bezpečnost na ulicích, agresivita některých tzv. nepřizpůsobivých je citelná a roste. Také zneužívání sociální pomoci je těm, co chodí poctivě do práce, trnem v oku. Rovněž pocit nedocenění práce je častým tématem rozhovorů. Pro mnohé lidi je nepochopitelné, že i když je výkon naší ekonomiky například 60 % výkonu ekonomiky německé, mzdy jsou třetinové – při srovnatelných nákladech na život. Důchodci také berou jako nespravedlivý systém valorizace svých penzí. Zásluhovost z pracovní etapy života je zohledněna při výměře důchodu. Při valorizací se však nůžky mezi vysokými a nízkými důchody pravidelně rozevírají.
Naši lidé jsou pracovití, přemýšliví a vadí jim i to, že ty největší levárny, jak sami říkají, zůstávají nepotrestány. Vadí jim, že nebyl přijat návrh KSČM na prodloužení doby promlčitelnosti u zločinů, které byly spáchány v době privatizace v devadesátých letech.
Lidem nejde o nic jiného, než aby žili šťastně, měli klid na práci, odpovídající prostředky na zabezpečení rodiny, možnost rozvíjet talent svých dětí v různých kroužcích, sportovních oddílech či kulturních zařízeních. Prostě nebát se, že nevyjdou s výplatou a zítra se ekonomická situace nezhorší a neskončí na dlažbě. Mnozí už chápou, že současný kapitalismus jim tyto jistoty nezajistí. Komunistická strana Čech a Moravy má řešení. A také odborníky, kteří jsou schopni stávající trendy využít ve prospěch poctivě pracujících a zabezpečit trvalou životní úroveň i v době, kdy se zrovna nedaří. Cíl je jasný, sociálně spravedlivá společnost, tedy socialismus.