Před 80 lety, 14. září 1937, dotlouklo srdce T. G. Masaryka. Pojmem, co nezapadne, zůstane i příštím generacím. Bude jím vším tím, čím ilustruje osobitost našich dějin. Kolonie jsme jaktěživ neměli. Žalář národů dusil nás. Obojí platí i o jiných zemích, vzniklých na jeho troskách. Většinu zmámil amok šovinismu. Na strunky euforie, že už nám neporoučí cizí monarchie, brnkal i český kapitál. Pokus o svobodu, dovršenou i sociálně, potlačil salvami a kriminály.
KSČ vznikla pár měsíců nato. Větší než sociální demokracie byla už na startu. Odtud se rodil unikátní poměr sil. Magnetizoval spousty umělců. Poutal kvanta načtených hlav. Síla levice, co to myslí smrtelně vážně, tlačila i na tu reformní. To vše vázalo ruce těm, kdo šilhali po řízném totáči. Sousedům vládli Pilsudski, Horthy – a Hitler. Hlavou našeho státu byl Masaryk. Čtyřikrát po sobě.
Tatíčkovské legendě se nebránil. Byl to kult osobnosti jako řemen. Prezidenta vládnoucího ve stylu osvíceného monarchy, řečeno se sobotní MF Dnes. Ta pohádka - pro dospělé a školní caparty - tutlala i sympatické momenty. Například Masarykovu tvrdou palici, jíž dráždil už sborovnu brněnského gymnázia. Maturovat tak směl až ve Vídni. Vzal ho tam s sebou policejní hodnostář, jemuž doučoval děti. Následky, co legendám nesluší, mělo i to. Masaryk absolvoval většinu škol německy. Tím déle měl gramatické trable česky.
Svou tvrdou palicí šel proti zdi. I tam, kde si to jiní netroufli. Proti hilsneriádě i zfixlovaným rukopisům. Jalovému krasořečnění staro- i mladočechů. A dokonce i zvůli na jižních Slovanech, páchané Vídní i Cařihradem. V tom, o čem je především, se však masarykovská legenda chlubí i cizím peřím. Domino, přející naší samostatné republice, spustily ruské revoluce. Finsku i Polsku - Estonsku, Litvě a Lotyšsku – vrátil suverenitu až Říjen 1917. Tříkrálová deklarace – první manifest, jímž si o nezávislost říká česká reprezentace – argumentuje právě Ruskem, a ne Woodrow Wilsonem. Průlom, jejž vedli bolševici, to ulehčil i masarykovské emigraci. O tom, zda smíme mít vlastní stát, rozhodoval Západ. Za diplomacii, odvedenou s ním, si Prezident Osvoboditel tu slavobránu zaslouží.
Republiku, jíž stanul v čele, zdobil vlastenecký elán. Žvást, že patřila do prvé desítky světa, však omráčí jen beznadějná trdla. Meziválečné Československo za ní zaostávalo víc než v době, kdy nám šla po krku studená válka. Záruky sladké Francie a hrdého Albionu se ukázaly polibkem smrti. Mnichovský diktát – a Hitlerův protektorát – jim daly ránu z milosti.
Masarykem hauzíroval i exil, posluhující jaderným vyděračům. Byl to farizejský trapas. Když si na TGM hrál Havel, to absurdní drama bylo k popukání. Pro Masaryka je Tábor náš program. Pro pravdolásku – doupě lupičské chátry. Masarykovi začíná Bílou Horou temno. Teď se z ní dělá – brána do krás baroka. Masaryk srazil klerikálům hřeben. Dneska nás rabují církevní restituce. Masaryk nás chtěl germánské nadvlády zbavit. Dnešní elity se před ní hrbí. Havel měl Engelse za bezvýznamného filozofa. Masaryk napsal Otázku sociální. S marxismem polemizuje. Tématu, které dal světu, však přiznává legitimitu.
Nás, komunisty, Masaryk příliš nemusel. K pátečníkům, s nimiž se radil, však patřil i Vladislav Vančura. Teď je tu kapitalismus na druhý pokus. Dupe i po Masarykově krédu. Skutečná levice ví, co to nabízí. Žalobcem chamtivé prázdnoty je i muž, od jehož smrti nás dělí 80 let.