Rozhovor s předsedkyní klubu zastupitelů hlavního města Prahy Martou Semelovou (KSČM). »Kousek po kousku se vyzobávají skvosty památkové rezervace a centra města, což mění tvář Prahy k nepoznání. Výtvory mezi historicky cennými budovami jsou jako pěst na oko. Novostavba zvaná »maršmeloun« má být doslova nalepena na Anežský klášter …«.
Do naší redakce došla řada dopisů a e-mailů, v nichž čtenáři reagovali na vaše zamyšlení o současné negativní aktivitě některých developerů v historické části města. Proto jsme se rozhodli na tento článek zareagovat a požádat o odpovědi na několik otázek. Tak především – existuje vůbec nějaký plán rozvoje města? Zvláště pak plán »zacházení« s městskou památkovou rezervací?
Existuje zákon o státní památkové péči. Roli dokumentu stanovujícího koncepci rozvoje města plní územní plán, který byl schválen v roce 1999. Nyní se připravuje s velkými porodními bolestmi plán nový, tzv. metropolitní, který předurčí rozvoj města na desítky let. Už teď vyvolává značné obavy, že bude příliš obecný a otevře cestu k masivní zástavbě centra města a zeleně. Hlavně je ale stále v nedohlednu, tudíž se jde cestou změn plánu stávajícího. Toho využívá rada hlavního města při jednání každého zastupitelstva, kdy předkládá značné množství změn, často v zájmu developerů. Ti svého času nakoupili levně pozemky, které nebyly stavebními pozemky. Nyní potřebují, aby se jimi staly, čímž se mnohonásobně zvyšuje jejich cena. S tím klub KSČM nemůže souhlasit. Jinak na MHMP je odbor památkové péče, který vydává závazná stanoviska rozhodnutí k úpravám kulturních památek nebo nemovitostí v památkově chráněných územích.
Jaký je váš názor na projekty typu »maršmeloun«, zástavby konce Pařížské ulice či nyní představované »vajíčko« na konci Revoluční ulice, tedy v místech, kde stála socha Jana Švermy?
Kousek po kousku se vyzobávají skvosty památkové rezervace a centra města, což mění tvář Prahy k nepoznání. Výtvory mezi historicky cennými budovami jsou jako pěst na oko. Novostavba zvaná »maršmeloun« má být doslova nalepena na Anežský klášter z počátku 13. století v pražské památkové rezervaci! Proti takovéto devastaci historického centra protestovali odborníci i občané. Sešlo se několik demonstrací, podepisovaly se petice. Nemusím snad zdůrazňovat, že tyto protesty měly naši plnou podporu, sama jsem se jich účastnila a v tomto duchu jsem také několikrát interpelovala ministra kultury Daniela Hermana.
Pokud jde o návrhy na zástavbu konce Pařížské a Revoluční… Po polistopadovém bourání pomníků a přejmenovávání ulic následuje zástavba každého volného prostoru, každého kousku zeleně, a to opět projekty, které se sem vůbec nehodí. Nechápu klid a pasivitu pražských památkářů…
Uprostřed Václavského náměstí byl zbořen rohový dům, jehož architektura nebyla druhořadá. Občané se ve značném počtu vyjadřovali proti jeho zboření. Nebylo to však nic platné - pražská radnice developerům dala souhlas a přání občanů nevzala na vědomí. Jaká je záruka, že se v budoucnu nestane něco podobného při likvidaci dalších objektů, které budou developerům vadit?
Pokud budou vládnout a mít převahu na pražské radnici ti, kteří upřednostňují zájmy developerů, kteří se neštítí ničeho a jsou schopni pro své zisky zbourat třeba Pražský hrad, tak žádná záruka neexistuje. Lhostejnost, s jakou se nenávratně likviduje to, co vytváří neopakovatelnou atmosféru matky měst, je pro normálního člověka nepochopitelná. Arogance, s jakou se přehlížejí požadavky protestujících občanů, je do nebe volající. Vím, o čem mluvím. I v tomto případě jsem byla s občany v kontaktu, i tady jsem interpelovala.
Má dnes vůbec smysl proti takovým přístupům, jak nám předvedla radnice v případě zmíněného domu, bojovat, když stejně úředníci budou mít vždycky pravdu a developeři jsou více, než je názor obyvatel?
Samozřejmě, že to má smysl. Rozumní lidé nesmějí rezignovat, nesmějí se vzdávat. Je mnoho případů, kdy se právě díky občanským iniciativám, díky protestům, peticím, medializaci a navázání spolupráce s těmi zastupiteli, kteří nejsou lhostejní, podařilo zabránit devastaci města. Kromě toho je velmi důležité, aby se lidé zajímali o to, co se kolem nich děje, aby se angažovali, aby jen neseděli doma s tím, že je sice mnoho věcí štve, ale on to za ně někdo zařídí.
Jako moderní se jeví kritizovat úroveň architektury, která vznikla před Listopadem. Řada konkrétních budov dokonce vzala zasvé, např. budova Rudého práva postavená v osmdesátých letech minulého století, hotel Praha atd., ač ještě mohly sloužit mnoho let. Byly tyto budovy, podle vašeho názoru, skutečně tak odporné? A byla tehdejší architektura tak »brutální« a odpudivá?
Vůbec ne. Odpudivé je chování bořitelů bez skrupulí. Jejich taktika je nejdřív nechat vybrané budovy na lukrativních místech zchátrat, následně zbourat a vytřískat co nejvíc peněz. Bez ohledu na lidi, bez ohledu na památnou Prahu, bez ohledu na životní prostředí a kulturu života vůbec.
Přála bych si, aby vyhrál zdravý lidský rozum a zodpovědnost.
Na Staroměstském náměstí chce skupina podporovaná katolickou církví a radním Wolfem znovu postavit Mariánský sloup stržený v revolučních dobách po vzniku republiky. Argumentuje se kulturně-historicky. Jenže daleko cennější byla Krocínova renesanční kašna, která tu také stála. Proč obnova sloupu, a ne kašny?
Protože tady vůbec nejde o to, co je nebo není cennější. Jsem přesvědčena o tom, že jde o novodobou rekatolizaci, o boj církve o moc a peníze, církve, která víc a víc zvedá hlavu a natahuje ruce. Po krádeži formou tzv. církevních restitucí by chtěla vládnout naší zemi.
Klub KSČM se znovuobnovením Mariánského sloupu zásadně nesouhlasí a také jsme proti tomuto záměru jednotně hlasovali na zastupitelstvu. Proti jeho instalaci se postavila řada historiků a veřejnost, která ho oprávněně vnímá jako symbol náboženského a národnostního útlaku a nesvobody v pobělohorské době. A mají pravdu. Sloup byl oslavou vítězství římskokatolických spojenců na Bílé hoře roku 1620 a stal se symbolem třísetleté habsburské poroby a násilné pobělohorské rekatolizace země. Po rozpadu RakouskoUherska a vyhlášení samostatného Československa došlo v roce 1918 k jeho stržení. Považuji za nehorázné, jestliže sto let poté, v rámci 100. výročí vzniku Československa, mělo dojít k jeho obnovení! O to víc, že jde o našemu srdíčku tak blízké místo, jako je Staroměstské náměstí. Místo významných historických událostí, místo, kde na člověka dýchá historie, kde nám svůj odkaz připomíná slavný mistr Jan Hus. A je to také místo, které se stalo v roce 1621 dějištěm popravy 27 českých pánů.
Osobně považuji záměr postavit zde Mariánský sloup za drzou provokaci ze strany katolické církve.
A co Kaplického knihovna? Neměla by se přece jen postavit, i když na jiném místě, než si původně město vybralo?
Kaplického knihovna je projekt, který dělí veřejnost na jeho tvrdé zastánce a tvrdé odpůrce. Alespoň to tak, a musím říci, že hlavně díky médiím, svého času vyznívalo. Podle mého názoru - a upozorňuji, že nejsem architektka - může tato zajímavá moderní stavba v některé části Prahy mít své místo. Ale nemyslím si, že zrovna na Letné.
Jinak je pravda, že Národní knihovna se dnes nachází v kritické situaci. Chybějí peníze na platy, na nákup nové literatury, na péči o archivní tištěné knihovní fondy. Jsou zde nevyhovující a chybějící skladovací kapacity pro ukládání nových svazků, které prý jsou dokonce nezřídka uloženy v bednách v kancelářích či na chodbách. Knihovna jako taková je umístěna v prostorách budovy, která jí již dále neumožňuje jakoukoliv expanzi, protože se jedná o národní kulturní památku. Depozitář je mimo hlavní budovu a denně jsou převáženy stovky knih tam a zpět. To má negativní vliv nejen na kvalitu služby čtenářům, ale i na ochranu cenného knihovního fondu. Další problém souvisí s rostoucím podílem produkce vydávané v elektronické podobě. Národní knihovna nemá odpovídající infrastrukturu a dostatečný počet pracovníků, kteří by tyto tituly systematicky shromažďovali a zpřístupňovali čtenářům. Přitom podle původního záměru projektu »Národní digitální knihovny« měla tato instituce zajišťovat trvalé uchování digitalizovaných fondů pro krajské a další knihovny v republice. Tolik jen na dokreslení situace, s níž jsem na konci června seznámila ministra Hermana a požádala jsem ho o urychlené řešení.
Kdo vlastně vládne hlavnímu městu? Developeři, anebo zastupitelé, kteří byli zvoleni ve volbách?
Nejlepší by bylo, kdyby mu vládli takoví lidmi zvolení zastupitelé, kterým jde o zachování kulturního dědictví pro budoucí generace a zároveň o rozvoj města ku prospěchu jeho obyvatel a návštěvníků.