Rozhovor Haló novin s Alenou Vitáskovou, bývalou předsedkyní Energetického regulačního úřadu (ERÚ). »Energetická politika se dělá systémem pokusu a omylu, ale to je ve své podstatě hazard s civilizací«.
Ve funkci předsedkyně ERÚ jste se stala známou díky nekompromisnímu odmítání zvyšování cen energií kvůli různým poplatkům, a bohužel kvůli – zatím nepravomocnému – odsouzení k mnoha letům vězení. Nyní do povědomí veřejnosti vstupujete i jako spisovatelka…
Nejen známí, ale i lidé na ulici se mě po odsouzení ptali: Proboha, co jste to provedla? Bez obalu se vyjadřovali na moji podporu, že přece všichni vědí, jak to se soláry bylo, jaká je to vůči mé osobě »prasárna«. Rozhořčení obyčejných lidí mě mimo jiné vedlo k tomu, že jsem vydala brožurku Na prahu vězení, kde jsem popsala celé to trauma, které prožívám kvůli obvinění, obžalobě, soudům... Popsala jsem, jak de facto se může každý z nás dostat do mlýnice, jestliže se postaví do cesty zájmových skupin, jestli ohrozí jejich penězovody. V brožurce uvádím celá jména všech, kteří se kolem této kauzy točí.
Nejdříve jsem se hodně styděla, že jsem obviněna, obžalována, souzena. S odstupem času jsem přesvědčena, že by se měli stydět ti, kteří mě takovýmto dehonestujícím způsobem likvidují. Nedávno mi vyšla kniha s názvem Solární baroni – Organizovaný zločin. Je to první díl trilogie, na níž pracuji. To už je něco jiného, je to beletrie, na reálných základech. Ve státní správě jsem – bohužel – byla nucena podívat se pod pokličku, co to vlastně jsou politickolobbistické zájmy, jak se dosahují. Když se kácí les, létají třísky, když se chtějí prachy, zavírají se nevinní. Psaní mi pomáhá, abych vůbec mohla psychicky přežít obvinění ze zvlášť závažného zločinu, i když jsem nic neprovedla.
Ve své funkci předsedkyně ERÚ jsem po celé šestileté funkční období (přestože mě chtěli odvolat už dva měsíce po nástupu do funkce) vytvářela rovné podmínky pro všechny účastníky energetického trhu. Dělala jsem vše pro to, aby subjekty, které úřad reguloval, mohly svou činnost provozovat bezpečně a dodávat energii za přijatelné ceny. Každému občanovi jsme ušetřili každoročně 3500 korun, což je za čtyřčlennou rodinu asi 14 000 korun. Za dvacet let, kdy by tuto částku museli platit, to dělá 280 000 korun. Za celou republiku je to asi 500 až 700 miliard. Ovšem jestliže občané tuto částku ušetřili, pak někomu chybí. Někdo je chtěl. Chtěl mít ještě pohodlnější život. Chtěl mít deset tryskáčů, pět mu nestačilo. Takže není divu, že Vitásková se stala psancem ve vlastní zemi, přestože poctivě odpracovala 43 let. Musím se ptát – kdo za tím je? Obyčejní lidé ne, ti chtějí, aby se tu žilo dobře.
Dnešní společnost si hraje na demokratickou, ohání se právy lidí, já jsem popsala, jakým způsobem se tunelují veřejné finance, jak se takový tunel vytváří. Popisuji, jak takové věci nastavit, musejí být kryté zákonem. Do tisku je předán druhý díl, Příprava mé vraždy. Měl by vyjít již v říjnu. Popisuji v něm, jak se zločin zakrývá ještě větším zločinem. Třetí díl, Vrazi v taláru, by mohl vyjít ještě před Vánocemi. Myslím, že by to mohlo být pro občany zajímavé čtení. Knížky se už překládají do dvou světových jazyků. Popsala jsem v nich nesmyslnost dnešní hry na demokracii, toho, že veřejné prostředky neslouží veřejným cílům, ale jsou připravovány na to, aby mohly být tunelovány několika jedinci.
Výrobní cena energií je zhruba stejná jako před lety, spotřebovávám přibližně stejně nebo méně, ale platím několikanásobně více. Můžete nám vysvětlit, jak je to možné?
Za prvé je růst cen energií způsoben změnami v energetice vyplývajícími z legislativy Evropské unie, např. unbundling (povinné rozdělení energetických firem – přenos, distribuce, výroba, obchod. V ČR v případě elektřiny za přenos odpovídá ČEPS, za distribuci elektřiny ČEZ, EON, PRE, výrobců a obchodníků je mnoho – pozn. red.). Tu jsme museli převzít, což by stálo za samostatný rozhovor. Protože nikdy vlastně nebylo vyhodnoceno, co vlastně unbundling přinesl, kromě zdražení. Na druhé straně cena energií roste, ale když se podíváme na cenu vody, je to daleko horší. Celá společnost se řítí nějakým směrem, nevím kam. Zisky, které se generují na tom posledním článku, jímž je řadový občan, jsou v mnoha segmentech nehorázné.
Růst cen je nesporný, v některých věcech je opodstatněný. V jiných nikoli. Mám na mysli mrhání veřejnými financemi v neúměrně vysoké podpoře pro obnovitelné zdroje, která se blíží bilionu korun. Zaplatíme to všichni. Část jde ze státního rozpočtu, zbytek platíme v účtech za elektřinu. Příští rok to bude téměř 44 miliard. Ptám se, proč ty desítky miliard nemohou jít například na platy učitelů, zdravotních pracovníků, na zvýšení důchodů. Situace je taková, že někteří rodiče nemají na to, aby jejich děti mohly chodit ve škole na oběd.
Musejí zaplatit účet na podporu zelené elektřiny. Tyto peníze inkasuje několik jedinců. Je to morální?
A ty smysluplné investice?
Stavbou obnovitelných zdrojů a tím změnou struktury výroby elektřiny dochází k decentralizaci výroby. Spotřebovává se tam, kde se vyrábí, dříve se na jednom místě vyrábělo a jinde spotřebovávalo. Tomu také byla přizpůsobena distribuční síť. Nyní musíme v tomto systému dělat změny, a to stojí peníze. To jsou opodstatněné investice, lépe řečeno nutné investice vyvolané právě obnovitelnými zdroji. Pokud tyto investice neuděláme, dojde k destabilizaci sítě a může dojít k ohrožení bezpečnosti dodávek elektřiny. Zda jsou tyto vyvolané investice smysluplné, to je otázka. Ale jsou pro bezpečnost dodávek nutné.
Má taková decentralizace smysl? Není jednodušší vyrábět elektřinu průmyslovým způsobem?
Je to vývojový trend. Ovšem nelze jej prosazovat na úkor společnosti, snižovat jí životní úroveň. Jestli jsme chtěli přejít na nový systém výroby energie, měli jsme nejdříve vyzkoušet, zda je skutečně lepší. A já se ptám: v čem jsou větrníky a fotovoltaika lepší než dosavadní zdroje? Nikdo nevyhodnotil, neviděla jsem žádné dopadové analýzy, jaké celospolečenské náklady jsou na výrobu, provoz a likvidaci fotovoltaických panelů a na výrobu větrníků. Nikdo to nespočítal. Pak se do toho dávají šílené dotace. Energetická politika se dělá systémem pokusu a omylu, ale to je ve své podstatě hazard s lidskou civilizací. Nesmyslné rozhazovačné dotace do obnovitelných zdrojů vyvolávají následný dominový efekt nákladů, které mají dopad do růstu cen pro koncového spotřebitele, tj. především občana. My dáme dotace na vybudování těchto větrných a solárních parků, pak se zjistí, že je nutné vyměnit celý systém přenosu elektřiny. Do něho tedy investujeme, ale zjistíme, že není zajištěná bezpečnost, protože větrníky vyrábějí, jen když je vítr, a soláry - jen když svítí sluníčko. To je překvapení, že? A teď udržte síť, aby nezačala padat. Stejně jsou »pevné« zdroje nezbytné, aby síť vyrovnávaly. Pak se přijde s tím, že budeme dělat baterky, ať každý může mít elektřinu doma. Ovšem zjistí se, že ty baterky jsou drahé, tak je budeme dotovat. To je nejlepší. Já si koupím baterku, a vy mi ji zaplatíte. Vy ji sice nechcete, chcete být napojený na síť, ale zaplatíte tu dotaci na moji baterii.
To se mi vůbec nelíbí.
Musíte. Protože zadarmo dnes nepostaví nikdo nic. V energetice už vůbec ne. Dotacemi do tohoto sektoru došlo k absolutnímu zničení skutečné ceny energií. Takže investovat do energetiky bez dotací není možné. Velké zdroje – jaderné, plynové – nejsou schopné zainvestovat a být v tom produktu konkurenceschopné na trhu, když ta další část má v celé Evropě obrovské dotace. Pokřivení trhu znamená kolaps energetického sektoru a ten má totální dopad na konkurenceschopnost firem, které působí na evropském trhu. Cena energie je pro každého výrobce fixním nákladem. Jestliže je cena energií nekonkurenceschopná - neúměrná, dostáváte se do nekonkurenčního postavení vůči Asii, Americe a Rusku. Pokud energetická politika je v Evropě směrována k likvidaci hospodářství, pak jdeme správným směrem. Jestliže tomu tak není, tak tento směr lze hodnotit jako vlastizradu na národech jednotlivých zemí EU.
Můžeme se nějak bránit?
Suverenita státu se i v energetice stále více omezuje. Pod záminkou ochrany spotřebitele a hospodářské soutěže se vytvářejí společné regulační mechanismy a je omezován prostor pro národní řešení. Je to ekonomická okupace. Protože jestli mně někdo bere možnost řízení vlastní energetiky, bere mi možnost řízení hospodářství. Musíme se rozhodnout, zda to chceme, zda chceme, aby Evropa byla jeden celek, aby Česko bylo ten ocásek, kde budou sklady a ti nepříliš kvalifikovaní zaměstnanci ve skladech. Nebo zda si chceme ponechat své národní hodnoty a chceme zůstat suverénním státem. Jsem si jista, že kroky, které udělal pan Orbán, vedou k zachování suverenity. Tu chce mít každý národ. Do EU jsme vstupovali za jiných podmínek. Očekávali jsme něco jiného, než kam se Unie řítí.
Můžete uvést nějaký příklad?
Tzv. zimní balíček jde skutečně jednoznačně k odebrání suverenity v řízení energetiky. Ono to běží už dlouho. Jsou to různé harmonizace legislativy, přeshraniční dodávky, propojení po celé Evropě. Pod hladinou to jede a občan to neví. Politici tomu buď nerozumějí, nebo nechtějí rozumět. Jsou rádi, že tam jsou, a pak by tam chtěli být ještě další funkční období. Zrada na národu se děje. Nikdo se nezeptal: Ty nechceš být Čech? Nechceš mít možnost ovládat krev svého hospodářství, jíž je energetika?
Má být řízena odjinud. To všechno se připravuje ve zmíněném »zimním balíčku«. Je to nesmírně rozsáhlý dokument, bruselští byrokrati se vyřádili. Například nyní naši přenosovou soustavu řídí dispečink České energetické přenosové soustavy (ČEPS). Řídí ji tak, že přestože jsme byli mnohokrát v ohrožení výrobou větrných a slunečních elektráren v Německu a hrozil blackout, dispečink to vždy dovedl vyřešit. V posledních dvou letech se vybudovaly tzv. příčné transformátory za skoro tři miliardy korun, aby se posílila obrana Česka proti těmto přetokům elektřiny, které stále ohrožují republiku blackoutem. Jeho dopady by byly katastrofální. Takže náš systém se stále bránil a byl na to připravován. Dispečink ČEPS je prostě špička. Umí to. Teď si představte, že »zimní balíček« navrhuje, aby tento systém byl v celé Evropě řízen z jednoho centra, z Mnichova nebo z Berlína. Pokud by k tomu došlo – naši bojují, aby to tak nebylo – co se stane, kdyby byl nějaký velký výpadek? Snad si nemyslíte, že dispečink v Mnichově nechá padnout dvacetimilionové Bavorsko?
Dalším nebezpečím je řízení regulace z jednoho centra. To by mělo vytvářet jednotné podmínky pro celou Evropu. V »zimním balíčku« není specifikováno, co se tím myslí. Je to popsáno tak vágně, že můžete udělat cokoli. Je to bianco šek. To také považuji za nebezpečné, u nás jsou přece jiné platy než v Německu. »Zimní balíček« podle mě vede jen k ovládání ekonomiky jednotlivých zemí EU. Konec národních zájmů. Je to mimo jiné jeden z důvodů, proč Británie vystoupila z EU. Energetická politika EU pro ni byla nepřijatelná.
Ve funkci předsedkyně ERÚ jste také tvrdě bojovala proti průmyslové výrobě bioplynu, tzv. biometanu. Nyní se objevují informace, že biometan se znovu dostává na přetřes…
Čekalo se, až odejdu. Před šesti lety se podpora biometanu dostala do energetického zákona, přestože to vláda nechtěla. Dostala se do zákona i s částkou, kterou jí regulátor byl povinen přiznat. Ta byla tak velká, že solární boom by proti tomu byl legrace. Podařilo se to zastavit, takže se tam podpora nedala vůbec žádná a biometan se v ČR nerozjel. Nicméně už letos na jaře, kdy se vědělo, že budu končit, se znovu začaly připravovat projekty, které musely šest let čekat. Má to být tzv. zelený plyn, podobně, jako máme zelenou elektřinu. Podpora biometanu se už zase připravuje.
Američané se snaží vyšachovat Rusko jako dodavatele plynu, už dovážejí zkapalněný břidlicový plyn do Polska. Nebude to pro biometan silná konkurence?
Vůbec ne. Celý biometan je jen pokrytí zlodějny. Tam jde jen o ty dotace. Někdo chce zase vydělat pár miliard ročně. Biometan musíte z něčeho vyrobit. Nevypěstujeme nic k jídlu, protože všude se bude pěstovat kukuřice na biomasu pro výrobu biometanu. Z našich zdrojů nejsme schopni vstupy, materiál pro výrobu biometanu, pokrýt. Bůhví, jaký odpad se k nám bude vozit!
Jaké by podle vás měly být hlavní priority naší energetické politiky?
Především by měla být postavená tak, aby byla zajištěna energetická bezpečnost a přijatelná cena. Energetika se musí vyvíjet, přijímat nové technologie, ale národ přitom nesmí být pokusným králíkem. Já se chci ochraně spotřebitelů dál věnovat. Založila jsem proto Institut Aleny Vitáskové. Jde o neziskovou organizaci, zapsaný spolek. Nechci na tom zbohatnout, chci dělat práci, kterou jsem dělala celý život – pro společnost, pro tento stát. Institut se bude zabývat ochranou a podporou základních lidských práv a svobod.
Institut má dvě sekce. Jedna se bude věnovat ochraně práv a svobod v ČR, druhá ve světě. Ta česká se bude zabývat ochranou práv lidí, kteří jsou bezdůvodně stíháni na objednávku. Té práce je tu hodně, chci přizvat i zahraniční odborníky. Jestli zdravotní sestra, která se celý život pečlivě stará o pacienty, je neprávem obviněna z šestinásobné vraždy, rok je ve vazbě a pak je odsouzena na doživotí a ona všechno přežije, pak by na doživotí měli jít ti, kdo s ní takto zametli. Včetně toho soudce, který ji prvoinstančně odsoudil.
A druhá sekce?
Druhá sekce, která přesahuje hranice naší země, se bude věnovat článku 4 Listiny základních práv a svobod. Ta hovoří o životním prostředí, na které má nárok každý člověk na planetě, nejen v těch zemích, kde se k listině přihlásili. Sem patří třeba přístup k vodě, ale i energetická chudoba… Tou třeba v Británii trpí dvacet procent obyvatel. Ti se rozhodují, jestli budou vařit, nebo topit. Proto si také chtějí energetiku řídit sami. U nás se počet občanů trpících energetickou chudobou ani nevyčíslil, protože statistici neumějí odvodit, zda ten, kdo pobírá sociální dávky, je skutečně v energetické chudobě. Obávám se, že i u nás je dvacet procent lidí, kteří mají problém zaplatit náklady na energie. A také chceme žít v míru. Přihlásila jsem se k prohlášení Euroasijského ženského fóra, které před dvěma lety mělo zasedání v Petrohradě za účasti více než 80 zemí světa. Věřím, že Fórum v těchto věcech Institut podpoří.