Hladina se čeří, všechno tady už jednou bylo. Výstavy o židobolševickém Rusku, zprávy o konzumaci dětí v Rusku a na Ukrajině, výstavy fotografií na pražském Václavském náměstí, portréty ještě žijících bývalých náčelníků správ StB, výstava fotografií o zločinech Rudé armády a o tom, jak 1. československý armádní sbor v SSSR, vedený velitelem plk. Ludvíkem Svobodou, přinesl do ČSR na bodá- cích komunismus.
Vězeňské klece solidarity s kubánskými disidenty, s českými vládními maskoty v pruhovaných trikotech, svíčkobraní k památce Mesiáše pod sochou svatého Václava a u Národního divadla, nákladní loď se srdcem ze svíček plující z Prahy po Vltavě a po Labi.
A ejhle: Člověk v tísni, Paměť národa, Czech Press Photo, Syndikát novinářů a jeho koryfejové. Dosť bolo Havla! Čo to táráš? Keď som strielal na tých bolševikov, čo to tárám – predsa na tých fašistov… Spisovatelka Lenka Procházková, dcera scénáristy a spisovatele Jana Procházky, disidentka, nepro- šla do etické komise ÚSTR. Senát dal svým nemilosrdným rozhodnutím té ženě husitské, táboritské červenou kartu. Upálit!
Karel Srp. To stejné.
Pryč s Karlem Srpem, pryč s Jazzovou sekcí. Šmejdil vedle Miloše Zemana!
To stačí.
Kdo se Karla Srpa zastane? Hlásím se k němu. A je mi šumafuk, co o něm teď fujtajblové na českém dvorečku vedle hnojiště štěbetají. Známe se dlouhá léta a oběma, myslím si, je nám moc dobře na duši.
Za to z těch, co se nejenom teď veřejně či neveřejně bojí Karla Srpa zastat, nebo se vrtí jako holubi na báni, je mi znovu na blinkání. Kdyby mi to bylo dovoleno, sdělím své zastání nahlas i z televizní obrazovky.