Napřed „Bolševický ráj?“ Pak přímo „Bolševické peklo!“ Tu „výstavu“ si pořídil nacistický „protektorát“. Poskládala ji šmíra, které se slušná společnost štítila. Na povel Emanuela Moravce, kápa kolaborantského zvěřince. Do fronty musely i školní děti. Bestii, vyvražďující i nás, srazil vaz Sovětský svaz. Horor na jeho adresu znal jen dvě témata – „zločin“ a „nouzi“. Seriál „Kupředu levá“ – „Co způsobilo 100 let komunismu“ – je na stejné brdo. Voliče jím balamutí Deník, vydávaný dnes. Za „zločiny“ má jen to, k čemu došlo jménem komunistického kréda. S tím, co se zpátky vzít nedá, míchá i tresty za skutečná zvěrstva. Oprátka za ně byla i západně od nás.
Zločinem, jímž to začalo, byla „studená válka“. Ten název není z našich hlav. „Válkou“ to nazvali ti, kdo ji rozpoutali. Pokroku šli po krku i 69 jadernými pumami, připravenými jen pro pražskou aglomeraci. Svědkem jsou lejstra, odtajněná americkými zbrojnoši. Válku proti nám vedli i komandy, podřezávajícími civilisty ve stylu al-Kájdy. My se ke všemu, co se naším jménem stát nemělo, stavíme čelem. Teror proti pokroku se neomlouvá z principu. Čiší z něj sadismus přesilovky, a ne úzkost kruhové obrany. Od toho, co bychom vzali zpět hrozně rádi, uběhly desítky let. Agrese za „změnu režimu“ jsou i z kroniky našeho století. Tak jako „waterboarding“ a jiné zvrácenosti.
Tam, kde Deník socialismu vyčítá, že na lidi uvalil „nouzi“, je to jarmareční groteska. Čeledíny, přespávajícími po stodolách, se hemžila i „první republika“. Většina z nich nebrala za celodenní dřinu ani pětikorunu. Socialismus dal klíče od nových bytů více než polovině populace. Chtěl za ně 10, maximálně kolem 20 procent jednoho platu. To – a ne žádné „šťáry StB“ - zbavilo zemi zoufalců pod mostem. Nespadnout „sametu“ do klína tenhle „polštář“, nocují pod mostem milióny. Když se presstituce nadouvá, jak že „nám roste průměrný věk úmrtí“, dupe na hrábě. Ten věk roste až u ročníků, co se pořádně najedly – a dosáhly i na veškerou lékařskou péči. Zda to čeká i „děti sametu“, se teprve uvidí. Rakoviny přibývá ďábelským tempem. Tu daň si berou pochybné potraviny. A hlavně existenční stres.
Seriál Deníku to překřikuje švindlem koňského handlíře. „Přepočítává“ ceny a platy z poloviny 50. let. Napřed doznává, že litr mléka stál tehdy 1,90 Kč, pivo 1,40, pánský oblek 505 Kč, polobotky 176 Kč, košile 46,50 nebo 100 km vlakem 14 korun. Pak ale z faktu, že průměrný plat činil kolem 1.200 korun, vyvozuje, že mléko by – měřeno dnešními platy - stálo 47, pivo 34, pánský oblek 12.433, polobotky 4.333, košile 1.145 a 100 km vlakem 345 korun. Uvést i ceny a platy 10 let po válce v Německu, Francii, Rakousku či Británii – a pak je „přepočítat“, tak jako lidové demokracii - si Deník netroufá. Nad tím, k čemu by došel, by mu vypadly bulvy. My jsme ty země předstihli nejen dostupnou lékařskou péčí, vzděláním a kulturou, ale i spotřebou většiny potravin, co prodlužují život, už řadu let před „sametem“. Těch zhruba 350 korun, které dnes činí v Praze „tržní“ nájemné za každý m2 bytu, stálo celé nájemné i se službami i koncem 80. let (a v 50. letech jen pár desítek korun). Kubík vody zdražil více než stokrát. Platy se mezitím nezvýšily ani desetkrát. Tím méně zbývá na polobotky, oblek i košili. Většina těch, co nic neukradli, to zná z první ruky.
Tři generace po době, nad níž se pošklebuje Deník, je to žalostná bilance. Chce to změnu. Restituci lidskosti a pokroku. Horor a groteska, jimiž na voliče vyráží Deník, na tom nic nezmění.