Bezprostředně po loňských říjnových parlamentních volbách prohlásil předseda vítězného ANO, že jednat bude se všemi a že jeho vláda bude demokratická a proevropská. Historický volební propad odsunul levici na okraj, přesto nevznikla vládní koalice pravicových stran. Poziční boje pravicových elit totiž vedly ke vzniku dvou konkurenčních bloků (Babiš a Antibabiš), z kterých ani jeden neměl většinu. Ponížené kmotrovské strany prostě odmítly uznat hegemonii oligarchy (jak samy prohlásily, „nepolíbily prsten“).
Porážka levice a schizma na pravici tak znemožnily utvořit parlamentní většinu. Přesto již po sedmi týdnech, přesně 13. prosince 2017, jmenoval prezident Zeman menšinovou vládu Andreje Babiše. Sestavováním vlády pověřený Babiš sice nemohl při jmenování doložit parlamentní většinu, ale ukončil mandát dosavadní vlády a začít čistit ministerstva. Nový premiér se pokusil zlomit bojkot antibabišovského bloku vyhrožováním předčasnými volbami a demonstroval, že je tlačen do náruče extremistů.
Trvající styl předvolební nesmiřitelné konfrontace samozřejmě paralyzuje politickou scénu. Logické tedy bylo najít alespoň dohodu o ustanovení Sněmovny a zahájit její práci. Zde se ANO nakonec opřelo o nesourodé spojení hlasů KSČM a SPD. Toto spojenectví samozřejmě neznamenalo vládní koalici. Ostatně premiér se ani příliš nesnažil vyjednat této vládě „Pro lepší Česko“ většinu. Součástí této hry bylo trucování takzvaného demokratického bloku. Nyní Andreje Babiše čeká reparát. Předstoupí před Sněmovnu s kredibilnějším týmem a kredibilnějším programem?
Babiš samozřejmě nechce přímo vládnout v koalici, a už vůbec ne s komunisty ani s okamurovci. Bylo by to také vládnutí bizarní a strašení s ním je mimo realitu. KSČM by levicoví voliči vládní spojenectví s pravicovým miliardářem, stejně jako s fašizujícími populisty, nejspíš neprominuli. A protestní volič je bytost přelétavá. Když si oligarcha hraje na tátu pracujících, je to prostě švindl. Proto nepřipadá v úvahu nejen koaliční smlouva, ale ani smlouva opoziční, nabízející menšinové vládě smluvní jistotu.
Návrh programového prohášení mohl být východiskem k dalšímu jednání. Zatím však připomíná těžko stravitelný dort, který upekli pejsek s kočičkou. Repro DR
V současné politicky mimořádné situaci je třeba asi přesto zohlednit strategický kontext. Menšinové vládnutí znamená přece jen šancí pohnout se dál. Stranické orgány KSČM proto neřekly snahám Andreje Babiše o vytvoření nějaké vlády tvrdé NE. Odmítnutím důvěry v prvním pokusu nepřibouchneme Babišovi dveře před nosem. Není to definitivní NE vedoucí k předčasným volbám, ve kterých by šéf ANO surfoval na stejné mesiášské vlně jako dosud. Jen zatím nebyly podmínky možné toleranci vyjednány tak, aby odpovídaly zájmům voličů.
Předložený návrh programového prohlášení mohl být brán jako východisko k dalšímu jednání. Zatím ale připomíná pověstný těžko stravitelný dort, do kterého se pustil pejsek s kočičkou. To, že někteří adoranti „českého Trumpa“ z Hradu označili tento program ve své euforii z mocenského tandemu prezident- premiér za konzervativně socialistický, je už rovno fantazírování. Nejenže nechystá znárodňování kapitálu, ale ani jeho progresivní zdanění. Zato uvažuje o krácení sociálních odvodů, což by podseklo rovnováhu na účtech veřejného pojištění.
Varianta tolerance takového vládnutí by znamenala jen umožnit jednorázově vznik vlády, neznamená to omezení věcné opozice ani případné snahy o nedůvěru vládě v případě krize. Jednání o podobě nového programu vlády může mít jedině silně kompromisní podobu. Získaný čas by se pak dal využít i k revitalizaci levice. Strategicky je pro ni důležité klást důraz na sociální agendu. Ale také vytvořit protipól nejen k neoliberálům, ale i k nacionálně konzervativním silám, vyvarovat se toxické xenofobní ideologie.
Vláda Andreje Babiše nyní povládne bez důvěry, brzy bude řídit exekutivu v demisi. Samozřejmě že to tak nemůže zůstat. Trvalejší vláda bez důvěry by znamenala zneužití volnosti, kterou nabízí Ústava. Přesto požadavek prezidenta Zemana na předložení 101 podpisů ukazuje, že tomuto pokusu měří jinak. V případě prvního šlo skutečně o rychlé ukončení existence Sobotkovy vlády a po jmenování byla k dispozici jen poměrně krátká ústavní lhůta.
První pokus o vyslovení důvěry vládě skončil v koši. Zatím bude Andrej Babiš předsedat vládě v demisi a nová, nejspíš obměněná vláda bude jmenována a postavena před povinnost požádat o důvěru až po předložení vyjednané většiny. To může trvat a to bude vyžadovat praktičtější přístup od všech účastníků včetně Babiše samého, který se dosud choval jako až příliš suverénní politický hegemon. Tím spíš, že navzdory důrazu prezidenta na presumpci neviny by jeho případné trestní stíhání přineslo pro Českou republiku nemalé reputační riziko.