Papaláši s rozesmátou tváří nás nepřestajně přesvědčují, že žijeme stále lépe, že dosahujeme ve srovnání s dalšími evropskými zeměmi stálé nižšího stupně nezaměstnanosti, míra zisku prý u nás neustále stoupá a pro určitou skupinu obyvatelstva se zvyšuje i její koupěschopnost.
V radosti a v úprku za ještě zářivější vidinou vyrazí letos za humna v čase parného i deštivého léta z desetimilionového národa až milionů šest. Pamatuji, když jeden poslanec ODS, s celoživotním polistopadovým angažmá v poslanecké sněmovně a studijní rychlokvaška z plzeňské právnické fakulty, přišel do pobočky České spořitelny v rakouských rukách, v pražské Vodičkově ulici, uložit si kufr peněz v české měně.
V „diskrétním pásmu“ kampeličky vyvolal bouřlivý posměch spořitelů, snad trochu ze závisti, snad z nepochopení demokratických pravidel o zasloužené odměně za vykonanou práci.
Podle mého se však mohl podivnému ohlasu zcela se vyhnout. Ale dejme tomu, že chtěl dát najevo, jak se – jsa odkojený v disidentském rodičovském prostředí – mohl posunout o slepičí krok dál, a předběhnout všechny minulé Jakeše, Štrougaly, Hoffmanny, Chňoupky, Korčáky, Bilaky… Těch bylo!
Týdeník Mladý svět věnoval jejich vilám a chalupám dokonce zvláštní hlubotiskové číslo. Snad aby ještě více prstem ukázal, kolik si komunistická „věrchuška“ na nás všech dohromady nahrabala. Ne-li, po hospodsku řečeno, nakradla.
Mnohem milosrdněji se však média zachovala a dosud distingovaně chovají ke všem, kteří hned po 17. listopadu 1989 vzali do zaječích, ostentativně vystoupili z KSČ – například Čalfa, Dlouhý, Telička, Junek, konečně ve sféře ducha – i Štětina, i Kučera, i Komárek jr. Buďtež blahořečeny zástupy, které se zasloužily o náš současný, stále lepší a různobarevný život.
Ani jsme tehdy – poněkud neprozíravě – tušili, že neviditelná ruka trhu dá na české hroudě vyrůst takovým oligarchistickým gigantům jako Kelnerovi, Koženému, Krejčířovi, Bakalovi, nakonec i Babišovi.
Co bylo ukradeno – musí být vráceno! To pozvedlo nakonec i sebevědomí Václava Havla a Karla Schwarzenberga. Byli opravdovými prognostiky jako málokdo. Bez prognostického ústavu. Silou myšlenky a činu vítězili zcizeným citátem Mahátmá Gándhího a snad i z bible, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
Dohromady se jejich smýšlení a touhy od počátku smísily s politikou; stačil k tomu i jejich „kamarádšoft“ s Marlen A. a vytvořila se symbióza bohatství a bídy, spravedlnosti a zločinu.
Vláda neviditelné ruky trhu plíživě překročila hranice české zahrádky a dneska zčista jasna již žijeme v rozlehlém hájemství peněz a zlata. I když se hádáme o to, zda jsou „landšmít“ nebo „rybí prsty“ ve svém složení stejné v Česku jako v Německu. To by v tom byl čert, aby tomu tak nebylo.
Baletní herec, chovatel koní, působící od roku 1964 ve Vídni, „Mirek“ ze Starců na chmelu, Miloš Welde Zavadil mi vyprávěl, jakých se mu dostalo po majetkovém převratu z rodné země nabídek, dokonce jedna lukrativní, k okamžité koupi Babiččina údolí. U něho nabídka narazila na vlastenectví, v jiných případech při rozprodeji Československa podobné nabídky vítězily.
Bez peněz do hospody nelez. Karlštejn zůstal českým.
O tom nám všem, ani mocenským nýmandům, kteří nám vládli a museli odejít ze scény, pokud se nepřevlékli a nepřebarvili, odmítli krást a loupit, ani nesnilo.
Jenom to zlaté tele se nám ani jim ještě nezjevilo.
Ale naděje umírá vždycky poslední. Buďme trpěliví, ten čas určitě přijde. Čas nový vždy chce nové činy.
Dneska se už i čtvrtinka másla dostane – kdysi za osm, teď za bratru šedesát korun českých.