Rozhovor s poslancem Miroslavem Grebeníčkem o událostech před 70 lety. »Od roku 1989 přináší výročí »vítězného února 1948« v médiích dehonestaci nejen toho data, ale i dehonestaci Klementa Gottwalda i případné negování dnešních komunistů«.
● Výročí února 1948 patří mezi tzv. osmičková výročí. Pravicová média včetně České televize fabulují, že tehdejší události záměrně vyvolali komunisté. Spekulují i o řízení z Moskvy, o příjezdu velvyslance, vlastně sovětského náměstka zahraničí V. Zorina do Prahy. Jak to vidíte vy?
Osmičková výročí? Máte pravdu, někdy se skutečně stává, že i lidé racionálně uvažující přijímají letopočet s osmičkou s určitým fatalismem. Ono prosycení našich národních dějin významnými osmičkami pro někoho opravdu něco předznamenává. Dokonce si poněkud silněji než jindy uvědomujeme nejen některé konkrétní události, ale i širší souvislosti našich národních dějin. Ovšem události a aktéry dějů minulých nelze soudit podle současných hodnot a norem, ale je třeba vždy důsledně vycházet z hodnot, zásad a souvislostí platících v době, kdy ta či ona rozhodnutí padla a prosazovala se jejich naplňováním.
Od roku 1989 přináší výročí »vítězného února 1948« v médiích dehonestaci nejen toho data, ale i dehonestaci Klementa Gottwalda i případné negování dnešních komunistů. A tak současná KSČM opakovaně prohlašuje: »Výročí února 1948 přináší každoročně příležitost oživení dlouholeté kampaně, jejímž úkolem je vnutit široké veřejnosti minimálně nepřesnou interpretaci tehdejších událostí.« Problémem ovšem není nedostatek historických pramenů. Hlavním problémem je snaha pravice a většiny médií, která jí straní, zamlčovat některá podstatná fakta přepsat a zfalšovat skutečné dějiny a ideologickými kampaněmi překrýt a zastřít historickou pravdu o vývoji Československa v letech 1945 až 1948.
Dokonce se objevil názor, že kdyby nebyla druhá světová válka, nikdy by se komunisté nedostali k moci, neboť by Československo nebylo pod kontrolou J. V. Stalina. Ponechávám stranou ono naprosto neprofesionální slovíčko kdyby, neboť zcela analogicky by bylo možné argumentovat, že kdyby nebylo francouzského absolutismu, nebylo by Velké francouzské revoluce, na kterou se francouzská buržoazie a francouzští osvícenci dlouho připravovali, a nebylo by ani přesvědčeného republikána a později císaře Napoleona Bonaparta a dokonce ani dnešní republikánské Francie.
Ale raději bez ironie. Vždyť druhou světovou válku rozpoutaly nejreakčnější síly německého kapitalismu či imperialismu, německý fašismus byl plodem a nástrojem jeho expanzivních snah. Orientace na sociálně spravedlivou společnost a růst vlivu komunistických stran byly pak celoevropskou odezvou na to nejhorší, co přinášel moderní kapitalismus první poloviny 20. století v podobě neokolonialismu, rasismu a fašismu. A tak Američané a Britové museli po válce nasadit všechny páky, aby s domácí pravicí potlačili nejen parlamentními ale i mimoparlamentními a nelegálními prostředky komunistické strany Francie, Itálie a Řecka.
A jen tak pro pořádek. Dovedete si představit, že by v druhé světové válce zvítězilo nacistické Německo? To bychom zcela určitě tady už dnes spolu nerozmlouvali. Proto nehodlám akceptovat ani docela zavádějící tvrzení, že prý do »Československa 21. února 1948 přijel Valerian Zorin se vzkazem od Stalina, že v případě nutnosti do naší země vstoupí sovětská vojska připravená u našich hranic«. V Maďarsku jako poražené zemi skutečně sovětská armáda byla rozmístěna, avšak ani americká rozvědka nehlásila nic o soustřeďování sovětských vojsk na našich hranicích, přestože situaci soustavně analyzovala, ani publikované vzpomínky pravicových představitelů, kteří opustili Československo, se o tom nezmiňují. Prokázanou skutečností ovšem je, že v návaznosti na tehdejší události v Československu Spojené státy americké zcela vážně zvažovaly i možnost zahájení třetí světové války.
● Byl Únor výsledkem překvapivé a dovedné politické aktivity nepočetné skupiny usilující o moc, či jen jedné početné politické strany, tedy KSČ? Jak vlastně se na úspěchu KSČ již ve volbách 1946 a pak v únoru 1948 podílely důsledky Mnichova, okupace, válka a osvobození většiny našeho území Rudou armádou?
Chceme-li skutečně poznat, proč se v naší zemi dostala v roce 1948 komunistická strana k moci a řadu let zde pak vládla, nemůžeme primitivně líčit nejnovější dějiny tak, že se v roce 1948 dostala »k moci banda gangsterů«, která již po květnových volbách 1946 nastolila v Československu »pretotalitní režim«. To je totiž nebetyčná pitomost. Značný příklon ke komunistické straně měl přece již v květnu 1945 pádné důvody: zklamání z politického pletichaření první republiky, z dopadů hospodářské krize 30. let, z Mnichova, ze selhání Francie a Anglie – a upřímná radost podstatné části národa z osvobození většiny našeho území Rudou armádou.
Po porážce fašismu, tedy krajní pravice, nastal pak i v Československu všeobecný posun doleva. A tehdejší šéf Komunistické strany Československa Klement Gottwald pak výstižně prohlásil, že »… lid nepřipustí, aby se v osvobozené republice vrátila k moci ona vrstva finančního, průmyslového a agrárního velkokapitálu, která dříve republikou vládla a která na celé čáře zbankrotovala«.
Měl pravdu. Je totiž nesporným faktem, že znárodnění většiny tehdejšího československého průmyslu proběhlo ve shodě všech politických stran postupujících podle Košického vládního programu a s podporou většiny veřejnosti již v roce 1945.
Nejrozsáhlejší program znárodňování tehdy ovšem neměli komunisté, ale sociální demokraté. A od roku 1945 až do roku 1948 pak trval i tlak zaměstnanců podniků na další znárodňování výrobních kapacit.
Žádná z poválečných politických stran se nechtěla vracet do předválečných poměrů. I pravicově orientovaným bylo jasné, že by to bylo politicky neprůchodné a pro veřejnost, která se většinově začala orientovat na sociálně spravedlivou společnost, nepřijatelné. Většina tehdejší společnosti měla totiž zkušenost s průběhem a důsledky velké hospodářské krize, s bídou, nezaměstnaností a nakonec i se selháním značné části tehdejších politických elit v době ohrožení republiky, Mnichova, okupace a války.
A tak v prvních plně demokratických poválečných volbách v květnu 1945 získali komunisté celostátně 38 procent hlasů, v českých zemích dokonce přes 40 procent. No a podle parlamentních zvyklostí Československé republiky se stal předsedou koaliční vlády reprezentant nejsilnější politické strany – předseda Komunistické strany Československa Klement Gottwald. Tak to totiž v parlamentní demokracii chodí.
● Podle mne komunisté postupovali po volbách v roce 1946 velmi demokraticky. Mohli přece společně s Fierlingerovými sociálními demokraty vytvořit vládu sami. Proč nabídli pokračování vlády Národní fronty? Nevytvořili si tak problém, který vlastně gradoval právě v únoru?
Komunistická strana Československa za rozhodující nástroj své agitace považovala rozsáhlý program výstavby lidově demokratické republiky, přičemž její ústřední heslo znělo: Republice více práce, to je naše agitace. K tomu pak Gottwald společně s uznávanými ekonomy Frejkou a Goldmannem dokázali zformulovat politický a ekonomický program, na který lidé slyšeli. Jistě, žádnou dobu nelze posuzovat jen podle hesel, jakkoli by byla ta hesla vyzvedána průkopníky něčeho nového s nejlepšími úmysly a sebevětším nadšením. Avšak to, co považovali mnozí v letech 1918 až 1945 za nemožné či nedostupné, se po roce 1945 stávalo postupně možným a po čase třeba i všedním či samozřejmým.
Ovšem otevřenou orientaci na vytvoření jednotného antikomunistického bloku nelze popírat, což potvrdila i tajná porada národně socialistického vedení, která se konala již v červenci 1947 v Karlových Varech.
Je však také skutečností, že ve všech nekomunistických stranách Národní fronty působili stále i příznivci poválečné spolupráce, což si komunisté plně uvědomovali. I to je důvod, proč jsem stále přesvědčen o tom, že dějiny nejsou nějakým pohodlným katalogem ideálů, nýbrž pralesem různorodých skutečností.
● Většina médií a česká pravice vykládá Únor 1948 tak, jako by v těch dnech nerozhodovala aktivita Čechů a Slováků, ale jakési omezené aktivity úzké skupiny funkcionářů KSČ a Lidové milice. Kdo tedy stál za politikou KSČM a proč měla tak mimořádný úspěch generální stávka?
Ta vaše otázka má něco do sebe. Rovněž jsem zaznamenal podobné tlachání, kterého se dopouštějí někteří politologové či dokonce údajní historici. Jsou prý přesvědčeni, že celý problém údajného »únorového převratu v roce 1948 nespočívá v míře legality«, neboť ta prý není podle jejich slov »nosným kritériem, když objektem analýzy je fungování nedemokratického režimu«. Zároveň dodávají, že prý »česká levice systematicky pracovala na tom, aby takzvaně potrestala českou pravici«.
Jak? Třeba tím, že v létě roku 1947 byl parlamentem přijat zákon o Sboru národní bezpečnosti v podobě, která prý »neumožňovala demokratickou kontrolu tajných služeb, především Vojenského obranného zpravodajství a Státní bezpečnosti«. Pravdou ovšem je, že pro tento zákon demokraticky hlasovala i většina poslanců nekomunistických stran.
A Lidové milice? Ty prý v únoru 1948 sehrály »úlohu krojovaného komparsu«. Jejich zárodek kladou do května 1945, i když vznik Lidových milicí je datován 21. únorem 1948.
Zaznamenal jsem i tvrzení, že 23. února 1948 na deset tisíc studentů pochodovalo na Pražský hrad na podporu prezidenta Beneše a proti přijetí demise některých ministrů Gottwaldovy vlády. Skutečností bylo však to, že zmíněného dne se na Karlově náměstí podle pokynu antikomunistického národně socialistického ústředí shromáždilo na dva tisíce především studentů, dvě tři stovky pak na náměstí Republiky. Následně se přesunuli na Václavské náměstí, kde pochodovali a skandovali antikomunistická hesla.
V podvečer byla zorganizována antidemonstrace dělníků a dalších obyvatel Prahy. Šlo přibližně o devadesát tisíc lidí. A výsledné generální stávky na podporu politiky Komunistické strany Československa se zúčastnilo na dva a půl milionu lidí.
Těm, kteří Komunistické straně Československa v únoru 1948 dali svou důvěru, šlo především o upřímnou snahu vybudovat u nás sociálně spravedlivější společnost. Navíc postup ministrů Národně socialistické, Lidové a Demokratické strany komunistům situaci ulehčil. Zmínění ministři totiž nepočítali s tím, že prezident Edvard Beneš jejich demisi přijme.
● Po únoru 1948 drtivá většina voličů hlasovala pro jednotnou kandidátku Národní fronty. Společenské napětí ale přesto poté vyústilo do konfrontace a rozsáhlého užívání, ale i zneužívání potlačovací moci. Proč se Klementu Gottwaldovi nepodařilo prosadit demokratičtější, »československou cestu k socialismu«?
Změna vlády, která pak 10. března 1948 dostala v Národním shromáždění důvěru 230 poslanců ze tří set, se uskutečnila v naprostém souladu s platnou ústavou. Ne, nešlo o žádný puč.
Dne 30. května 1948 proběhly volby do Národního shromáždění. Šlo o formu jednotné kandidátky Národní fronty, pro kterou se vyslovilo přes 89 procent voličů. Vhození takzvaného bílého či protestního hlasovacího lístku do volební urny zvolilo přes deset procent voličů.
Dne 7. června 1948 abdikoval prezident Edvard Beneš. Novým prezidentem byl o týden později zvolen Klement Gottwald, který následujícího dne, tedy 15. června 1948, jmenoval předsedou vlády Antonína Zápotockého.
Pokud však v následném období špičky Komunistické strany Československa neobhájily specifickou cestu Československa k socialismu a nedokázaly odolat představám Moskvy nebo podléhaly sklonům těch, komu zachutnala moc, pokud se ne vždy vyrovnaly s atmosférou studené války na výši doby, pak je to historický fakt. A bylo chybou těch, kdo později rozhodovali o politice, že nenabídli přitažlivé a potřebné nové cíle v době, kdy bydlení, práce pro každého, bezplatná lékařská péče, vzdělání a dostatek jídla pro všechny se staly úplnou samozřejmostí.
Avšak to, co se dnes děje v České republice, co přináší pro dvě třetiny občanů velmi rozporné a leckdy zničující efekty, už vůbec nevzbuzuje důvěru. Mnohým lidem je z toho dokonce na zvracení.