Marx zemřel právě před 135 lety. Byl to „především revolucionář. Boj byl jeho živlem“, pronesl nad jeho rakví Engels. Právě Marx dal „proletariátu jako první poznání, za jakých podmínek se může osvobodit.“ Engels je srovnal s objevy Mikuláše Koperníka.
Dřívější socialismus totiž, jak ukázal, sice „kritizoval kapitalistický výroby a jeho následky“. Neuměl ho však „vysvětlit, a tedy ani se s ním vypořádat“. A tak ho „prostě jen zavrhoval jako špatný“. To proto, že „příčiny všech dějinných změn“ hledal „v měnících se idejích“. Ve „změnách politických“, které se jimi řídí. Avšak „odkud se ideje berou“ – a „jaké jsou hybné příčiny politických změn“ – „po tom se nikdo neptal“. Až Marx doložil, že pramení z „materiálních podmínek, za kterých společnost době vyrábí a směňuje životní prostředky“. Z toho, co už umí dostupné výrobní síly – a nakolik tomu už odpovídají i společenské vztahy. Dokud „byla výroba ještě málo vyvinutá“, byla nutně i „velká masa odsouzena dřít na své nuzné živobytí i stále blahobytnější živobytí privilegovaných“. To proto se „celé dosavadní dějiny pohybují v třídních protikladech a třídních bojích“ mezi „třídou vládnoucí a ovládanou“.
Až Marx však „objasnil i vztah mezi kapitálem a prací“. A dvojí změnu, která s ním přichází. „Modrá krev“ středověku žila z roboty a parazitní renty. Výrobní prostředky však patřily podhradí. Kapitalismus ruší i to. Zná jen „dvě společenské třídy“: „kapitalistů, kteří vlastní výrobní a životní prostředky“ – a „proletářů, kteří jsou z tohoto vlastnictví vyloučeni a mají na prodej jen svou pracovní sílu“. A ta v „kapitalistových službách reprodukuje nejen svou vlastní hodnotu“, ale i „nadhodnotu, kterou si přivlastňuje kapitalista“. To z ní pochází „všechno bohatství, které spotřebovávají nebo hromadí nepracující třídy“. Tu nadhodnotu jim - ať už to ví či žije ve sladkých iluzích -, odevzdává každý, z jehož „nezaplacené práce se obohacují“.
Až za kapitalismu však „výrobní síly vzrostly tak nesmírně“, že „zmizela i poslední záminka k dělení lidí na vykořisťující a vykořisťované“. Právě tím „vládnoucí velkoburžoazie už splnila své historické poslání“. Teď naopak – jak to „dokazují například obchodní krize“ – předvádí, že „už není s to řídit společnost“ v demokratickém zájmu. Jenže i „dnešní kapitalisté se obohacují přivlastňováním cizí, nezaplacené práce“. „Právě tak jako otrokáři nebo feudální panstvo vykořisťující nevolnickou práci.“ To „bere půdu pod nohama všem pokryteckým řečem majetných tříd, že v nynějším společenském řádu vládne právo a spravedlnost, rovnost práv a povinností a všeobecná harmonie zájmů“. I kapitalismus se tak „demaskuje jako velkorysé zařízení na vykořisťování obrovské většiny lidu nepatrnou a stále se zmenšující menšinou“.
Tím víc samy „společenské výrobní síly, vzrostlé natolik, jen čekají“, až se jich chopí „řád, který každému členu společnosti umožní nejen účast na vyrábění, nýbrž i na rozdělování a správě společenského bohatství“. A „plánovitým provozováním veškeré výroby zvýší společenské výrobní síly a jejich výnos natolik, že každému jednotlivci bude zajištěno uspokojování všech racionálních potřeb ve stále rostoucí míře“.
Karel Marx – zaznělo nad jeho rakví závěrem – „byl nejvíc nenáviděným a nejvíc pomlouvaným člověkem své doby“. A „zemřel uctíván, milován a oplakáván milióny revolučních spolupracovníků od sibiřských dolů až po Kalifornii“. Za mozek minulého tisíciletí ho prohlásila i britská BBC. To naše mu dá za pravdu ještě víc. Logikou civilizačních pastí kapitalismu – a šancí uniknout před nimi dopředu. Tkví právě v tom, s čím si kapitalismus už neporadí. Cokoli vedlejšího zůstane – jen jalovou utopií.