Před nynějším Domem odborových svazů (nepotrvrzeně jsem slyšel, že je tento architektonický skvost na prodej) stávala socha Antonína Zápotockého, kterou „tátové dělníků“ a jiní záhy po majetkovém převratu vyvrátili z piedestalu a postavili tam sochu Winstona Churchilla.
Postaru se přece žít nedá.
Jeden z „tátů dělníků“ Milan Štěch tuhle prohlásil, že druhou světovou válku vyhrál Winston Churchill. Kdepak nějaký Stalin! Také se hlasitě ozval, že Zeman na sjezdu ČSSD pronesl svůj nejhorší projev.
A já bych si zase dovolil poznamenat – trochu na jiné téma – že „táta dělníků“ si mohl své výroky na adresu doc. Ing. Františka Čuby, CSc. nyní po jeho demisi na funkci senátora přinejmenším odpustit.
Dobře všichni víme, jaký ryk a jakou kanonádu všichni „narození“ 17. listopadu 1989 spustili na Františka Čubu – po Havlově veskrze špinavém projevu ze Špalíčku na Václavském náměstí o estébáckých slušovických žilkách.
Štvanice střídala štvanici. Nakonec zakotvil i na Slovensku. Po štvanicích, které zažil, si své zdraví ani sebelepší a sebezdravější senátor nemohl příliš uchovat.
Kladu si otázku, co kdyby se tato nenávistná karta proti Františku Čubovi vytáhla na několik – ne na všechny – „táty dělníků“? A kdyby po nich vyžadovala hlasitou odpověď, jak odbory pod jejich vedením zacházely s tím gigantickým odborovým majetkem – s rekreačními zařízeními, kulturními domy, zařízeními dětských táborů ROH, knihovnami ZV ROH? Jak se jejich nástupníci dělili v aukcích o díla českých a slovenských výtvarných umělců, když se na minutu zhaslo.
Jak a proč i oni zcepeněli, když se v rozvalinách nacházely průmyslové závody – mezi nimi SONP Kladno, OP Prostějov, OKD, zbrojařské slovenské podniky. Když se státní a národní majetky prodávaly a někdy i bouraly – jako třeba stranický Hotel Praha, do něhož uložili um i čeští a slovenští inženýři a stavební dělníci. Stoprocentně i někdejší odboráři. Pravda, ten zbouraný hotel nepatřil odborům, ale patřil vládnoucí straně. Přisouzený byl však do rukou všeho lidu.
I své vlastní životopisy si po americkém vzoru ráčili upravovat, když pak vstupovali většinou do ČSSD. Myslím tím mnohé „táty dělníků“. I ta někdejší odborářská zařízení si pro sebe a pro svá ministerstva a instituce, do nichž se přesunuli, zachovali, když je nejprve přejmenovali na školící zařízení. Pro parlament a senát si jedno takové zařízení dokonce i na zelené louce po převratu sami v Lipnici nad Sázavou postavili. I pivo v tamních hospodách, v nichž sedával Jaroslav Hašek, bylo pro ně moc drahé.
Abych se vrátil na počátek, k tomu, co v České televizi nahlas připomněl snad jedině senátor Jaroslav Doubrava: takové zacházení si František Čuba nezasloužil.
Myslím, že jméno Milana Štěcha, jenž se coby předseda Senátu měrou vrchovatou o takové zacházení s Františkem Čubou zasloužil, bude zapomenuto. František Čuba už navždycky zůstane Františkem Čubou. Tím, co pro tuto vlast a hlavně pro zemědělství jako zemědělec a podnikatel jedinečného vykonal! Ať se na jeho kroky můžeme dívat z různých stran, bude to určitě záslužný a spravedlivý pohled. Dokonale jsem Františka Čubu poznal, jaký byl a jakým je. Byl opravdovým stoupencem myšlenky, že po staru se žít nedá!
Štěch bude ve srovnání s Čubou už zítra ničím a zcela určitě nikým.