Byl to slavný den v našich dějinách. Dne 7. dubna 1348 založil český král a římský císař Karel IV. v Praze nejstarší univerzitu ve střední Evropě. Univerzita Karlova měla tehdy čtyři fakulty – teologickou, svobodných umění, právnickou a medicínskou. Jejím sídlem bylo Karolinum, dodnes užívaná a obdivovaná budova s románsko-gotickými základy, národní kulturní památka.
Karlova univerzita se stala středem vzdělanosti, kolem ní se soustřeďoval i vědecký a kulturní život. Vychovávala úředníky, kněze, soudce, lékaře nejen české, ale i saské, bavorské a polské. Vzájemné národnostní i názorové neshody řešil král Václav IV. v roce 1409 vydáním Dekretu kutnohorského. Udělil jím jen jeden hlas cizincům, zatímco Češi získali tři hlasy a posílili tím svůj vliv na univerzitě. S těmito událostmi se pojí také osobnost Jana Husa, který působil na univerzitě nejdříve jako bakalář, poté mistr, děkan a v letech 1409–1410 jako rektor. Ve svých kázáních v kapli Betlémské i ve svých pracích ostře kritizoval mravní úpadek katolické církve. To však církev nikdy nestrpí. Proto byl prohlášen za kacíře a upálen.
Prvořadé postavení katolické církve za vlády Habsburků postihlo i Karlovu univerzitu. V pobělohorské době byla spojena s jezuitskou vysokou školou sídlící v pražském Klementinu v Univerzitu Karlo-Ferdinandovu. (Pod tímto názvem existovala až do roku 1918, resp. 1920.) Po zrušení jezuitského řádu mohli na základě tereziánských a josefinských osvícenských reforem na univerzitě studovat i nekatolíci. Světlou stránku v dějinách univerzity tvoří pak účast studentů spolu s dělníky v revolučních událostech roku 1848. Rozdělení univerzity v roce 1882 na českou a německou vyvolalo potřebu růstu českých odborníků i rozvoj české vědy. Od konce devatenáctého století bylo postupně umožňováno vysokoškolské studium také ženám.
Po vzniku Československa v roce 1918 byl české univerzitě vrácen název Karlova a byly zakládány další vysoké školy. Německá univerzita se však stávala ve druhé polovině třicátých let střediskem nacistů. K nejhrubšímu zásahu proti českým vysokým školám v jejich historii pak došlo za okupace, 17. listopadu 1939. Po pohřbu studenta Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jana Opletala, smrtelně zraněného při manifestaci 28. října, bylo zastřeleno devět studentů, 1200 vysokoškoláků bylo odvlečeno do koncentračního tábora a byly zavřeny české vysoké školy. Němečtí okupanti chtěli připravit český národ o jeho inteligenci.
Již tři týdny po osvobození Československa byly vysoké školy znovu otevřeny. O studium byl nevídaný zájem, neboť šest ročníků nemohlo za okupace na univerzitu nastoupit a další ji dokončit. A nová republika potřebovala odborníky ve všech oborech. Došlo k procesu demokratizace vysokoškolského studia. Byla zrušena německá univerzita, nahrazeny četné zastaralé předpisy, některé ještě z dob Rakousko–Uherska, postupně se odstraňovala sociální diskriminace v přístupu ke vzdělání. Období budování socialismu přineslo Karlově univerzitě a vysokým školám obecně nebývalý rozvoj a také četné sociální výhody pro studenty. Neslo s sebou ale i mnohé problémy, z nichž uveďme například kádrová omezení přijímacího řízení, malé možnosti studia v zahraničí a poznání života na Západě.
V současné době má Univerzita Karlova 17 fakult a 50 000 studentů. Došlo k rozšíření akademických svobod. Široké mezinárodní styky umož- ňují vysokoškolákům stáže v zahraničí. I zde však existují nevyřešené otázky – nízké platy absolventů, jejich odchody do ciziny a jejich nedostatek doma, značná byrokracie ad. Množství studentů, snaha početné části mládeže získat titul bakaláře přináší i nebezpečí snižování úrovně vzdělání. Neuspokojivá sociální a prospěchová stipendia nutí velkou část posluchačů vydělávat si na studium.
V období 670. výročí zdůrazněme naši hrdost na slavné vlastenecké tradice Karlovy univerzity. Přejeme jí do dalších let výchovu úspěšných absolventů, podporujících prosperitu naší země a prosazujících její zájmy ve světě.