Zmatení a zklamaní lidé dnes přestávají důvěřovat standardním příběhům a starým morálním vzorcům. Co jim může moderní levice nabídnout? Rozhodně ne jedinou vyšší pravdu a nadřazenost vůči barbarům a pragmatikům, myslí si Jiří Dolejš. Více v článku:
Při popisu utrápené české levice je nejobtížnější definovat, na jakých moderních základech inovovat touhu přestavět „starý podlý svět“. Začněmě otázkou, kde zůstaly staré lokomotivy dějin, ke kterým se jako k fundamentu hlásí konzervativní tradicionalisté? Nový výrobní styl, zasíťovaný po celé planetě, je nechal stát na vedlejší koleji. Sociální kompromis spojený s distribucí bohatství se mezitím stal sociální rezignací. Potřeba zůstat globálně konkurenceschopný je nad lokálními sociálními zájmy. A současně se potýkáme s nedostatečnou syntézou pokusů o nové myšlení. Nemáme-li tedy novou zralou pravdu, začněme tedy aspoň novým porozuměním.
Minulost s sebou vlečeme s celými trsy stereotypů, jejichž reflexí začíná každá nová modernizace. V plameni nové doby nemusí shořet jakákoliv stopa po tradici. Jak říká Václav Bělohradský, „právo rozumu soudit tradice z něj nedělá popravčí četu“. Sama modernizace je určitou civilizační tradicí, která zná vzestupy a ústupy. Vyčerpaná předchozí modernizace ale otevřela dveře konzervativní vlně, kterou nyní procházíme. Nezbývá než skočit do diskuse o metodách a cílech změn politické levice v podmínkách 21. století. Teoretická výbava modernizátorů předpokládá přenést se jak pluralizovanými zkušenostmi, tak i vědeckým myšlením konečně do současnosti.
Problém už je atomizace našich životů a postupující fragmentace sociálních hnutí. Generace mileniálů má k dispozici nebývalé technologické výdobytky, má šanci využít potenciál ekonomie volného času, svět však často vnímá po povrchu, vyjadřuje se jen k těm nejzjevnějším proměnám bez hlubšího kontextu. Morální panika pak vede spíš k antropologickým úchylkám než k reakci na zrychlování historického času, které nás může odsunout na civilizační periferi. A osamělí moralisté se v neznalosti konkrétních odpovědí utíkají k poněkud bezzubým kulturním soudům.
Jsme tedy odsouzeni k tomu důvěřovat meritokratickým elitám, které prý nejefektivněji vyjádří obecný zájem? Politická sféra, kde probíhá zájmové zprostředkování, totiž v dnešní krizi připomíná vyprázdněný stroj. Jeví se jako odosobněná mašinerie, kde panuje povrchnost a spektakulárnost. Bez odborníků se nedá vládnout, bez zprostředkování zájmů zase vzniká problém odcizení řízení. Spektakulárnost pohlcuje a potlačuje kritické vědomí. A bez kritických myšlenek vítězí tradice tonoucí v ahistorických předsudcích a patetických dogmatech. Oporu nové modernity pak těžko postavit na stereotypech tradičních institucí, které tak veřejnou moc činí vlastně bezmocnou.
Zmatení a zklamaní lidé dnes přestávají důvěřovat standardním příběhům a starým morálním vzorcům. Sama nespokojenost se přitom stává zbožím na krámech populistů. Oživování nacionalismu a ochranářství tradic už ale nepomáhá. Závislost lidstva na veřejných statcích strmě zvyšuje nároky na schopnost veřejné dohody. Přitom panika provázející různé apokalyptické či konspirační teorie se prosazuje snáz než neuspořádané snahy po sofistikované modernizaci. Proto je tak důležité si nejdříve porozumět. Modernizační proud si prostě musí uvědomit, že dnešní svět je nejen multipolární, ale míří do fáze multimoderní.
Nejde o to opevnit nadřazenost jediné vyšší pravdy proti barbarům a pragmatikům, strategií dnešní telematické éry spojující dosud nespojitelné je zřejmě koexistence různých řešení. Absurdní je proto spor mezi kulturní a materialistickou levicí, mezi postmodernou a neomodernou. Kulturní nedominuje nad ekonomickým, obohacuje ho. Je otázkou, do jaké míry ekonomická demokracie řeší nebezpečnou koncentraci soukromé ekonomické moci. Otevřené zůstává také řešení peněžního monopolu a konkurence na finančních trzích. Postmateriální přístup nevyřeší ani uzurpaci strategických investic soukromými nadnárodními korporacemi. Zájmeci o modernizaci spolu musí mluvit. Budoucnost pak může začít třeba právě tady a právě teď.