Z celé plejády prohlášení z listopadu 1989 mě nejvíce zaujal ten, který jako kdyby byl vystřižen z dnešní doby, tedy o více než 30 let poté.
Provolání vysokoškolských studentů k dělníkům a rolníkům před generální stávkou 27. listopadu 1989: Obracíme se na vás, protože myslíme nejen na vaše problémy, ale i na mnohé, před čím oficiálně přivíráme, nebo docela zavíráme oči, a co nelze ani vyjmenovat.
Myslíme: na dělníky a dělnice pracující v podmínkách urážejících lidskou důstojnost v textilkách, konzervárnách, slévárnách, dolech a jinde; na mladé rodiny bez bytů; na důchodce a všechny sociálně slabé a potřebné; na špínu korupce a stínovou ekonomiku, které se dnes už nedokáže nikdo a žádná oblast národního života vyhnout; na nezasloužená privilegia mocných; na hanebný stav našeho školství, zdravotní péče a životního prostředí; na nedostatečnou možnost cestování a styku se světem.
Musím se ptát, co se změnilo? Když se na ono prohlášení podíváte, tak mi přijde, že pasuje na dnešní dobu. Z toho plyne, že tenkrát lidé byli oklamáni a demonstrující zneužiti jako kompars pro cizí zájmy. Ve vztahu k současnosti ale ještě musíme na pravou míru uvést vztah tehdejších lidí k socialismu. Lidé chtěli lepší socialismus, ne jeho likvidaci. Navíc mimo Prahu mnoho lidí k němu neustále inklinovalo. To si uvědomovalo Občanské fórum ve chvíli, kdy chtělo dostat Václava Havla na post prezidenta. Vše se muselo odehrát v režii socialismu, kdy i o Havlovi se tvrdilo, že pochází z dělnické rodiny, aby OF na svoji stranu získalo i ty lidi, kteří chtěli socialismus. Poté všichni demonstrující provolávali: Havel na Hrad! Nakonec byl Václav Havel zvolen v prosinci 1989, kdy slíbil věrnost socialismu.
Kam jsme to ale za oněch pověstných 30 let svobody, demokracie, konzumu dopracovali, se diametrálně odlišuje od výše uvedeného prohlášení tehdejších studentů VŠ. Takže listopad 1989 nebyl jen dnem boje studentů za svobodu a demokracii, ale byl využit k tomu, aby dnešní mediální prostor tvrdil, že socialismus je něco zlého. Jenže když se podíváme na ony události optikou tehdejších proměn a zvratů, tak lidé nevolali po kapitalizaci jejich životů, ale chtěli mít jistotu v tom, že budou mít práci, kvalitní zdravotnictví atd. Jestliže jste tenkrát museli čekat v pořadníku na automobil, tak dnes musíte čekat v pořadníku na operaci. Pořadníky zdánlivě zmizely z povrchu zemského, aby se objevily v jiné oblasti, kterou enormně potřebujete k životu. Paradoxů oné doby bychom našli i více. Zejména ve vztahu k OF.
Jak se postupně loučil rok 1989, tak začínalo být jasné, že OF v sobě skrývá velké trhliny. Hned po Novém roce, když proběhly různé kooptace, se začalo ukazovat, že ono pověstné Občanské fórum ztrácí lesk na své kráse, kterou získalo v listopadových událostech. Čím dál více se z jeho řad rekrutovali různí kariéristé a také ti, kteří chtěli úplnou nebo alespoň částečnou kapitalizaci života. Celé to poté vedlo k lidovému přejmenování OF na »Očekávám funkci«. Volby v roce 1990 OF ještě vyhraje, ale již za další rok nastane jeho rozkol a posléze i samotný zánik. Pokud Marta Kubišová ještě dnes zpívá svoji Modlitbu pro Martu, kde se mimo jiné pojednává o tom, jak se vláda věcí vrátí k lidu, tak musíme uznat, že došlo jen k návratu vlády kapitalismu. V souvislosti s touto hymnou boje proti snad všemu (zejména socialismu a dalším alternativám), protože ji využívá i Milion chvilek v současnosti, si otevřeně přiznejme, že vláda se lidu spíš odcizila, než aby se mu navrátila.
Obloukem se tak vracíme na úplný začátek revolučních a převratových událostí roku 1989. Jestliže se tenkrát na náměstích srocovaly davy naprosto spontánně, tak dnes tohoto srocování i s Modlitbou pro Martuzneužívají ti, kteří chtějí uchvátit moc, a už ani nejde o to, aby se vláda věcí vrátila lidu. Pokud tenkrát lidé nadšeně cinkali klíči, tak dnes je často ani nemají, protože nemají kde bydlet.
Stejné je to ve vztahu ke svobodě. Svobodní jste jen do výše svého kapitálu. Jediné, co se opravdu změnilo, je ona možnost cestovat. To bychom tedy mohli uznat jako kladný bod tehdejší revoluční nálady. Nicméně i zde je pověstné »ale«, kdy musíte na cestování mít peníze, nebo se výrazně zadlužit. V tu chvíli ale ztrácíte svoji vlastní svobodu. Přesně tu svobodu, pro kterou se srocovaly davy před 30 lety.