Nic není jako dřív, nic není, jak bývávalo. I takhle můžeme charakterizovat současné proměny nejen naší společnosti, která se mění od finanční krize roku 2008 i s mírnou konjunkturou v posledních letech. Je nadmíru jasné, že dojde k poklesu, recesi a krizi. Jedná se totiž o cyklické vývoje kapitalismu a v globální ekonomice se tento vývoj nejen zrychluje, ale jeho negativa jsou několikanásobná.
Bez ohledu na to, jak budeme danou krizi definovat, tak zjišťujeme, že dochází k postupné oligarchizaci západních společností. Ta je spojena s chybějícím smysluplným politickým bojem mezi konkurenčními myšlenkami o spokojený život občanů. Jako kdyby se vypařil radikální rozdíl mezi pravicí a levicí.
Po roce 1989 se mnozí politici vyhýbali jednostrannému zaměření na třídy. Do pozadí tímto krokem ustoupily výrazy jako dělnická třída, vykořisťovatelé, vykořisťovaní, kapitalisté, komunismus, socialismusatd. Namísto toho se do popředí levicové politiky dostaly nové značky, které měly levici pomoci získat volební úspěch. Vše se mělo točit kolem pojmů jako rasa, pohlaví, národnost, sexuální orientace atd. Tento model měl být proti stalinské ortodoxii, která tolik deformovala socialistické hnutí, použit jako hojivá náplast. Mělo se přejít k novému projektu radikální demokracie a držet krok s novými sociálními hnutími. Zejména feministkami nebo aktivisty za práva homosexuálů nebo ochránci životního prostředí. Jenže proti tomuto novému pojetí levice v globalizované době se postavili zejména ochránci tradičních národních hodnot, kteří se rekrutují z řad pravicových populistů.
S migrační krizí se otevřela otázka státní suverenity zejména v zemích jako Řecko nebo Itálie, které dávají důraz na národní tradice. Toho obratně využívají pravicoví populisté, kteří bijí na poplach proti těm, kdo jsou v menšině nebo jsou »nově příchozí«. V současné době žijeme v postdemokratických společnostech. Důvodem je zejména rozostření mezi pravicí a levicí. Tohle vyplývá ze skutečnosti, že zejména sociálnědemokratické strany v zásadě akceptovaly myšlenku, že neexistuje žádná alternativa k neoliberální globalizaci světa. Když poté občané přijdou k volebním urnám, tak jsou zmateni a nevědí, koho mají vlastně volit, protože neexistuje žádný zásadní rozdíl mezi volebními programy nalevo a napravo. Navíc jsme v poslední dekádě svědky nástupu oligarchů v tom smyslu, že vidíme rostoucí propast mezi malou skupinou velmi bohatých lidí a zbytkem populace. Novinkou je, že s politikou privatizace politiky a zavádění úsporných opatření došlo k nárůstu fenoménu relativního nebo absolutního chudnutí společnosti. Tato takzvaná pauperizace nejvíce dopadá na střední třídy, které se staly kvůli privatizaci politiky téměř sterilní bez možnosti nějakého růstu. A pokud by se mělo jednat o nějaký přesun, tak spíš propadnutí do chudoby, než výtah do vyšších tříd.
Tradiční levá politická hranice byla založena na základě identifikace k určité třídě. Vždy se vyskytovala dělnická třída, proletariát versus buržoazie. Dnes se ale mnohem více používá termín třída pracujících. To znamená třída (skupina) pracujících lidí za mzdu. Jedná se ve své podstatě o námezdní práci. V současnosti, vzhledem k vývoji globální společnosti, by tento faktor neměl být určující pro levicovou politiku. Dnes neoliberální globalizace a nový způsob regulace kapitalismu zasahuje všechny složky lidského života, a to mnohem více než kdy předtím. V době klasického kapitalismu (případně socialismu sovětského typu) jsme všichni byli spojeni hlavně s jednou jedinou továrnou. S tou jsme se téměř doživotně identifikovali. S rozvojem finančního kapitalismu a biopolitiky jsme však ovlivňováni úplně všichni, protože mnoho aspektů našeho života je nyní pod kontrolou kapitalismu.
Jak tedy z této šlamastyky ven? Dle mého názoru musí současná levice v době překlenutí prázdnoty začít prosazovat myšlenku rovnosti, sociální spravedlnosti a také myšlenku lidové suverenity. Hlavně musíme prosazovat náš levicový program a využívat oligarchie v politice pro prosazení našich stěžejních bodů. Z historie si můžeme vzít inspiraci u V. I. Lenina, který využil německé bankéře v roce 1917 k tomu, aby byl přepraven v zapečetěném vagóně ze Švýcarska přes Německo do Ruska. V tomto případě oligarchové doufali, že tímto aktem uspíší konec první světové války.
Jedná se totiž o tři stěžejní pilíře, na kterých lze postavit současnou levicovou politiku. Pokud je totiž jen jeden výše uvedený článek odepřen, tak se projevují různé formy odporu. Jedním takovým odporem je právě inklinace k těm vůdcům a stranám, kteří ze současného stavu obviňují bezdomovce, menšiny, nezaměstnané, uprchlíky atd. Je nutné lidem více naslouchat a vnímat jejich tužby, přání i starosti. V poslední době se do popředí dostává pojem levicový populismus. I to je jedna z možných forem, jak staré levici vdechnout nový život.
Jan KLÁN