Jedním z cílů Evropské unie bývalo, aby se v rámci členských států maximálně snížily rozdíly. To se dlouhodobě nedaří nejen v otázce kvality potravin a zboží nebo výše odměňování zaměstnanců, kde jsou rozdíly ještě markantnější. Dokonce i teď ,v době krize, se ukázalo, jak některé členské státy přemýšlejí. Aktuálně se totiž jedná o tom, jak zemím EU pomoci postavit se znovu na nohy – tedy zejména těm státům, které koronavirová pandemie zasáhla nejsilněji, což je Itálie, Španělsko a Francie. K tomu by měl být využit solidární fond, který by pomocí investic nastartoval ekonomiky (nejen) zmiňovaných států.
Co se ovšem nestalo! Hlavním odpůrcem štědřejší varianty podpory se stalo Nizozemské království. A co je na tom zarážející? Holandsko je totiž podle organizace Tax Justice Network (Společnosti pro daňovou spravedlnost) jedním z daňových rájů v rámci samotné EU a právě Francie, Španělsko a Itálie jsou státy, které kvůli daňovým rájům počítají ročně ztráty ve stovkách miliard euro. I když by se mohlo zdát, že tyto věci spolu nesouvisí, opak je pravdou. Tyto peníze pak samozřejmě chybí v rozpočtech daných zemí – a třeba i v sociální sféře a ve zdravotnictví – a výpadky se pak kryjí z peněženek občanů třeba vyšší spoluúčastí pacientů.
Proto KSČM i já prosazujeme nejen v Evropském parlamentu zamezení odlivu peněz za hranice naší země. Cifra, o kterou jsou tak občané obírání, se totiž pohybuje od 30 až do 450 miliard korun ročně. Není totiž možné projekt EU nazývat solidárním, pokud jsou evropští vládci dlouhodobě slepí a hluší k existenci daňových rájů (dokonce na svém vlastním území). Platí totiž, že solidarita končí tam, kde začíná zájem nadnárodních korporací a bank.