Covidová generace (generace »C«)

14. 7. 2020

Sociologická terminologie zná generaci X, Y, Z. Obyčejný člověk se v tom těžko vyzná, ale lze říci, že se jedná o označení skupiny lidí (typicky generace), která byla ovlivněna nějakým společenským nebo technologickým zlomem. Vždy se narodila a dospívala v určité fázi vývoje, který předznamenal věci příští. Mezi zlomy, které ovlivnily mnoho generací, můžeme řadit hlavně nástup konzumní společnosti, digitalizaci, fenomén televize a videí, cestování letadlem atd. Všechny tyto zlomy měly dalekosáhlý dopad na to, jak daná generace chápala a nahlížela na svět. Teprve koronavirová krize ukázala na to, jak je náš svět zranitelný a generace X, Y a Z náchylná na změny, které pandemie přinesla. V západních zemích se ale začíná objevovat nový termín, který chápe dnešní generaci – tedy novorozence, dopívající lidi a také mladé nezaměstnané – jako covidovou, protože buď je přímo ovlivněna současnou krizí, nebo na ni její následky teprve dolehnou. Na jednu stranu se jedná o generaci, která s nelibostí nese omezení, která jsou zaváděna v rámci silných karanténních opatření, ale na druhou stranu se jedná také o generaci lidí, kteří mohou virus bezmezně šířit, protože se u nich mnohdy nevyskytují silné příznaky nemoci. Ohrožují tím ostatní a celou společnost. Je to právě hlavně mladá generace »C«, která volala po co nejrychlejším konci sociální izolace, protože jí byla upírána různá práva, která jim určuje dnešní globální konzumní společnost. Mezi tato práva můžeme řadit hlavně cestování a honbu za zážitky. Tyto věci totiž státy omezily jako první, aby byla nemoc pod kontrolou.

 

 

Jak krásné bylo, když jste na obloze viděli jen sem tam nějaké letadlo a všude zavládl nádherný klid. Ekonomika i lidský život byl sice utlumen, ale jako vítěz se tvářila příroda, která dostala na několik týdnů oddych od lidské činnosti, která způsobuje nárůst exhalací a tím i změnu klimatu. Je tedy reálně možné, že virus je hříčkou přírody, která nás takto varuje před tím, co na ní pácháme.

Pandemie způsobená koronavirem jasně ukázala, co je největším nebezpečím pro společnost a člověka. Nejsou to války, ani ne moc živelní katastrofy, ale právě pandemie. Nikde se třeba v literatuře nedočtete, že největším neštěstím pro lidstvo byla španělská chřipka, která zapříčinila smrt více lidí, než bylo obětí Velké války. Takže nebezpečí číhá tam, kde se pohybuje nejvíce lidí. Oni jsou totiž přenašeči nemocí, a pokud zde existuje globální trh a neomezený pohyb osob, tak máme problém na světě. Je s podivem, že v době nástupu pandemie nikdo nic neřekl na to (vyjma některých čelných představitelů EU, kteří byli mnohdy mimo a pod tlakem silné konzumní lobby, aby po určité době otočili o 180 stupňů), že se uzavírají hranice a vše šlo udělat ze dne na den. Ano, narážím zde na uprchlickou krizi roku 2015, kdy hranice nikdo zavřít nechtěl, protože by byl vnímán jako šiřitel antihumanismu. Ve chvíli, kdy se ale mělo zamezit vstupu »cizincům« v rámci ochrany veřejného zdraví, tak vše šlo naprosto normálně. Turisté jsou přeci také formálně uprchlíci ze své domoviny, byť dobrovolní, a mnohé země je vítají s otevřenou náručí, protože jejich ekonomika je na těchto »dobrovolných« uprchlících postavena. Vždy je vítají s otevřenou náručí, ale za tuto náruč musí turista samozřejmě zaplatit. V rámci omezení pohybu osob v době uprchlické krize byly státy odsuzovány, ale ve chvíli omezení pohybu osob v době pandemie byly chváleny.

Jsou to zajímavé paradoxy, jak jeden virus mění celou společnost, její návyky i pohledy na různé zákazy a omezení. Otázkou zůstává, zda si ze současného stavu vezmeme ponaučení a hlavně, zda se poučí generace »C«, která zde bude žít. Každá krize nám dává šanci se posunout někam dopředu, ujasnit si, kdo jsme a kam jdeme, co chceme v životě udělat. Koronavirus je podobný globálnímu oteplování – nerovnoměrně rozděluje rizika, byť nakazit se může naprosto každý, ale nejohroženější jsou starší lidé, nemocní nebo chudí, kteří nemají na zdravotní péči nebo jsou jinak indisponováni. Přesně ti lidé, na které nastupující generace »C« zapomíná…

Autor: 
Jan KLÁN