Od roku 1989, tedy od reakčního převratu v ČSSR, se jeho kritici setkávají velmi často se stereotypním označením »milovníci starých pořádků« či »staré struktury«. Je to celkem oblíbená rétorická a propagandistická figura každé nové moci, která se snaží sama sebe představit jako nositele jakési modernosti a nových nadějí v kontrastu s předchozími beznadějně zastaralými a neperspektivními, dokonce i zločinnými metodami.
Pro objektivitu si připomeňme, že i lidová moc po roce 1948 velmi často argumentovala pojmy jako »reakce« a »reakcionář« pro označení svých odpůrců. Je také znám výrok Vítězslava Nezvala někdy z 30. let minulého století, že »není modernosti mimo komunismus«. Konec konců i zde jsem v úvodu použil pojem »reakční převrat« pro tzv. revoluci v roce 1989. Otázka ovšem zní, zda jde pouze o jakousi samoúčelnou propagandistickou frázi, nebo zda mají tato označení nějakou objektivní oporu v realitě a v historii.
Je asi zřejmé, že něco jako historický vývoj existuje, a tedy i pojmy »reakční« a »pokrokový« mají svůj obsah. Zřejmější jsou tyto úvahy nepochybně v souvislosti s technickým a technologickým pokrokem, asi nikdo soudný nebude zpochybňovat, že lidstvo dosahuje v čase významného pokroku, a nebude tvrdit, že například v roce 1930 byly technické prostředky a možnosti lidí a společnosti v Československu větší než v letech socialistické výstavby, i když i tyto snahy zde jsou. Stejně tak asi nelze popřít, že technické prostředky, které má společnost k dispozici v prvních desetiletích 21. století, jsou nesrovnatelně mohutnější ve srovnání s předchozími obdobími. Tady zřejmě spor o pojmy reakce a pokrok není.
O to větší diskuse jsou vyvolávány právě o interpretace společenského, sociálně-ekonomického a politického vývoje. Zde se lidem vnucuje představa, že existuje jakýsi všeobecný univerzální statický model uspořádání společnosti, který je ahistorický a umožňuje dosažení jejího maximálního blahobytu bez ohledu na vývoj v ostatních oblastech. Pokud si někdo myslí, že takovým nezpochybnitelným kritériem je vůle lidu či demokratické principy vlády, pak se plete.
Hlavn
ím směrem restitučních snah budovatelů polistopadových »nových« pořádků nebyla obnova demokracie a práv lidí, ale restituce (už to samo slovo naznačuje, že nejde o nastolení nové kvality, ale o obnovení starých pořádků) majetkových práv a pozic osob, skupin a tříd z předsocialistického období za předpokladu, že se tím otevře i prostor pro vytvoření třídy novodobých vlastníků výrobních prostředků především z řad části bývalé socialistické nomenklatury. Tento »úprk k novým pořádkům« po roce 1989 je tedy »vydlážděn« masivním přesunem majetku k subjektům, jež ho získaly různým způsobem v dobách, které měly k ideálům svobody, demokracie a lidských práv opravdu hodně daleko.
Nejlepší ilustrací tohoto pochodu k novým a moderním pořádkům hodným 21. století je drobná rekapitulace polistopadového přesunu majetku směrem k církvi svaté (jíž patřilo v roce 1918 na území ČSR asi 500 tisíc ha půdy) a šlechtě (měla ve vlastnictví dalších 884 tisíc hektarů, v tom například Schwarzenbergové měli 248 tisíc ha, Czerninové 61 tisíc ha, Lichtensteinové, Pálfyové 105 tisíc ha, Andrássyové 70 tisíc ha). Domnívám se, že asi nikdo příčetný nebude tyto kroky považovat za naplnění vůle lidu a za prvek modernizace a demokratizace společnosti. Tak tedy v rámci tzv. restitucí církevního majetku obdržela církev římskokatolická ve finančním vyjádření 47,2 mld. Kč, v tom asi 90 000 km2 půdy. K tomu ještě bude stát první tři roky přispívat z rozpočtu na mzdy duchovních a administrativy těchto církví plnou částkou jako doposud, tedy 1,5 mld. korun ročně. Znamená to, že k úplné majetkové odluce mezi zúčastněnými církvemi a státem v České republice by mělo dojít v roce 2030, tedy po 17 letech.
Pomiňme, že tato »odluka« je podmíněna obrovským přesunem státního majetku do rukou církve, takže jsme si všichni tuto tzv. odluku zaplatili, ale připomeňme, že byla provedena v rámci vstupu do 21. století tzv. modernizátory a naopak byla kritizována tzv. milovníky starých pořádků. Zdá se tedy, že ta polistopadová »moderna« má podobu návratu do feudálních dob. Totéž se týká restitucí šlechtického majetku. V Československu žilo do roku 1945 asi 200 rodin, které se počítaly k bývalé šlechtě, po roce 1948 jich v Čechách zůstalo 40, mezi nimi Kinští, Lobkowiczové, Sternbergové a Waldsteinové.
Po listopadu 1989 podali potomci bývalé šlechty kolem dvou set žádostí o navrácení hradů, zámků, lesů, rybníků a dalších nemovitostí. Podle reprezentanta jednoho z úspěšných restituentů Radslava Kinského mělo předpoklady pro restituci jen asi 20 rodin. Po roce 1989 byly původním majitelům vráceny více než čtyři desítky hradů a zámků.
Všechny tyto kroky »nového« polistopadového režimu ukazují na to, že tzv. nové pořádky fakticky znamenají návrat do někdy až feudálních dob. Konec konců docela časté stesky mediální režimní propagandy na neuvážené odtržení se ČSR od prosperujícího a svrchovaně demokratického rakousko-uherského mocnářství i ataky na husitství a adorace doby pobělohorské vypovídají o jediném: obdivovateli starých pořádků jsou ti, kteří zde nainstalovali po roce 1989 režim vracející se do (někdy i dávné) minulosti, který z ekonomicko-sociálního hlediska znamená pohyb zpět, neboli retardaci.
Ty skutečné staré struktury (kapitalisté, velkostatkáři, šlechta, církev) se nám dnes prezentují jako nositelé modernosti a demokracie, nicméně i přes pokrok v podobě nových technologií nemohou zakrýt svou reakčnost. Digitalizace a automatizace sama o sobě není schopna zamezit sociálnímu úpadku, který nám tito opravdoví přátelé starých pořádků přinášejí.