Přinášíme vám další pravidelný díl souhrnu týdenních informací, kde se dozvíte, k jakým paradoxům dochází při nesmyslném tlaku na útlum těžby uhlí. Připomeneme si také, koho Václav Havel před 32 lety svou amnestií propustil na svobodu, a oživíme si sliby představitelů USA z roku 1990.
Vážení čtenáři,
než se dostaneme k dalším zprávám, zastavme se ještě chvilku u doznívající kauzy Jana Farského z hnutí Starostové a nezávislí. Ten se pod tlakem veřejnosti, politického spektra a ve finále i svých spolustraníků rozhodl vzdát poslaneckého mandátu, svědomí jej ale zjevně za jeho podvod na voliče příliš netíží. Ostatně i šéf STAN Vít Rakušan místo omluvy voličům pěl na svého stranického kolegu žalmy, dělal z něj ve svých vyjádřeních div ne mučedníka a označil jej za svůj vzor. Jak by asi v praxi vypadalo Farského původně zamýšlené »poslancování« na dálku, přitom ukazuje fakt, že Farský se ani nebude moci svého mandátu na dálku vzdát a po týdnu v USA tak podle všeho bude muset zase cestovat zpátky, aby poslanecký mandát složil. Pokud to tedy myslí vážně a není to další z jeho lží. Zkrátka komedie v přímém přenosu v podání Starostů.
Starostů, kteří se sice rádi chválí vzletnými slovy o skautské čistotě, avšak Farského skutečná práce již od začátku jeho působení ve Sněmovně napovídá o pravém opaku. Není to totiž poprvé, co Jan Farský o své činnosti lhal. Již během svého prvního působení ve Sněmovně totiž Jan Farský věděl, že důležité je hlavně dobré PR, a tak se nezdráhal vymýšlet si pohádky o tom, jak pouhých několik hodin před termínem sám heroicky sepsal dvacetistránkovou novelu zákona o loteriích, která byla přitom jen mírně přepracovanou verzí téže novely Pavla Suchánka z ODS. Zkrátka další skautský počin jako dělaný a důkaz toho, že étos křišťálově čistého skauta z hnutí STAN byl vždycky jen étosem bez reálného základu.
Hon na uhlí
Zprávy z minulého týdne rovněž přinesly tragikomický výsledek honu na uhlí. Zatímco u nás se těžba utlumuje, za černé uhlí reálně v ocelářství není náhrada. A tak se vozí na obrovských lodích produkujících neskutečné množství oxidu uhličitého z Austrálie, kde musí být rovněž vytěženo, protože nepředpokládám, že by tam uhlí rostlo na stromech. Skutečně tleskám všem rádoby ekologům křičícím, jak musíme co nejdříve s uhlím skončit, i pomateným politikům, kteří je v rámci zeleného náboženství v těch pomatených snahách podporují.
Nejinak tomu bude samozřejmě i v souvislosti s Green Dealem, který stávající vládní koalice ODS, KDU-ČSL, TOP 09, Pirátů a STAN vítá všemi deseti. Jsem ráda, že se proti této zvrácené logice dovozu uhlí ozvali krajští zastupitelé za KSČM Josef Babka z Moravskoslezského kraje a Jaroslav Komínek z Ústeckého kraje.
Munice na Ukrajinu
Nevím, jak vy, ale já za stejný nesmysl, jako je vožení uhlí přes půl světa, považuji drastické šetření na lidech, zatímco vláda se chystá darovat munici na Ukrajinu. Zde je však situace o to horší, že tato munice s největší pravděpodobností bude zabíjet lidi. Ráda bych v této souvislosti – zejména paní Černochové a Pekarové Adamové, která tak ráda vyhrožuje ostatním státům, – připomněla paragrafy 406 a 407 trestního zákoníku, které říkají: »Kdo připravuje útočnou válku, na které se má podílet Česká republika, a tím přivodí pro Českou republiku nebezpečí války, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až dvacet let nebo výjimečným trestem« a »kdo veřejně podněcuje k útočné válce, na které se má podílet Česká republika, takovou válku propaguje nebo válečnou propagandu jinak podporuje, bude potrestán odnětím svobody až na pět let«.
Havlovi amnestovaní
Již jsem chválila seriál Devadesátky, který běží každou neděli v České televizi. Myslím ale, že první díl měl začínat trochu jiným tématem, a to Havlovou amnestií. I když chápu, že ve veřejnoprávní televizi je Václav Havel nedotknutelným, a tak by se těžko vysílalo, že jeho kroky způsobily smrt lidí. V rámci této amnestie byly propuštěny dvě třetiny tehdejších vězňů. Mnozí ihned po svém návratu na svobodu pokračovali v trestné činnosti.
Pojďme se na některé z nich podívat blíže. Pro dokreslení toho, co to bylo za nestvůry, budu citovat deník Blesk, který napsal:
Jaroslav Oplíštil
»Šlo o trestaného pedofila, který opustil 1. ledna 1990 brány věznice právě díky Havlově amnestii. Protože se noví zaměstnavatelé neměli právo ptát po trestní minulosti zájemců, získal Oplíštil místo sanitáře na Bulovce. Navíc na dětské interně… 30. dubna si z oddělení odnesl teprve sedmiměsíční Barborku. Odnesl si ji na ubytovnu, kde ji znásilnil. Kvůli těžkým poraněním začalo děvčátko plakat, tak ji Oplíštil rukou zakryl ústa. Miminko udusil.«
Jaroslav Gančařík
»Desetkrát trestaný zločinec hned na konci dubna plánoval další zločin. Chtěl vykrást rodinný dům v Klučově. Jenže ho vyrušily jeho obyvatelky – Ivanka Kudláčková a její dvě dcery, dvaadvacetiletá Ivana a osmnáctiletá Miroslava. Gančarčík všechny tři zabil a nejmladší ženu navíc znásilnil.«
Jozef Slovák
»Zabil mladou Jugoslávku v roce 1978, kterou vylákal z vlaku do lesa, kde se ji pokusil znásilnit. V roce 1982 byl odsouzen na 15 let do vězení. Havlova amnestie ho ale vypustila na svobodu už v roce 1990. Jeho vražedné choutky na sebe nenechaly dlouho čekat. Teprve 16letou Moniku zabil už začátkem července na Konopišti. Omámil jí plynovou pistolí a ubil ji holí. O 17 dní později zabil další dívku v Bratislavě.« Vraždil i v roce 1991, kdy »dívku z Bratislavy pod záminkou odvezl do lesa, kde ji zabil několika údery do krku. Čtvrtou oběť zabil též v Bratislavě. Sotva plnoletou dívku napadl klackem a uškrtil ji páskem.«
Anotnín Marčík
»31. prosince 1990 si na oslavách v kulturním domě ve Frýdku-Místku vyhlédl mladou Blanku. Tu policie druhého dne našla zohavenou a polonahou v místní škole. Byla brutálně zbitá, vrah ji i kopal. Zemřela na udušení po vdechnutí krve.«
Nemuselo se to stát
K páchání těchto zločinů ale vůbec nemuselo dojít, kdyby byly vyslyšeny hlasy, které proti této amnestii již při její přípravě zaznívaly. Jedním z nich byl hlas Jaroslava Konečného, náčelníka Sboru nápravné výchovy, který byl ze své funkce bez udání důvodů, krátce po vyhlášení amnestie, propuštěn. Konečný později o amnestii prohlásil následující: »Byl jsem zásadně proti tak rozsáhlé amnestii, poněvadž jsem znal dokonale mentalitu vězňů, jejich nálady a názory, o čem hovořili, co budou venku dělat po případném propuštění na amnestii. O ničem rozumném v inkriminovaném období nemluvili, jen o samých lumpárnách. Zvláště důrazně jsem upozorňoval na to, že jestliže amnestovaní nebudou mít žádné zázemí, že především uškodíme jim samotným i celé společnosti. Mnohým pak opravdu nezbude nic jiného, než páchat trestnou činnost. Doslova jsem uvedl, že budou krást, loupit, zvýší se bytové krádeže, vozidla budou zcizována, vraždy atd.«
Napětí mezi USA a Ruskem
Poslední týdny pozorujeme napětí mezi USA a Ruskem v souvislosti s Ukrajinou. Na tomto místě je vhodné si připomenout sliby, které v roce 1990 dali nejvyšší představitelé USA tehdejšímu sovětskému prezidentu Michailu Gorbačovovi. Podle nyní odtajněných dokumentů ujistil tehdejší americký ministr zahraničí James Baker Gorbačova 9. února 1990, že se NATO neposune o »ani jeden palec na východ«. Baker směrem ke Gorbačovovi podotkl, že »ani prezident, ani já nehodláme získávat žádné jednostranné výhody z probíhajících procesů« a chápeme, že »nejen pro Sovětský svaz, ale i pro další evropské země je důležité mít záruku, že …ani píď současné vojenské jurisdikce NATO se nerozšíří východním směrem«.
Tuto kaskádu ujištění zahájil už 31. ledna 1990 západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, kdy dal jasně najevo, že »změny ve východní Evropě a německý sjednocovací proces nesmějí vést k porušení sovětských bezpečnostních zájmů«. Proto by NATO mělo vyloučit »rozšiřování svého území směrem na východ, tj. jeho přibližování k sovětským hranicím«.
Když ruští zástupci Nejvyššího sovětu přijeli v červenci 1991 do Bruselu, tak jim tehdejší generální tajemník NATO Manfred Wörner zdůraznil, že »Rada NATO a on jsou proti rozšiřování NATO«. Mimochodem pro toto tvrzení bylo 13 z 16 členů NATO. Jaká je realita dnes, vidíme sami – vojska NATO operují až na Ukrajině a jejich sliby dávno vzaly za své. Já si v této souvislosti dovolím pouze připomenout, že jedinou stranou, která byla proti vstupu do Severoatlantického paktu NATO, byla KSČM. Tehdejší politici však referendum k této otázce vůbec nevyhlásili z obav toho, jak by mohlo dopadnout, neboť podle dostupných dat byly asi dvě třetiny obyvatelstva proti angažmá ČR v tomto vojenském paktu.
Děkuji vám všem, kteří jste dočetli až do konce, a za týden opět na shledanou.
Kateřina KONEČNÁ