Rozhovor s plk. v. v. profesorem Ing. Bohumilem Svobodou, DrSc., bývalým prorektorem Vysoké školy letecké, členem Asociace Vojáci proti válce.
Zaslechl jsem informaci, že v Pardubickém kraji roste už dnes rozsáhlá vojenská základna cizích vojsk. Je to pravda?
Ano. Je to tak. Plíživě se vytváří už vlastně patnáct let.
Patnáct let?
Jistě. Připomeňme si jeden z prvních promyšlených pokusů amerických válečných dobrodruhů – výstavbu strategicky významného radarového systému v Brdech. K realizaci tohoto záměru byl již dokonce vypracován návrh smlouvy mezi ČR a USA, který měla podepsat tehdejší ministryně obrany Parkanová. Návrh této smlouvy jsme tehdy ve vedení Asociace Vojáci proti válce důsledně systémově analyzovali a ostře proti němu vystoupili, protože dával americké straně jednostranné výhody, včetně nekontrolovatelného počtu amerických občanů, zakamuflovaných jako příbuzní amerických expertů, pomocného personálu, řešení možných konfliktů amerických příslušní- ků výlučně v americké jurisdikci apod. Jsem přesvědčen, že tím jsme tehdy nemalou měrou přispěli k tomu, že smlouva musela být přepracována a plán na výstavbu radaru později zrušen.
Ale onen radar - podle toho, co si pamatuji z tvrzení pana Klvani, jenž dostal na starost ho propagovat, měl být vlastně jen odstrašujícím momentem a zamířen na kontrolu prostoru před raketami mířícími na Evropu odkudsi z Blízkého východu. Hovořilo se především o Íránu. Nemyslíte?
Radar v Brdech měl být ve skuteč- nosti součástí protiraketové obrany USA, a nikoliv vzdušného prostoru a cílů na území ČR. Prokázaly to přesné matematické výpočty expertů. Tento radarový komplex by byl pouze velkým rizikem pro bezpečnost ČR s nedozírnými následky zejména pro středočeský region. Radarové systémy jsou »oči« bojových komplexů. Nikdo občanům ČR ani dotčeného regionu nevysvětlil, že právě proto by v případě válečného konfliktu byl nejen radar, ale široký prostor kolem něj (celý středo- a západočeský region) cílem drtivého protiúderu napadeného, například Ruska, proti kterému agresivní politika USA a NATO je důsledně zaměřena a cílevědomě plánována, včetně využití atomových prostředků.
Naštěstí se tehdy zvedla vlna nevídaného odporu obyvatelstva okolních obcí, která přerostla do celostátních rozměrů a byla korunována úspěchem ve formě zrušení tohoto válečného projektu, za nějž nesměle lobboval i tehdy nový prezident Obama. To ostatně bylo velkým zklamáním českých protiruských válečných pravicových dobrodruhů.
Ti se ovšem nevzdali, jak jsem slyšel v pořadu paní Jílkové v České televizi, kde vystoupil i zmíněný pan Klvaňa, a v dalších mainstreamových mediích. Nebo vidím »straky na vrbě«?
Máte pravdu. Stačí si připomenout, že v říjnu 2011 se tehdejší premiér Nečas na pozvání Bílého domu setkal s prezidentem Obamou v Oválné pracovně Bílého domu. Při této příležitosti nabídl Nečas Spojeným státům možnost cvičit jejich vojenské piloty na vrtulnících Mi-17 ve prospěch tzv. mírových misí zejména v Afghánistánu, ve školicím středisku na území ČR. Nezastíral při tom, že tento projekt výcviku pilotů je »určitou náplastí na americké odstoupení od zájmu vybudovat v ČR a Polsku raketový deštník«. Přitom zdůraznil – cituji: »My jsme z hlediska strategické spolupráce mezi ČR a USA hodně politicky investovali do zapojení se k systému protiraketové obrany.« Projevil tehdy mimo jiné i lítost nad tím, že: »Poté, co byl ten původní projekt zrušen, tak jsme naší vinou neměli připravenou jakousi náhradní paletu dalších možných kroků a strategických projektů, kterými bychom podpořili strategické partnerství mezi ČR a USA, a teď to musíme napravit.«
To, co říkáte, je nějak spojeno se zmíněnými základnovými zájmy v Pardubickém kraji?
A jsme u jádra věci. Podle Nečase americká strana, jak na schůzce v Bílém domě, tak třeba při jednání se šéfem zahraničního výboru Senátu Johnem Kerrym, návrh na vznik aliančního centra na výcvik pilotů vrtulníků v Česku přijala vstřícně. Údajně tehdy jednání o výcvikovém středisku, které by vzniklo v Pardubicích, byla teprve v počátku, byť Česko by je, alespoň jak navrhoval Nečas, mohlo spustit hned. Již tehdy tam odborníci cvičili afghánské piloty. Z uvedených informací tedy jednoznačně vyplynulo, že jednání o této nabídce byla zahájena už dávno před vrcholnou schůzkou obou státníků. Je tedy otázkou, jestli k takovému záměru a jednání dal souhlas parlament, zvláště když už vlastně na našem území probíhal výcvik afghánských pilotů, a proč byl takový záměr před národem utajován.
Ale dále. Souběžně s tím bylo totiž už od roku 2010 jednáno o možnosti modernizace ruských vrtulníků řady Mi pro potřeby NATO a Evropské unie ve státním podniku LOM Malešice (v Leteckých opravnách – pozn. kz.). Američané se k této iniciativě připojili a nabídli finanční podporu, vědce, techniky a letecké odborníky, jak už tehdy uvedl tehdejší náměstek ministra obrany Jan Fulík. Zde bylo zřejmě skryto několik významných záludností, vyplývajících z dosavadních zkušeností plynoucích z dlouholeté politiky USA v mezinárodních vztazích, ve kterých uplatňovali vždy své nadřazené zájmy bez ohledu na proklamované spojenectví. Za zamyšlení stála především ochota americké strany připojit se k naší – opravdu naší, ale kdo jim k tomu dal právo? – iniciativě. Nebo tomu všemu bylo jinak? A jednalo se o požadavek USA, který naši poskoci iniciativně plnili?
A kdo to měl platit?
To je právě otázka. Americká strana měla poskytnout například finanční podporu, která však nebyla blíže specifikována. Je otázkou, kolik nás tato »podpora« stála, když se jednalo o projekt ve prospěch NATO, ve kterém každou »mírovou misi« našich vojáků komplexně financuje náš stát, a ne Američané. V LOMu už tehdy, údajně s finanční podporou USA, se opravilo dvanáct strojů typu Mi-17 a Mi-24 pro Afghánistán. Jak velká byla tato finanční podpora, kolik to stálo naši republiku a proč to nikdo našim občanům neřekl, je skutečně otázkou. Američané nabídli také vědce, rovněž ovšem nespecifikovaných odborností.
Vědce?
Podle našeho tehdejšího názoru nešlo o vojenské specialisty, ale »specialisty«, kteří neměli vůbec žádný vztah k opravám letecké techniky, což se také později potvrdilo. V oboru oprav letecké techniky disponovala totiž ČR tradičně vědci a odborníky s dlouholetými zkušenostmi, kteří byli schopni řešit nejen složité problémy oprav, ale i optimalizovat procesy řízení celého technologického procesu a činnosti leteckých odborníků. To vyvolává úsměv na tváři zasvěcených, protože konkrétně LOM a rovněž v Praze dislokované LOK (Letecké opravny Kbely – pozn. kz.) měly už tehdy zkušenosti z oprav letecké techniky v řádu desítek let, nehledě k tomu, že mohly navázat úzkou spolupráci s pracovníky LOT (Letecké opravny Trenčín – pozn. kz.), které realizovaly opravy celé řady různých typů vrtulníků včetně dopravních Mi-17, bojových vrtulníků Mi-24 a jejich zodolnění ve prospěch zahraniční mise v Afghánistánu.
Uvedená nabídka nebyla tedy blíže specifikována. Možná to bylo považováno za předčasné a zbytečné, ale svědčilo to o hrubém podcenění kvality českých leteckých odborníků a leteckých opravářů a vyloženém ignorantství americké strany, ale i neznalosti našich ministerských vyjednávačů. Pokud by naše strana souhlasila s »invazí« amerických »odborníků«, předpokládali jsme s vysokou pravděpodobností, že za touto nabídkou je skryto plíživé vytvoření americké vojenské letecké základny na území ČR, což další vývoj a současný stav plně potvrdil. Smutné je, že na naše varování tehdejší vláda ani parlament nereagovaly a republiku cílevědomě rozprodávaly.
Moment. Jsem vojenský neodborník. Mám to vše chápat tak, že zmíněné vrtulníky byly nebojeschopné?
Vysvětlím: Po ukončení »mírové mise« v Afghánistánu bylo do ČR ruským velkokapacitním speciálem přepraveno za naše finanční prostředky pět dopravních vrtulníků Mi-17, na kterých byla před zahájením zmíněné »mise« na naše náklady provedena modernizace za 1,25 miliardy korun. Z toho asi polovinu stály západní přístroje, které jsme koupili. O jaké americké finanční účasti se tedy dá hovořit?
To však není vše. Po návratu z Afghánistánu byly na těchto vrtulnících provedeny generální opravy financované naší republikou a potom předány, podotýkám ne prodány (podle informací z tisku), do USA. Náklady v řádu miliard byly jistě hrazeny, jak jinak, našimi daňovými poplatníky.
Co z toho všeho vyplývá?
To, že dosavadní pravicové vlády i Sobotkova vláda národu lžou a dále, že záměry americké agresivní politiky proti Rusku uvádějí do života bez ohledu na rizika, která z toho pro národ vyplývají a bez ohledu na finanční prostředky, které to stojí naše daňové poplatníky.
Dnes už je situace taková, že se vláda ani neschovává, protože takový rozsah kolaborace s USA a jimi ovládaným paktem NATO utajit nelze. Navíc počítají s tím, že za současné mezinárodní politické situace se stává dosažený výsledek nevratným. Od otevřených lží a podvodů se naši kolaboranti odklonili a snaží se národu vsugerovat, že jde především o jeho bezpečnost. Organizují proto okázalé návštěvy nejvyšších představitelů NATO.
Vraťme se ale k pardubickému letišti. Stále nechápu, jak se právě tohoto místa týká to, o čem mluvíme.
Tedy konkrétně. Dne 31. srpna 2016 se jedna taková návštěva, podle sdělovacích prostředků, s velkou pompou zde uskutečnila za účasti velvyslance USA v České republice Andrewa Schapira, kterému bylo umožněno si »zalétat« na trenažéru a vytvo- řit tak zdání, že šlo v podstatě o jakousi exkurzi. Hlavním důvodem návštěvy však byla společná cvičení našich a zahraničních vojáků, která se tehdy na letišti uskutečnila. Nešlo tedy o nevinnou exkurzi, ale spíše o důslednou inspekci a prověření stupně vycvičenosti a součinnosti našich i zahraničních útvarů a jednotek v centru leteckého výcviku, kde probíhalo společné cvičení příslušníků českého letectva, pilotů texaské národní gardy a řídících radarového navedení amerických vzdušných sil. V osmi vzájemně propojených kokpitech taktického simulačního centra procvičili vzdušné boje s využitím raket středního a krátkého dosahu. Tak to je už silná káva i na naše české poměry.
V závěru návštěvy velvyslanec Schapiro řekl: »Státní partnerský program Národní gardy a společný výcvik s evropskými jednotkami Armády USA jsou příkladnou součástí americko-českého partnerství. Se zájmem sleduji více takových příkladů, jak společná cvičení zvyšují vzájemnou důvěru a interoperabilitu mezi českými a americkými vojenskými jednotkami. Takové výměnné programy jsou stěžejní pro udržování a prohlubování našich vzájemných vztahů.«
Otázkou je, jakým jsou rizikem pro bezpečnost republiky a obyvatel daného regionu. To už nikdo komentovat nehodlá. Ve skutečnosti je však rozsah kolaborace naší vlády s USA a špičkami NATO mnohem závažnější…
…mnohem závažnější?
Ano. Jak zjistili reportéři časopisu Týden, obě země podepsaly tajnou dohodu, která Američanům de facto darovala Výcvikový prostor Brdy. V Česku podle ní vznikne první americká vojenská základna velká jako okresní město. Z Německa a přímo z USA sem má být převeleno na dvanáct tisíc vojáků! Na území, které česká armáda pro nadbytečnost opustila, vybudují Američané plnohodnotnou vojenskou základnu. Jejím centrem se stane podstatně rozšířená obec Jince.
Ale vždyť Brdy mají být využity pro turistiku a…
Podle zmíněné tajné dohody mají Američané obsadit Brdy, o které česká armáda nestojí a kde byl v půli prosince zrušen vojenský újezd. Toto území bude vlastně americkou enklávou pod přímou správou amerického vojenského velení. Tuto informaci by rád pan Sobotka dementoval, ale není důvěryhodný. »Šéf kriminálky Anděl«, toho času ve funkci ministra obrany, to však nevidí jako problematické a řekl Týdnu: »Já bych zaprvé rád mírnil emoce. Nejde o nic jiného, než že jsme dali našim spojencům k dispozici území, které dlouhodobě nepotřebujeme a které má navíc bohatou vojenskou minulost a velmi složitě by se adaptovalo na jiné využití; Nenazýval bych to určitě podpisem nějaké tajné dohody za zády veřejnosti, je to jen potvrzení naší příslušnosti k NATO a já jsem za to rád.« Konec citátu.
Hle, ministr obrany místo toho, aby zajistil nedotknutelnost naší vlasti před cizími vojenskými hordami, jim otevírá brány dokořán a zakrývá to naším členstvím v NATO!
Proto členové sdružení Vojáci proti válce žádali poslance obou komor parlamentu, aby se o tento pochybný a pro naši republiku nákladný projekt zajímali a nedopustili neuvážené zvyšování bezpečnostních rizik, další ožebračování našich občanů, které naše - rádoby demokratická - vláda v rámci protilidových reforem protlačuje v parlamentu. Výzvy však nenacházejí ani ve sněmovně ani ve vládě žádnou odezvu. Hrozba vytvoření amerických vojenských základen i na našem území je tedy reálná a je třeba se jí aktivně bránit. Aby se boj proti potenciálním základnám na našem území stal účinnějším, nestačí, aby protestovali pouze obyvatelé a starostové dotčených obcí a lokalit, ale aby se jim dostalo podpory všech obcí a celého národa. Nebezpečí hrozí nám všem.
Co ale máme dělat?
Musím zopakovat jen to, co jsem již napsal v závěru svého článku Bombardéry, bitevní- ky, tankery z října minulého roku. Myslím, že nebude ke škodě věci to znovu zopakovat. Jde především o následující kroky:
1. Za hlavní cíl naší zahraniční politiky požadovat takovou, která povede k ukončení naší účasti v NATO, a stanovit postupné kroky, jak toho dosáhnout i přesto, že víme, že Američané pro svou válečnou politiku udělají vše, aby takové úsilí znemožnili.
2. Požadovat stažení našich vojáků ze všech zahraničních misí a nedovolit jejich účast na podobných provokacích, jako je mise našich letců s gripeny v pobaltských republikách nebo připravované působení na Islandu. Jejich účast v pobaltských republikách považujeme za hrubou a nebezpečnou provokaci proti Rusku, protože neexistují žádné důkazy o tom, že by tyto republiky Rusko vojensky ohrožovaly. Naši letci by si snad také mohli uvědomit, že by v případě konfliktu v této oblasti byli zničeni, aniž by jediný ruský pilot přelétl do jejich vzdušné- ho prostoru.
3. Proti všem akcím podobného druhu organizovat důrazné protesty. Využít k tomu všech zákonných prostředků, i následující předvolební kampaň a nedat svůj hlas těm stranám a kandidátům, které (kteří) tuto válečnou politiku podporují nebo s ní souhlasí.
4. Sjednotit všechny mírové síly a organizace a jejich mírové aktivity tak, aby protesty měly podstatně vyšší účinnost. Od poslanců žádat, aby proti účasti naší země v podobných akcích důrazně protestovali na půdě Poslanecké sněmovny a v Senátu. Dobře si pamatovat, jaké stanovisko ten který zástupce lidu zaujímá.
5. Zvýšit účinnost protiválečné agitace a propagace. Využít k tomu všech dostupných zákonných metod a levicových informačních prostředků. Doporučuji, aby Haló noviny protiválečným informacím a článkům daly širší prostor v Naší Pravdě, kdykoliv bude hodnotný protiválečný článek napsán.
6. Vyzýváme všechny mírově orientované vojenské odborníky a vysokoškolské pedagogy, aby nestáli stranou mírového úsilí a bez ohledu na stranickou příslušnost využili možnost publikovat své protiválečné přesvědčení v levicovém tisku, který jim jako jediný může poskytnout prostor. Tím zabezpečit, aby se pravdivé informace o nebezpečí válečné propagandy dostaly včas k co největšímu počtu občanů, včetně středoškolských a vysokoškolských studentů, kteří jsou touto lživou propagandou nejvíce zasaženi.
7. Sjednotit úsilí všech protiválečných organizací k přípravě a realizaci rozsáhlých protestů proti válce před i v průběhu podobných akcí na našem území a vzdušném prostoru.
8. Své stanovisko zřetelně vyjádřit především ve volbách, aby se do zastupitelstev všech stupňů nedostali lidé, kteří tuto republiku nechají cizími vojenskými základnami obsadit.
Závěrem našeho rozhovoru, dovolte mi požádat všechny mírumilovné občany, aby konečně procitli a důsledně se proti těmto záměrům postavili, protože brzy může být už více než pět minut po dvanácté.