Zítra, 31. 3. 2017, uplyne 27 let od ustavujícího sjezdu KSČM. Byl to významný mezník. Nakonec o tom svědčí už fakt, že další tři čtvrtě roku trvalo státní moci, než KSČM získala registraci od ministerstva vnitra. Státní moc počínající „demokratury“(slovo jsem si vypůjčil od prof. Ivana Svitáka), která neříkala a ani nechtěla říkat pravdu občanům a navenek si hrála na demokracii, ani po volbách v červnu 1990 neměla příliš chuti respektovat legitimní rozhodnutí komunistů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, kteří tehdy v rámci ČSFR po pomlčkové válce museli udělat a udělali krok k vytvoření nezpochybnitelné politické síly. Jako komunisté jsme se tehdy rozhodli založit politickou stranu, která si v době zmatení pojmů vezme za svůj ideový základ marxismus a tedy dialektický a historický materialismus.
Vědecký názor, který ověřil sám život a jenž umožňuje najít nejen příčiny jevů a vysvětlení chování jednotlivců i velkých skupin lidí, ale i pomáhá nacházet řešení na problémy, které v příčinné souvislosti lidé způsobují sami sobě. Komunisté, členové strany, ale také někteří bezpartijní, zejména ti, kteří museli nuceně ukončit práci ve straně, byli tehdy pod neuvěřitelným tlakem. Lží o minulé době bylo ve sdělovacích prostředcích tolik, že hlásit se k samotné myšlence bylo na jedné straně nebezpečné. Útoků a výhružek jsme dostávali každý den mnoho a to nejen vůči sobě, ale i vůči rodině, včetně malých dětí. Na druhé straně bylo nutné čelit posměchu a znevažování odvedené práce. Ne všichni to vydrželi. Nově vznikající stranu to ale posílilo. Myšlenky, sice ostrakizované, ve společnosti žily a žijí dál. Od té doby jak tradiční, tak nově vzniklé (a také rychle zanikající) politické strany a hnutí začaly psát svou neslavnou novou historii.
Byli jsme svědky podivných restitucí, které se sice veřejně neměly týkat doby před rokem 1948, ale bylo jasné, že nerespektovaly ani první pozemkovou reformu z roku 1919 vyhlášenou T. G. Masarykem, kterým se noví vládci oháněli v každé větě, ale jehož odkaz nerespektovali. Stačí si připomenout limit 150, resp. 250 ha zemědělské a lesní půdy. Dále přišla privatizace, nejprve malá, kde se poprvé uplatnily peníze, u kterých se nikdo neptal na jejich původ. A hesla o rovných šancích znovu vzala za své. Pak přišla velká privatizace a s ní nové pojmy jako „tunelování“, mafiánský kapitalismus a blbá nálada. Ti, kteří na tom marasmu měli a mají největší podíl, se znovu pokoušeli vše svádět na chyby minulého režimu a KSČM dál musela čelit útokům na svou vlastní existenci, protože se stále hledal viník a noví mocní si své chyby nepřipouštěli a zločiny zakrývali. Pokusy o zákaz strany, o její ekonomickou likvidaci byly trvalou součástí politiky a členská základna a její funkcionáři se s tím museli stále vypořádávat. Žel, našli se i tací, kteří novým mocným v poškozování strany pomáhali.
Nemá smysl připomínat všechno, co jsme museli v KSČM řešit, jen je potřeba nahlas říct, že KSČM ve své novodobé historii obstála. Proti KSČM dál vládnoucí moc musí použít a používá jen chyby a omyly bývalé KSČ. Její cíl je jasný, aby omezila náš vliv. Útoky na nás pro naši vlastní práci současné politické strany použít nemůže, protože by musela přiznat svá vlastní selhání nebo dokonce zločiny a zcela nekorektní jednání vůči nám. Jako jedna z mála komunistických stran ve střední a východní Evropě jsme si zachovali nejen svůj ideový základ, své jméno, širokou členskou základnu a akceschopnost, ale zejména jsme si udrželi svůj díl autority ve společnosti. Jsme součástí politiky u nás i ve světě a to jako jasný představitel jiné, skutečné alternativy vývoje. Jako politická síla, která nechce udržovat přežitý systém návratu do minulosti, ale která hledá nový perspektivní model sociálně spravedlivé společnosti. Jsme silou, která směřuje k socialismu 21. století. Má smysl si datum našeho ustavujícího sjezdu připomenout, máme být na co hrdí.
Zítra, 31. 3. 2017, uplyne 27 let od ustavujícího sjezdu KSČM. Byl to významný mezník. Nakonec o tom svědčí už fakt, že další tři čtvrtě roku trvalo státní moci, než KSČM získala registraci od ministerstva vnitra. Státní moc počínající „demokratury“(slovo jsem si vypůjčil od prof. Ivana Svitáka), která neříkala a ani nechtěla říkat pravdu občanům a navenek si hrála na demokracii, ani po volbách v červnu 1990 neměla příliš chuti respektovat legitimní rozhodnutí komunistů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku, kteří tehdy v rámci ČSFR po pomlčkové válce museli udělat a udělali krok k vytvoření nezpochybnitelné politické síly. Jako komunisté jsme se tehdy rozhodli založit politickou stranu, která si v době zmatení pojmů vezme za svůj ideový základ marxismus a tedy dialektický a historický materialismus.
Vědecký názor, který ověřil sám život a jenž umožňuje najít nejen příčiny jevů a vysvětlení chování jednotlivců i velkých skupin lidí, ale i pomáhá nacházet řešení na problémy, které v příčinné souvislosti lidé způsobují sami sobě. Komunisté, členové strany, ale také někteří bezpartijní, zejména ti, kteří museli nuceně ukončit práci ve straně, byli tehdy pod neuvěřitelným tlakem. Lží o minulé době bylo ve sdělovacích prostředcích tolik, že hlásit se k samotné myšlence bylo na jedné straně nebezpečné. Útoků a výhružek jsme dostávali každý den mnoho a to nejen vůči sobě, ale i vůči rodině, včetně malých dětí. Na druhé straně bylo nutné čelit posměchu a znevažování odvedené práce. Ne všichni to vydrželi. Nově vznikající stranu to ale posílilo. Myšlenky, sice ostrakizované, ve společnosti žily a žijí dál. Od té doby jak tradiční, tak nově vzniklé (a také rychle zanikající) politické strany a hnutí začaly psát svou neslavnou novou historii.
Byli jsme svědky podivných restitucí, které se sice veřejně neměly týkat doby před rokem 1948, ale bylo jasné, že nerespektovaly ani první pozemkovou reformu z roku 1919 vyhlášenou T. G. Masarykem, kterým se noví vládci oháněli v každé větě, ale jehož odkaz nerespektovali. Stačí si připomenout limit 150, resp. 250 ha zemědělské a lesní půdy. Dále přišla privatizace, nejprve malá, kde se poprvé uplatnily peníze, u kterých se nikdo neptal na jejich původ. A hesla o rovných šancích znovu vzala za své. Pak přišla velká privatizace a s ní nové pojmy jako „tunelování“, mafiánský kapitalismus a blbá nálada. Ti, kteří na tom marasmu měli a mají největší podíl, se znovu pokoušeli vše svádět na chyby minulého režimu a KSČM dál musela čelit útokům na svou vlastní existenci, protože se stále hledal viník a noví mocní si své chyby nepřipouštěli a zločiny zakrývali. Pokusy o zákaz strany, o její ekonomickou likvidaci byly trvalou součástí politiky a členská základna a její funkcionáři se s tím museli stále vypořádávat. Žel, našli se i tací, kteří novým mocným v poškozování strany pomáhali.
Nemá smysl připomínat všechno, co jsme museli v KSČM řešit, jen je potřeba nahlas říct, že KSČM ve své novodobé historii obstála. Proti KSČM dál vládnoucí moc musí použít a používá jen chyby a omyly bývalé KSČ. Její cíl je jasný, aby omezila náš vliv. Útoky na nás pro naši vlastní práci současné politické strany použít nemůže, protože by musela přiznat svá vlastní selhání nebo dokonce zločiny a zcela nekorektní jednání vůči nám. Jako jedna z mála komunistických stran ve střední a východní Evropě jsme si zachovali nejen svůj ideový základ, své jméno, širokou členskou základnu a akceschopnost, ale zejména jsme si udrželi svůj díl autority ve společnosti. Jsme součástí politiky u nás i ve světě a to jako jasný představitel jiné, skutečné alternativy vývoje. Jako politická síla, která nechce udržovat přežitý systém návratu do minulosti, ale která hledá nový perspektivní model sociálně spravedlivé společnosti. Jsme silou, která směřuje k socialismu 21. století. Má smysl si datum našeho ustavujícího sjezdu připomenout, máme být na co hrdí.