Na tom, co se v minulosti událo, již nemůžeme nic změnit. Pouze se můžeme pozastavovat nad tím, že stejné události jsou v různých obdobích různě vysvětlovány…
Také dnes se můžeme pozastavovat nad různými názory na osvobození Československa v květnu 1945. Když si ale přestaneme myslet, že Československo bylo – a je – středem světa, kolem něhož se točí světové dějiny a jehož osvobození bylo hlavním cílem armád bojujících proti nacistickému Německu, možná začneme na události konce druhé světové války nahlížet trochu jinak, trochu méně namyšleně.
A také se možná lépe smíříme s mnohdy poněkud neobjektivními zprávami, kterými nás zásobují »naše« sdělovací prostředky.
Možná, že vysvětlení srovnáním s válkou v severní Africe není úplně to nejvhodnější, ale nic lepšího mne právě nenapadlo.
Ve všech materiálech, dokumentech i filmech o této etapě druhé světové války jsou popisovány mnohé bitvy, vítězství i prohry, jsou popisována dlouhá tažení armád Osy i spojenců na východ i na západ, od Egypta přes Libyi, Tunis a Alžírsko po Maroko, ale nikde není zdůrazňováno, že ta a ta armáda osvobodila ten či onen stát, který právě byl v trase jejího postupu. A právě tak byl jeden malý a v širších souvislostech bezvýznamný státeček uprostřed Evropy v trase postupujících armád na konci druhé světové války.
Ano, demarkační čára, která měla zabránit promíchání armád spojenců, byla původně namalována v trase původních hranic Bavorska a ČSR a až následně byla posunuta poněkud východněji, aby umožnila další postup Američanů, kteří k této linii dorazili dříve než Rudá armáda, která musela překonávat zuřivý odpor Němců, a to také na mnohonásobně větším území.
A snad toto dodatečné posunutí demarkační čáry způsobilo to, že americká správa na našem (podle nás osvobozeném) území postupovala podle stejných principů, jako americká okupační správa na obsazeném území Německa.
A proč by se také měla chovat jinak, vždyť větší část území ČSR, které bylo na konci války obsazeno americkou armádou, byly Sudety. A Sudety byly v té době vlastně ještě prakticky součástí Německa.
Takže po shrnutí těchto, pokud možno objektivních informací můžeme konstatovat, že spojenecké armády – a to jak na Východě, tak i na Západě – bojovaly s cílem porazit nacistické Německo a za tímto účelem postupovaly přikázaným směrem podle jim přidělovaných rozkazů. Při svém postupu obsazovaly další a další území, jejichž civilní obyvatelstvo se mohlo, ale někdy také nemuselo, považovat za osvobozené. A nemuselo to být pouze na území Německa, ale i na území jeho spojenců, mezi něž patřilo Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko, Černá Hora, Srbsko, Itálie a Slovensko – a konečně, on ani protektorát Čechy a Morava nelze z této skupiny zcela vyjmout, vždyť to bylo území Říší »chráněné«.
Asi také není možno tvrdit, že všichni vojáci vítězících vojsk se po vstupu do nově dobytých území museli považovat za osvoboditele, chovat se tak a nechávat se tak oslavovat, mohli se stále považovat za dobyvatele na nepřátelském území, ale přátelská nálada obyvatelstva jistě musela být příjemnou změnou po prodělaných bojích.
A to, že nikdy v dějinách nebyla přítomnost válčící armády – a to ani vlastní ani cizí – ničím příjemným pro civilisty, to snad není potřeba připomínat.
Takže uznejme, že ten současný prapodivný mediální spor o to, máme-li více slavit naši osvoboditelku Rudou armádu nebo osvoboditelku armádu americkou, je o ničem. Ty armády nepřišly prioritně proto, aby nás osvobodily, to je snad z výše uvedeného dost jasné.
Proto bychom se neměli nechat zatahovat do uměle vytvářené atmosféry, která má jediný cíl: rozeštvat národ proti sobě, aby nevnímal nebezpečí, která mu hrozí odjinud. Rozdělený národ se lépe ovládá než národ jednotný, hájící společné národní zájmy. Trochu mi to připomnělo přímou volbu prezidenta. Ona ta přímá volba prezidenta byla velmi nešťastná věc, ale dobře vymyšlená a promyšleně předhozená plebsu, který se touto hozenou kostí zaobíral a dlouhou dobu tak vůbec neměl čas na podstatné věci.
Ano, oslavujme 72. výročí konce druhé světové války v Evropě, oslavujme, že náš stát byl po této strašné válce obnoven, že nezanikl náš národ, uctěme památku všech padlých v této hrozné válce a přejme si, aby se nic podobného již nikdy neopakovalo. Nechce-li snad někdo uctít památku všech obětí, chce-li někdo oslavovat tu »svoji« oblíbenou armádu, která – podle jeho mínění – osvobodila v roce 1945 Československo, ať uctí památku těch 116 padlých Američanů nebo 144 000 vojáků Rudé armády padlých na našem území. Ať si svobodně vybere.
Ať se i zúčastní velkolepých oslav osvobození, které se v poslední době každoročně konají v Plzni, ale ať si uvědomí, že tyto oslavy jsou někým a z nějakého důvodu organizovány, že to veliké množství historické vojenské techniky nemají Plzeňané schované v garážích, ať se podívají na mapu a popřemýšlejí, nebylo-li by vhodné vzpomenout také na Rudou armádu a její vojáky, jejichž zcela dominantní účast na porážce Německa se tak nějak vůbec nepřipomíná a oslavy se – z nějakého důvodu – asi nedoporučují…
A to, že 28. dubna 2017 projel Prahou konvoj historických vojenských amerických vozidel s posádkami v amerických uniformách a před budovou Velvyslanectví USA bylo oslavnými projevy Pražanům připomínáno, že nás osvobodila americká armáda, to ponecháváme bez komentáře…
