Rozhovor Haló novin s praktickou lékařkou Taťánou Jirousovou (KSČM). »Celý systém našeho zdravotnictví je chaotický, nepředvídatelný, bez jakéhokoliv výhledu, bez perspektivy«.
Česká republika a především její příhraniční oblasti se potýkají s nedostatkem lékařů. Nejkritičtější je situace v oblasti praktického lékařství. Jak vnímáte tento stav z pozice praktické lékařky, je situace skutečně tak vážná?
Osobně jsem se ještě s takovým nedostatkem lékařů nesetkala. Je proto úsměvné, když si přečtu, že na počet obyvatel jsme na tom v tomto směru v rámci Evropské unie dobře. Zřejmě se počítají i lékaři, kteří nepracují ve zdravotnictví, důchodci, lékaři, kteří pracují na částečný úvazek, a při dnešní feminizaci oboru (75 procent žen) i lékaři, spíše lékařky na rodičovské dovolené. Jinak si tento rozpor neumím vysvětlit. Je vidět, že celý systém našeho zdravotnictví je chaotický, nepředvídatelný, bez jakéhokoliv výhledu, bez perspektivy.
Kde vidíte hlavní příčiny tohoto stavu?
Důvod nedostatku lékařů a tím pádem i neobsazených míst v nemocnicích a na obvodech vidím nejen v penězích, tedy v nedostatečném ohodnocení především mladých lékařů, ale také v systému postgraduální- ho vzdělávání, neatraktivnosti vzhledem k náročnosti a délce studia a také, bohužel, ve feminizaci zdravotnictví. Mladý lékař je vlastně »hotový« a soběstačný až po zhruba deseti letech náročného studia. Vysokoškolák, pokud sežene místo například v bankovnictví, začne vydělávat slušné peníze hned po škole. Pokud vstoupí hned po škole do politiky, je na tom ještě lépe. Může mu to vydržet až do důchodu, s nadsázkou lze říct, že stačí měnit politickou příslušnost. Lékaře místo přijatelného ohodnocení čekají služby, kurzy, stáže, kde dnes většinou dělá děvečku pro všechno.
Tuto situaci měla vyřešit novela zákona o dalším vzdělávání lékařů, kterou schválila Poslanecká sněmovna. Vláda si od novely slibuje stabilizaci a zkvalitnění systému vzdělávacího systému. Vidíte to stejně?
Právě naopak. Od novely jsem nejen já očekávala něco úplně jiného. Především mělo jít o zjednodušení systému postgraduálního vzdělávání, jeho zkrácení, o redukci oborů, například interna je tak rozdrobená, že všeobecná interna ztrácí své postavení, což neslouží ku prospěchu pacientů. Je zde vidět těžké lobbování jednotlivých oborů. Tímto návrhem se nezlepší ani situace v menších nemocnicích, spíše naopak, fakultní nemocnice budou mít zelenou. Už jen proto, že všechna jejich pracoviště mají akreditaci, což nelze říci o regionálních nemocnicích. Neměnit pracoviště je výhodnější i pro samotného lékaře. Místo kýženého zkrácení doby, kdy lékař po škole může alespoň částečně pracovat samostatně, se tato doba prodloužila - délka tzv. kmene vzrostla z 24 měsíců na třicet. Tato novela neměla být přijata, protože není dobrá a v podstatě blokuje vypracování nové předlohy, která by tu problematiku skutečně řešila.
Když se vrátíme k nedostatku praktických lékařů, některé kraje se snaží získat mladé lékaře formou dotací. Je to podle vás dobré řešení?
Pokud jde o praktické lékaře, je problém ještě větší. Rezidenční místa jsou podfinancovaná. Nástupní plat mladého lékaře je směšný - zhruba 20 tisíc hrubého. Ministerstvo zdravotnictví sice »dotuje« praktické lékaře, ale jen za tzv. kolečko, to znamená předepsané stáže na vybraných odděleních, se zaplatí mnohonásobně více, než plánuje ministerstvo. Proto nějaké přilepšení ze strany zaměstnavatele zůstává jenom snem. Stáže přitom mnohdy nefungují tak, jak by měly. Mladý lékař vykonává práci na oddělení nejen bez dozoru, ale často pouze tu, která zbude. Není to jen ale vina atestovaných lékařů na oddělení, ti jsou sami přetěžováni v pracovním procesu, mnohdy i v rozporu se zákoníkem práce, a na mladé lékaře zkrátka nemají čas. Tady by bylo vhodné těmto »školitelům« zkrátit pracovní úvazek, ale to opět narážíme na personální problematiku.
Jaká je situace konkrétně v Jihočeském kraji, kde žijete a máte svou ordinaci?
Pokud bych měla hovořit konkrétně o Jihočeském kraji, průměrný věk praktických lékařů je zde 58 let. To znamená, že kdyby šli do důchodu tak, jak by měli, tak by v kraji vypadlo 15–20 procent lékařů. Jihočeský kraj se snaží situaci s nedostatkem lékařů řešit. Pomáhá například zajišťovat tzv. kolečko pro všechny lékaře za minimální poplatek anebo i bez poplatku. Snaží se také, aby všechny nemocnice měly akreditace na všechna oddělení. Spolupracuje s obcemi tam, kde jsou neobsazena místa praktických lékařů, přispívá na vybavení ordinace. Dobré zkušenosti máme i ze soutěže Medik roku, díky které se kraji daří získávat absolventy fakult pro svoje nemocnice.
Jaké jsou další důvody menšího zájmu lékařů o práci na obvodě?
Nezájem nebo menší zájem o všeobecné, respektive praktické lékařství, je dle mého názoru také v tom, že budoucí praktik nemá jistotu, že se uvolní místo v blízkosti jeho bydliště. Většinou jsou mu nabízena místa v malých městech a pohraničí. Někdy se místo praktika uvolní ze dne na den a pak řada obcí zůstane bez lékařské péče. Chybí systém, plán, nějaká jistota pro pacienta i pro lékaře. Měla bych některé návrhy na obsazování neatraktivních míst, ale tvrdě bych narazila na omezování lidských práv a svobod. Myslím tím například zohlednění zájmu uchazečů o určitá hůře obsaditelná místa kraje, stipendia, ale s garancí, že student po dokončení studia úmluvu dodrží. Tak by se zpřístupnilo vzdělání na lékařských fakultách, které je jedno z nejdelších, i sociálně slabším skupinám. Atraktivnost skupování ordinací různými firmami již pominula, pamatuji se, kolik firem mě navštívilo a nabízely mi velice slušné částky za prodej mé ordinace. To již je minulostí. Ve Zdravotnických novinách vidíme řadu inzerátů, jak různé firmy nabízejí volná místa a slibují nadstandardní podmínky platové, i co se týče dovolené a zdravotního placeného volna. To vše je v důsledku nedostatku lékařů.
Práce na obvodě je zcela jiná než v nemocnicích. Praktik za sebou nemá laboratoř, starší zkušené kolegy, odborné zázemí. Na každém kroku vidíme nezájem stávající politické garnitury problém řešit, udělat rázný krok, změnit nefungující systém. Byly by to kroky mnohdy nepopulární, obtížné, ale cesta s mnoha kompromisy, lobbováním a korupcí nikam nevede. Zdravotnictví se zdálo být dobrým kšeftem pro mnoho dobrodruhů, kamarádů kamarádů, ale každý džbán jednou přeteče. Bohužel ti, včetně pánů ministrů v čele s panem Julínkem, jsou za vodou a nejsou voláni k zodpovědnosti. Musím říci, že jediný porevoluční ministr, kterého si dodnes vážím, je MUDr. Ivan David. Bohužel skončil převelice brzo, zlikvidován svými spolustraníky.
Co mohou udělat kraje a obce na zmírnění této situace a jak hodnotíte kroky současného ministra, které by měly pomoci napravit tento stav?
Pravdou je, že kraje nebo obce mohou dotovat lékaře, nabízet stabilizační příplatky, mohou slibovat byty, dávat bezúročné půjčky nebo i nevratné na zařízení ordinace, ale to jsou jen záplaty. Jistě jsou nutné dotace v pohraničí. Tady byl problém i v minulosti. Pokud nechceme zcela vysídlit pohraničí, musíme se postarat o lékařskou péči pro občany. Co se týče nového pana ministra, musím mu uznat jeden dobrý krok - zvýšení počtu přijímaných studentů na lékařských fakultách. Určitě mu nelze upřít snahu, ale zda se tím vyřeší krizová situace, pochybuji. Není jistota, že bude dost vhodných uchazečů a zda své vzdělání dokončí.
Jsem ráda, že medicína, tedy lékařské fakulty, zvláště pražské, mají u nás stále ještě velmi dobrou úroveň. Naši lékaři jsou žádaní a cenění i v cizině. Musím nyní říci, bohužel, protože řada schopných mladých lékařů končí ve státech Evropské unie, kde ale musí plynně mluvit požadovaným jazykem. To u nás není pravidlem. Někdy si připadám při návštěvě nemocnice nebo i při telefonickém hovoru s lékaři některých nemocnic jako v cizině. A co chudáci pacienti? Není divu, že po návratu z nemocnice nic nevědí, i když jsou na cestu vybaveni prohlášením, že byli seznámeni se svým zdravotním stavem i léčbou. Tady musí praktický lékař vykonat to nutné - seznámit pacienta se zdravotním stavem, odeslat ho na další vyšetření, které nemocnice vyžaduje cestou praktického lékaře. Pacienta musí objednat, vyslat sanitkou a pacient zase cestuje. Špatné také je, že lékaři nejsou jednotní. Funkcionáři některých oborů nejsou soudní, vidí jen svůj obor a pravdou také je, že všude jde především o peníze. Mnoho z nich rozbilo i fungující systém dvou atestací, vytvořilo kupu nových nesmyslných oborů. Koneckonců to vidíme i dnes, kdy ve schváleném zákonu o dalším vzdělávání lékařů je uveden nový kuriózní kmen - maxilofaciální.
Snad ještě horší situace je v oblasti posudkové služby. Nejenže jí chybějí lékaři, ale kvůli služebnímu zákonu hrozí, že příští rok přijde o třetinu lékařů. Co je podle vás důvodem takového nedostatku posudkových lékařů?
Situace v posudkovém lékařství je skutečně nejhrozivější. Tato profese byla vždy trochu znevažovaná, neatraktivní. Mohli ji vykonávat praktici, ale nebyla to taková personální tragédie jako dnes. Dokonce jezdili »posudkáři« i do ordinací praktických lékařů a řešili s nimi problémy na místě, to znamená za přítomnosti obvodního lékaře i pacienta.
Když jsem v minulosti zastupovala na obvodě, měla jsem z posudkáře vítr, neměli tak svízelnou pozici jako nyní. Jsou neoblíbení, považováni za úředníky, kteří ničemu nerozumějí, mnohdy jsou napadáni i svými kolegy. Přitom se musí držet předepsaných pravidel, která jsou mnohdy tvrdá a někdy i nepříliš jasná. Pracují pod tlakem klientů, jsou většinou v neshodě s rodinou, která žádá různé příspěvky na svého zdravotně postiženého člena. Šetření v rodině při žádosti o příspěvek na péči, stupeň závislosti a podobně provádí v terénu sociální pracovnice - tedy ze zdravotního hlediska laik. Posudkoví lékaři nejsou ani slušně platově ohodnoceni, mají tabulkový úřednický plat. Mnoho těchto lékařů má naštěstí atestaci z všeobecného lékařství a tak mohou i pár hodin týdně ordinovat na obvodě.
Pokud jde o služební zákon, je podle vedoucího lékaře posudkové služby v Táboře MUDr. Jaroslava Krákory jen špičkou ledovce. Lékařů posudkářů stále ubývá, jejich věk je vysoce nad 50 let a řada z nich nemá atestaci z posudkového lékařství, takže dle služebního zákona nemohou vykonávat činnost posudkového lékaře. Řešení stavu pomocí tzv. asistentů je velice nejisté, aprobovat zprávu a vyšetření stejně musí atestovaný lékař. Podle Krákory by se to mohlo řešit pomocí zkušené zdravotní sestry i vysokoškolsky vzdělané, která by dokázala vystihnout to podstatné. Opět to ale naráží na nedobré platové podmínky. Takže i v posudkové službě narážíme na bídné finanční ohodnocení, otrockou, pro většinu lékařů neatraktivní práci a špatnou strukturu.