Následek mnichovské zrady, který měl katastrofální dopad, je teď uměle posílán do zapomnění, ale pravda je ta, že naše Česká republika 84 let poté je ve stejném ohrožení! A nejde jen o můj názor, dokonce bych řekl, že v ohrožení ještě větším než tenkrát. Proč? Protože v březnu 1939 byla většina národa v odporu proti nacistickým okupantům pevně semknuta. Dnes naopak pořád ještě značná část veřejnosti nacionalismus, ale i nacismus v jeho nové podobě různých »Banderparty« nejen toleruje, ale dokonce po něm volá.
A to už jsem napsal, že jde nepochybně o trestný čin podle § 404 trestního zákoníku. Je v podstatě lhostejno, zda to volání je vědomé či nevědomé, resp. zda si někteří lidé tady uvědomují či neuvědomují následky. Ty pobřeznové před 84 lety byly pro českou zemi tragické. Tři sta šedesát tisíc vlastenců položilo své životy v různých formách boje proti Hitlerovu Německu. Jejich odkaz je dnes uměle odesílán do zapomenutí. Nepřipomíná se. Zmizel ze školních dějepisných osnov. Pomníky a památníky padlých hlodá zub času. Snad aby si nyní jejich potomci netroufali připomínat, že jejich děda, praděda, strýc, prastrýc zemřeli rukou nacistických vrahů, pro něž byli naši předci Tschechische Schweine a s nimiž Třetí říše do budoucna vesměs nepočítala. Jinými slovy – hodlala je vyvraždit. Že se to nepovede, o tom se více méně rozhodlo už u Stalingradu. A dovršilo vztyčením sovětské vlajky nad Reichstagem 2. května 1945 – po dobytí Berlína.
Hrůzou jsem skoro oněměl, když jsem nedávno četl od jakéhosi vysokoškolského studenta, že kdyby nás prý Rudá armáda neosvobodila, nemuseli jsme 40 let žít pod sovětským terorem a dneska bychom se měli mnohem lépe. Neměli, protože dnes bychom nežili. Ale vysvětlujte toto dnešnímu mladému člověku, jemuž učitelé ve školách, média, politici a namnoze i samotní rodiče nejsou schopni říct pravdu, nebo mu vtloukají do hlavy jen nenávist vůči všemu ruskému. Tady spatřuji největší tragédii. Ve výkladu historie, otočeném o 180 stupňů. Proto se v Plzni nedávno dosud beztrestně organizovaly Bandera party…
Vím, že teď se zase vyrojí metráky diskutujících, kteří budou křičet, že já nemám o falšování historie co mluvit, že jako komunista na to nemám právo. A já říkám, že takové právo mám. Stejně jako každý jiný. A taky už jen proto, že jak na základní škole, tak na Gymnáziu jsme učili o osvobození přesně podle historické pravdy. Chodil jsem z Trhových Svinů na Rejta k památníku Rudoarmějců, kteří padli 10. 5., ano, až po oficiálním skončení války a přímo na linii dotyku spojeneckých armád. A o úloze Vlasovců bych mohl napsat novou maturitní práci. U nás na jihu to nebylo žádné tabu, každý to tady věděl a moji učitelé dějepisu nelhali a byli to odborníci, za nimiž jsou dokonce odborné knihy, které nemůže nikdo zpochybnit. Učil mne osobně Miloslav Pecha, a to, co je v jeho knize, vím dodnes – že demarkační linie se vyjednávala od 10. do 13. května 1945 od Kamenného Újezdu až po Protivín.
Pojďme si věcně, bez emocí, takříkajíc akademicky, popovídat o vzniku republiky, o životě prostých lidí za Masaryka, o příčinách druhé světové války, o Únoru 1948, o 50. letech, o srpnu 1968, o normalizaci, i o listopadu 1989 a o všem tom, co se zde dělo a děje od roku 1990, resp. 1992 a 1993. Včetně rozbití společného státu a vzniku současné České republiky. Myslím, že těm jednoduchým kritikům socialistického systému, ale i těm, kteří se dnes hlásí k listopadu 1989, by brzy došel dech. Protože mě hodně mých přátel, bývalých kolegů a kamarádů neustále vyzývá, abych více psal, když už nejsem tak politicky aktivní, právě těmto tématům se teď budu postupně věnovat. Nepůjde o žádné životopisné vzpomínky, ale bude tam jak osobní zkušenost, tak politické hodnocení těch, kteří se na tom osobně podíleli.
Dnes chci jen upozornit a varovat občany, že Česká republika se sune vstříc období, které může být mnohem tragičtější, než byl Protektorát Čechy a Morava. Jde nejen o státní suverenitu, ale jde i o identitu nás samotných Čechů, Moravanů, a Slezanů, včetně Slováků zde žijících. Blíží se 15. březen. Neopakujme stejnou chybu dvakrát. Nenechme se ukolébat sliby těch států, které nás v Mnichově 1938 potopily a odevzdaly na milost a nemilost nacistickému Německu. Jak nás tehdy na stříbrném podnosu naservírovaly Hitlerovi, naservírují nás dnes euroatlantistům – Bílému domu, Downing Streetu a jim spřízněným institucím, které, věřte nebo ne, nějaká státní suverenita vůbec nezajímá, je zajímá jen zisk a náš zájem nejen neznají, ale o něm ani nechtějí slyšet. Že by to pro nás mělo opravdu tragičtější následky než tehdy, je nabíledni. Reálně se totiž obávám, že Rusko by nám nyní už nepomohlo. Mějte to, prosím, na paměti, až vám oficiální média a oficiální politici budou s lehkou nadsázkou 15. března tvrdit, že ono se tehdy před 84 lety vlastně nic tak strašného nestalo.