V časech začínajícího českého národního obrození povstávalo české školství doslova z popela. V pramizerných materiálních podmínkách a pod kuratelou cenzury starého Rakouska významně pomáhalo probudit v pobělohorské době doslova ubitý český národ z hlubokého spánku, který mohl být smrtelný. S výjimkou temných epizod první a druhé světové války naše školství svou úroveň až do roku 1989 zvyšovalo. Pak nastal prudký obrat a následně úpadek českého školství i vzdělanosti. Vzniká otázka, jak se to mohlo stát.
Na dlouhodobém vzestupu českého školství a vzdělanosti (v 60. až 80. letech 20. století československé základní a střední školství patřilo ke světové špičce, byť mnozí tvrdili opak) se podílely faktory subjektivní – nadšení kantorů pro český a slovenský národ a jejich vzdělanost, profese kantora byla posláním, a objektivní – jednotná školní výuková osnova a pozvolné zvyšování nároků na znalosti žáků a studentů. Jednotná školní výuková osnova plně platila pro základní školství. V případě středního školství byla jednotná pouze v rámci jednotlivých typů škol. Vzhledem k jejich specializaci byla diferencovaná. I gymnasia mívala třídy matematicko fyzikální, přírodovědné a humanitní. Speciální školy (umělecké, sportovní apod.) vzhledem k omezenému významu pro celkovou vzdělanost vynechávám. Vysoké školy měly nepřekvapivě značnou volnost při tvorbě svých výukových osnov.
Významná byla i skutečnost, že se struktura vyučovaných specializací plánovala přibližně podle prognózované potřeby společnosti v té či oné profesi plus deset procent, takže absolventi těch či oněch škol v zásadě neměli problém najít pro svou získanou kvalifikaci uplatnění, byť to nemuselo být v místě bydliště či studia.
Destrukce po roce 1989
Převrat koncem rou 1989 znamenal zásadní negativní zlom v rozvoji našeho školství a vzdělanosti. Za velikého halasení o »čtyřiceti letech komunistického temna« včetně nechvalného hesla: »Kdo poctivě pracoval, resp. učil, kolaboroval« začala destrukce našeho vyspělého školství i dosud ctěné profese pedagoga. Probíhala ve více směrech.
Zrušilo se jednotné řízení našeho školství. Ministři školství se střídali jako na běžícím páse. Každý zaváděl svou představu o reformě. Řízení českého školství pak připomínalo pohádku Karla Čapka »Jak kočička s pejskem vařili dort«. Ministryně školství Petra Buzková (ČSSD) zcela zrušila závazné učební osnovy a uložila povinnost každé i základní škole vypracovat si vlastní osnovy výuky a podle nich učit. Současně zrušila instituci, která jim v tom měla metodicky pomáhat. Učitelé ale mají učit a ne ztrácet čas a nervy psaním učebních osnov, podle kterých budou učit a které může kdejaký arogantní rodič napadnout. Čím si škola vypracovala konzervativnější učební osnovy, tj. zaváděla méně novinek, tím méně škod napáchala následně na výuce žactva. Občasná praxe úpravy výuky podle požadavků některých rodičů je scestná.
Úroveň středních škol má garantovat jednotná maturita. Zatímco za socialismu byly čtyři maturitní předměty – český jazyk, ruský jazyk, matematika a jeden volitelný předmět, dnes jsou povinné maturitní předměty jen dva – český jazyk a matematika (kromě uměleckých škol), přitom povinná maturita z matematiky se dlouhodobě zpochybňuje. Na střední školy je přijat prakticky každý zájemce, podobně na vysoké školy, někdy i bez maturity. Statisticky nám vzdělanost dosahuje za socialismu nevídaných výšin, reálně jde drasticky dolů. Vede nás do třetího světa. Prý, do Evropy, v které jsme ale vždycky byli.
Po roce 1989 bylo zavedeno nechvalné dotování škol podle počtu žáků, resp. studentů. Soutěž o získání a udržení co největšího počtu žáků a studentů se neuskutečňovala zvyšováním nároků na jejich vzdělávání, ale jejich snižováním. Vtrhla k nám teorie »vychovávejte děti bezstresově«, takže také v zájmu bezstresovosti výuky dětí se snižovaly požadavky na znalosti i na kázeň. Nevadilo ani, že tzv. bezstresovost prohlubovala stres z rozmazlenosti. Učitelky a učitelé se stále víc stávali »krotiteli dravé zvěře«.
Protože soutěž o co nejvyšší počet žáků probíhala nezávisle na společenských potřebách těch či oněch profesí a učňovské obory se staly opovrhované, významná část absolventů středních a vysokých škol po jejich ukončení míří na úřad práce, neboť vystudované obory nemají uplatnění. Smutný to začátek pracovní kariéry. Po řemeslnících je přitom vysoká poptávka, ale na trhu pracovních sil jsou zoufale nedostatkoví.
Problém je, že i když výuka na veřejných školách zůstává bezplatná, pro žáky a zejména studenty zásadně zdražila, přitom ještě mnohem víc pro studenty, kteří na ní nemohou každý den dojíždět. Učebních pomůcek je potřeba mnohem víc a jsou drahé, řádově zdražila menza a ubytování na kolejích. Ne všichni žáci tak mohou studovat svůj vysněný obor. Vysoké školy v každém okresním městě mívají problémy s kvalitou výuky, byť tento problém se týká i mnoha oborů tradičních vysokých škol a univerzit ve velkých městech.
Slabá kontrola škol
Zásadně byla oslabena kontrola škol. Nálezy školních inspekcí jsou přitom neutěšené. Nejde přitom jen o nejednou podivné hospodaření, zavánějící paragrafy. Kupčení s tituly se na některých vysokých školách stalo běžné. Někteří odborníci tvrdí, že dnešní absolvent vysoké školy má horší znalosti než maturant za socialismu. Něco naznačují i opakovaná zjišťování znalostí historie: 90 i více procent absolventů českých vysokých škol netuší, co se u nás stalo v roce 1918, 1938, 1939, 1945, 1948, 1968, 1989. Dobrá cesta, jak si mnohé, nejednou i velmi tragické chyby minulosti ve společenské praxi zopakovat.
Problémy s objektivní výukou dějepisu a občanské výchovy byly vždycky, a to nejen pro neschopnost společnosti dostatečně objektivně hodnotit posledních 20-30 let. Ale vydávat období reálného socialismu za dobu temna má v naší historii obdobu jen v době protireformace po bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 (tehdy se podobně plivalo na 200 let reformace) a s dobou nacistické okupace a genocidy českého národa (tehdy se nejvíc plivalo na Masarykovu první Československou republiku). Úpadek je přitom podstatně větší ve společensko vědních oborech ve srovnání s obory přírodovědnými a technickými. Zákony fyziky, chemie, matematiky a další se prostě nedají okecat.
Do škol se zavedla samospráva studentů a také žáků. Ne jako konzultační orgán, že studenti mají problém s určitými nedostatky na kolejích, menzách či hřištích, ale jako třetinový podíl zástupců studentů na akademických senátech vysokých škol, rozhodujících mimo jiné o učebních osnovách. Deklarovaný cíl »zvýšit aktivitu a zodpovědnost studentů« se realizuje tak, že zástupci studentů často šikanují ty kantory, kteří mají vyšší nároky na studenty. Podobně ovlivňují učební osnovy. Výsledkem je rostoucí zastrašenost kantorů, negativní výběr a další úpadek školství a vzdělanosti. Štvanice na vybrané nepohodlné kantory v posledních letech nepostihují už jen levicově smýšlející pedagogy, ale i kantory hlásící se ke konzervativní pravici. Stejně jako v minulosti se odstřel pedagogů týká zpravidla těch nejlepších. Nové je, že Fialova vláda vyzývá k udavačství a mobily umožňují nahrát, následně prostříhat a překroutit kdeco.
Zkázu dovršuje činnost vybraných, státem prověřených a z veřejných rozpočtů placených neziskových organizací na českých školách. Často žactvo a studentstvo mrzačí perverzními teoriemi multi kulti, gender, nenávistí k vybraným, špičkám západu nepříjemně konkurujícím národům, resp. státům apod.
Možnosti a meze elektronizace
Nepřekvapivě se všelékem na kdejaký neduh školství nestala mnohými zbožšťovaná elektronizace školství. Nic proti kalkulačce (snaha ji přeceňovat se u nás objevovala již v 80. letech), nic proti e-mail poště, nic proti internetu. Je trapné se smát, že nejen v Číně žáci pracují s ručním počítadlem. Naučí se tak základy počítání, s kterým naše žactvo a studentstvo mívá velké problémy. Na kalkulačce a ještě lépe na excelu se dá jistě leccos rychle spočítat. Také jí využívám. Pokud ale někdo nezná, resp. neumí sestavit správný výpočetní vzorec a neumí zadat správná vstupní data, nemůže dostat správný výsledek. Kdo nezná základy matematiky, těžko uspěje. Podobně je tomu s internetem. Je jistě dobrý sluha, ale zlý pán. Pokud vím, co si na něm potřebuji najít, je to dobré, byť to nejednou nenajdu. Pokud se ale mládež vychovává ve smyslu, že nemusí nic znát, že si tam vše najde, je to zlé, protože na internetu je i spousta nesmyslů, a pokud kantoři nenaučí žactvo a studentstvo kriticky myslet, žactvo se na internetu »utopí« a internet se stává dalším destruktorem vzdělanosti a kritického myšlení.
Že se »sociální sítě svobody« velmi rychle změnily v »sociální sítě nenávisti«, zjistili již před lety i jejich vynálezci. Leč jednou z láhve vypuštěného džina již zpátky nevrátíš. Sociální sítě se tak staly nástrojem destrukce a nenávisti a již to tak prý zůstane.
Ke ztrátám kantorů včetně kvalifikovaných docházelo u nás za všech režimů. Drastické byly za první světové války 1914-18 (mnoho kantorů přišlo o život, nejčastěji na frontě) a zvláště pak za nacistické okupace 1939-45 – kromě velkého počtu popravených kantorů došlo k zavření českých vysokých škol německými nacisty 17. listopadu 1939, k omezování českých středních škol, k zákaz výuky dějepisu, k omezování výuky češtiny, k zavádění výuky některých předmětů v němčině atd. Přesto po odeznění jak první, tak druhé světové války došlo opět k nebývalému rozvoji československého školství a vzdělanosti.
Platy v našem školství byly vesměs nízké vzhledem k požadovaným výkonům kantorů i nepedagogického personálu. Nedostatečné finanční ohodnocení pedagogů i nepedagogů je pociťováno podstatně hůř dnes v obnoveném kapitalismu při zrušení základních sociálních jistot, mimo jiné levného bydlení, jaké bylo za socialismu. Zvýšení platů za vlád vedených sociální demokracií nestačilo, zvýšení platů kantorů za vlády A. Babiše je dnes negováno uměle vyvolanou vysokou inflací a katastrofální rozpočtovou a platovou politikou Fialovy vlády pětidemolice.
Co dělat?
Za drtivý úpadek českého školství a vzdělanosti posledních třiceti tří let jsou odpovědné špatné reformy našeho školství po roce 1989, resp. více méně všechny polistopadové vlády ČR. Obrat vyžaduje zejména obnovení řízení školství jako jednotné vzdělávací soustavy (jednotné učební osnovy na základních školách a jednotlivých typů středních škol), která produkuje vzdělání ve struktuře požadované trhem pracovních sil podle prognóz plus 10 či 20 %, kde se nároky na žactvo a studentstvo postupně zvyšují, nikoliv snižují. Maturita musí mít čtyři základní předměty – český jazyk, druhý jazyk, matematiku a další předmět. Je třeba opustit tzv. boloňský proces reforem školství, zakládající úpadek školství v celé Evropské unii. Samosprávu studentů je nutné omezit tak, aby nemohli šikanovat kantory a degradovat vzdělávací proces. Neziskové organizace do škol nepatří. Pedagogy i nepedagogy je nutné přiměřeně odměňovat a také chránit. Neměli to nikdy jednoduché, dnes to mají těžké trojnásobně. Žactvo a studentstvo je nutné také vychovávat k míru, mravnosti, rodině, respektování druhých občanů i jiných kultur, lásce k vlasti a českému národu, k přírodě ad. Dějepis a občanská výchova musí být učeny maximálně objektivně. Výuka dějepisu jen do roku 1945 (někdy jen do roku 1918) je zjevně nedostatečná, překrucování našich dějin v německém duchu je ničemné.