Drazí přátelé,
dnes si připomínáme Mnichovskou dohodu z roku 1938, která je obecně považována za zradu západu demokratického Československa spojenci, kteří nedodrželi své smluvní závazky k jeho bezpečnosti před nacistickým Německem. Strašné tragické důsledky všichni známe, je možné dokonce spekulovat, že kdyby dohoda nebyla uzavřena, že by k válce nedošlo, anebo by alespoň nastaly mnohem příznivější podmínky k rychlé porážce Německa. Hitler dovedl plně využít vysoké zbrojní úrovně slabšího Československa. České země a jejich obyvatelstvo bylo mnohokrát Německem od středověku ohroženo. Jakoby velké státy měly již ve svých existenčních kořenech tendenci expanze na úkor menších států a národů.
Pro nás je důležité se z této situace trvale poučit v několika ohledech. Těžko můžeme dostát ideálu Karla Havlíčka Borovského a T. G. Masaryka, že bychom se ve všem důležitém měli spoléhat hlavně sami na sebe. Ve své době to mysleli hlavně v duchovní a morální rovině. A v rovině politického vzdělání, i když Masaryk to dotáhl k úspěchu i v politické státotvorné rovině. Vytvoření samostatného, demokratického Československa dnes vypadá jako zázrak, ale nebyl to zázrak. Byl to výsledek dlouholeté osvětové a vzdělávací práce Masaryka a jeho spolupracovníků, zvláště Edvarda Beneše a Rastislava Štefánika a také Masarykovy schopnosti přesvědčit demokratické hráče, zvláště USA, že idea vytvoření demokratických států ve střední Evropě byla i v jejich zájmu, v zájmu střední Evropy a západní civilizace. Jen Německo a částečně Maďarsko, zvláště jejich mocenské vrstvy, lpěly na svých velikášských a expansivních tradicích, ve víře ve svou rasovou nadřazenost a v podstatě pohrdajíce ideou demokracie a spravedlnosti.
Češi měli své silné demokratizační a kulturní reformační tradice, ze kterých jejich přední osobnosti trvale čerpaly silnou inspiraci pro úspěšnou práci pro úroveň svého národa. Osvícenství tyto tradice rozšířilo a posílilo v úspěšnou práci obrozenců. A to nejen českých.
Jejich práce, cíle a metody dokázaly zázraky pro úroveň menších nesvobodných národů a mohou být příkladem i pro konstruktivní řešení současných problémů kulturních, sociálních i politických. Bohužel, koloniální přístupy jsou stále živou tradicí řady větších západních států, přinášejících nerespekt k menším národům, k jejich pozitivnímu kulturnímu, sociálnímu potenciálu, soběstačnosti, a v důsledku toho vytvářejících podmínky pro konflikty a destrukci.
Je třeba, aby tato nešťastná koloniální tradice byla opuštěna a nahrazena hodnotami, které budí oprávněnou důvěru mezi národy a možnost mírové pozitivní spolupráce, zbavené postraních úmyslů a záměrů v neprospěch menších a slabších. To znamená také oslabení spoléhání se menších a slabších národů na silnější, což se v minulosti ukázalo jako velmi nespolehlivá ba dokonce nebezpečná metoda obrany vůči zlu. Větší národy vždy sledovaly především svůj prospěch a to často bez ohledu na principy, které teoreticky přijaly.
Jinými slovy je potřeba vytvářet podmínky pro respekt k existenci národů, pro jejich pozitivní mírovou spolupráci v oblasti kulturní, sociální i politické, je třeba rozvíjet schopnosti řešit konflikty jednáním, rozumnými kompromisy, je třeba vzděláním pečovat o politicky a mravně dospělou veřejnost, schopnou kontrolovat své mocenské elity, které často nezvládají svou moc svěřenou jim veřejností. Je třeba nastavit politické systémy k humanitní demokracii, nejlépe k masarykovské, s respektem k morálním, kulturním a sociálním zájmům jednotlivců i národů.
Děkuji vám a přeji vám inspirativní odpoledne.
Připojuji ještě příspěvek z FB STAČILO!:
Petra Prokšanová: Mnichovská zrada,.právě dnes.
Zrada západních spojenců je dnes ostentativně přehlížena, umenšována, postrkována za široká ramena zásluh "vítězných mocností". Kromě Sovětského svazu, samozřejmě. Z toho je dělán viník války a jeho oběti jsou podrobovány kritice a relativizovány.
Nikdy nezapomeneme, kdo označoval naši mírumilovnou zemi za „hrozbu míru v Evropě“, kdo se ultimativně dožadoval od Československa obětí a prohlašoval, že mír bude zachován jen tehdy, odstoupíme-li části našeho území. Nebyl tím zachráněn ani mír, ani samostatnost republiky.
Mnichov byl také výplodem té politiky západních imperialistických mocností, které se nesmířily s vítězstvím VŘSR v Rusku, a proto ochotně uvolňovaly fašistickému Německu cestu k výbojům na východ. Bez odporu proto přijímaly všechna porušení Versailleské smlouvy od obsazení demilitarizovaného pásma Porýní až po uchvácení Rakouska. Nezabránily fašistické Itálii rozpoutat válku proti Etiopii. Politikou „nevměšování“ umožnily fašistickým režimům Německa a Itálie intervenovat ve španělské občanské válce. V hitlerovské agresi proti Československu se staly přímo aktivními pomocníky této agrese.
Mnichov nadmíru jasně ukázal, že jde-li o kapitalistické zájmy, vzletná hesla o svobodě a svrchovanosti národů, hesla o lidskosti a lidských právech a svobodě člověka, jdou rychle stranou.
A my se zřejmě vůbec nepoučili...
Jaroslav Komínek:
29. září 1938: Toto datum nese dokument, který známe jako mnichovskou dohodu. Před 86 lety se Československo spoléhalo na západní mocnosti, které jej ale podpisem dohody bez mrknutí oka vydaly Německu, a ještě se chlubily, že zabránily válce. 1. října vstoupila na naše území nacistická vojska.
Už nikdy! Opakování západního diktátu – a všichni víte, o čem mluvím – v jakékoli podobě nesmíme dovolit! Naší budoucností je silné a hrdé Česko.
