Vzhledem k tomu, že se již delší dobu různě útočí proti naší identitě české i slovanské, bylo by důležité se tímto problémem důkladně zabývat, neboť tím je podkopávána i naše národní identita a integrita, což je v zájmu nadnárodních korporací a velkých států, které žijí ve své silné tradici pohrdat menšími národy, brát je jen jako snadný cíl své politické manipulace a koloniální expanze všeho druhu.
Naštěstí existuje již obecné povědomí, že naší důležitou obranou je kolektivní odpor, spojovat lidi, národ za účelem vytvoření silné fronty spojené vědomím sdílených hodnot a ideálů a vytvořením silných tlaků na politickou vládnoucí vrstvu, aby sloužila potřebám a úrovni českého národa, či ještě lépe, aby odešla.
Víme, že dosáhnout tohoto cíle není snadné, vyžaduje to i schopné a zodpovědné vůdce a úpornou snahu všech vlasteneckých sil dobré vůle, kterým záleží na úrovni našeho národa a státu.
Otázkou je, co má být a kde vzít inspiraci pro tuto jednotící a zodpovědnou sílu. Myslím, že je na místě se ohlédnout do historie a hledat inspiraci v úspěšných obdobích české a slovenské historie, jejichž důležitost, spojená se zdravým sebevědomím národa, je opět v současnosti zatlačována.
V kulturních a mravních vzepětích jsme jako lidé a národy byli schopni čelit silným protinárodním tlakům, a byli jsme schopni vytvářet hodnoty, sílící naši úroveň, identitu i integritu a sebeobranu.
Tím jsme kulturně přispívali i k úrovni naší civilizace. Český národ byl v historii schopen téměř vždy najít cestu ke své obraně a kulturně národnímu vzepětí, které se často střídaly. Mezi stovkami osobností, oddaných českému národu, se jména jako Jan Žižka, Mistr Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Amos Komenský a později T. G. Masaryk stala obdivovaným i ctěným evropským fenoménem. A všechna hrála primární roli v českém národním obrození, v němž český národ prokázal svou silnou mravní sílu a vlastními silami,
oběťmi a houževnatostí, a navzdory nepřátelským politickým podmínkám, dokázal pozvednout své kulturní i ekonomické i politické demokratické vědomí.
Být českým aktivním vlastencem znamenalo mít mezi Čechy obecnou úctu. Tito lidé byli většinou pro veřejnost příkladem. Řada zámožných vlastenců utratila své jmění na národní účely (V. M. Kramerius, F. Oliva, V. Náprstek, F. L. Rieger - ten dokonce hlásal princip, že za práci pro národ se neplatí).
V centru jejich aktivity, bylo jak politické úsilí vybojovat pro Čechy národnostní a politickou rovnoprávnost s Němci v zemích Koruny české, tak vydobýt a vybudovat rovnoprávné podmínky pro kvalitní vzdělávání Čechů, rozvíjení hodnotné kultury, k rozvíjení zdravého sebevědomí českého národa. Celý proces přinesl nesmírně pozitivní výsledky pro úroveň národa, pro posilování jeho identity i pro budoucnost tolik potřebné integrity. Znalost tohoto procesu je nesmírně inspirativním zdrojem politické a národní zodpovědnosti, proto se mocensky jeho význam potlačuje.
Výsledky tohoto národního vzepětí a obětavé iniciativy se významně projevily již při budování československých legií během první světové války, které často přijímaly za své jména osobností husitství a české reformace, a bez kterých by se nedosáhlo samostatnosti českého a slovenského národa.
Nejsilněji se výsledky této houževnaté a obětavé práce projevily po založení demokratické Československé republiky, žádný jiný národ ve střední Evropě nebyl tak připravený na samostatnost a demokracii jako národ český a slovenský.
Většina velkých osobnosti národního obrození hluboce věřila v inspirační sílu znalostí historie. A většina z nich přijala z Jana Husa a z Jeronýma Pražského jejich pevnou, silnou víru v pozitivní a mravní potenciál českého a slovenského národa.
Víru, že příležitost k uplatnění demokracie přijde, ale že je třeba na ni být připraven. Jeroným Pražský, přítel Jana Husa, dokonce bránil český národ slovy, že je nejlepším křesťanským národem. Historie je vskutku studnicí velmi užitečných a aktuálních poučení a inspirace, jen je třeba se jí svědomitě zabývat a nenechat se odradit politickými pokusy o její pokřivování.
Máme dostatek zdrojů a literatury, které mají sílu nám pomoci v úsilí o hledání užitečné a inspirativní pravdy.
Možná by bylo velmi záslužné snažit se v současnosti přenést relevantní tlaky na pravdivé zobrazení minulosti do institucí, zodpovědných za výuku historie ve školách.
Pomohlo by to rozvíjet u mladých lidí jak užitečné znalosti, tak i zdravé sebevědomí a zodpovědnost za úroveň společnosti a za budoucnost našeho národa.
Marie L. Neudorflová