Vždy, když žijeme v nějakém režimu, tak se nám zdá, že bude s námi na věky. Ovšem, vše se mění, nic není stálé.
Lidé si za monarchie nedokázali představit před první světovou válkou, že jí zvoní umíráček. Hitler plánoval tisíciletou říši, která však vydržela pouhých 12 let. Sovětský svaz se rozpadl po 73 letech a my jsme si ještě v roce 1985 mysleli, že vedoucí úloha komunistické strany Československa nebude nikdy ohrožena (pak, po nástupu a projevech Michaila Gorbačeva už v nás začínaly hlodat pochybnosti). A už vůbec nás nenapadlo, že Československo bude za pár let jenom historickým pojmem.
Politici mění kabáty, podle toho odkud kam fouká vítr. A když zafouká vítr odjinud, tak se podle toho přizpůsobí. Posypou si popelem hlavu, jako náš nový prezident, a jede se dál bez helmy, třeba na motorce, která ve své podstatě podle evropských norem, (které já upřímně řečeno nemám rád, ale současný prezident je v podstatě oporou toho všeho, co z EU přichází) nemá na veřejné komunikaci co dělat. Nu což. Zase se omluví. „No problem“.
Ale o našem statečném rozvědčíkovi tento článek není. Je o tom, že už tisíce a tisíce let existuje jeden základní normativ a tím je Desatero přikázání, které už od dob Mojžíšových vede lidstvo k tomu, aby se navzájem nepovraždilo jako ve zvířecí říši, kde ten silnější sežere toho slabšího, a aby nastavilo určité formy chování umožňující pokud možno nekonfliktní vzájemnou existenci lidí. Tímto zákonem nad zákony se řídí nejenom židovská a křesťanská civilizace, ale i poněkud upraveně civilizace muslimská a samozřejmě i ateisté. Východoasijské národy mají podobné zákonitosti, ovšem vycházejícího z jiných kořenů. Jde však v podstatě o stejnou regulaci ve prospěch lidské populace.
Musím ovšem zde napsat, že vždy, když se část lidstva a říše od tohoto základního principu odchýlila, čekala je zkáza a zánik. Nejmarkantnější a nejrychlejší to bylo za nacistického Německa, které postavilo veškerý dosavadní lidský vývoj hlavou dolů a svými zvěrstvy, která ve své početnosti neměla v historii obdoby, si „tisíciletá Říše“ napsala ortel už ve svém prvopočátku.
I teď se některé kruhy snaží zvrátit vše, co se do současné doby považovalo za správné, postavit na hlavu, a ordinují nám ďábelské předpisy odporující vším možným osvědčenému Desateru. A lidstvo, bohužel, na tento vývoj ochotně přikyvuje. To, podle historických zkušeností, nezpůsobí nic menšího, než zánik naší civilizace.
A teď k těm soudcům. I za minulého režimu existovalo to, že jsme se připojili k výsledkům Helsinské konference. Naše tehdejší zákony ovšem zcela zásadně s touto úmluvou kolidovaly. A soudci neměli jinou možnost, než podle těchto zákonů soudit. Otázkou je, jestli skutečně neměli jinou možnost. Já bych řekl, že měli. Byla k tomu ovšem nutná odvaha. V části VII závěrečného aktu, kapitoly I Deklarace, jimiž se řídí vztahy mezi zúčastněnými státy Helsinské konference, se zúčastněné státy zavázaly, že kromě jiného budou v oblasti lidských práv a základních svobod postupovat též v souladu se Všeobecnou deklarací lidských práv. Podle čl. 56 v návaznosti na čl. 55 Charty OSN si musí členské země OSN plnit i závazky vyplývající ze Všeobecné deklarace lidských práv.
A kdyby si tehdy soudci dali tu práci, tak mohli při vynášení rozsudků odkazovat na onu Deklaraci, kterou náš tehdejší stát také podepsal. Některé tehdejší zákony byly v příkrém rozporu s onou Deklarací. Zabavování majetku za emigraci bylo vlastně zcela v rozporu s touto Deklarací, včetně trestů za emigraci.
Teď se dostanu k současné době. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod byla už v roce 1992 zařazena do našeho právního řádu, ratifikována 18. března 1992 a publikována pod č. 209/1992 Sb. Byla následně přiřazena k Ústavě České republiky. Článkem 17 Listiny základních práv a svobod. Mezinárodní smlouvy jsou dle současného práva nadřazeny našim zákonům. Článek 10 této úmluvy umožňuje svobodu projevu ( a není v článku uvedeno, že ona svoboda projevu je omezována jakýmikoliv zákony daného státu) a navazuje na článek 9 Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání.
V současné době jsem zaznamenal několik rozsudků zcela a významně kolidující s touto Listinou. Například čtyřměsíční podmínka pro občanského aktivistu Ladislava Vrábela. Soudce, zvláště pak soudce mladý, by měl pomyslet na to, jestli rozsudek není takového charakteru, který někdy v budoucnosti může zakládat na stejné problémy, jako má nyní soudce Fremr, který soudil podle tehdejších zákonů, které také odporovaly naším státem přijaté Deklaraci. Podle mého názoru, který jsem velmi hlasitě vyjadřoval už v době mé kandidatury na prezidenta ČR v souvislosti s odsouzením předsedy Národní demokracie za jeho výroky na demonstracích, toto odsouzení kolidovalo s 9. a 10. článkem Listiny. V devátém článku je zaručena svoboda myšlení a v 10. článku svoboda projevu. Čili i když myšlení neodpovídalo všeobecnému narativu, tak jedinec má na svobodné myšlení, podle Listiny, právo.
Myslím si, ale nejsem právník, že i rozsudky nad Pavlem Hlávkou (moderátor Svobodného rádia či vysílače, neposlouchám tato média, takže nevím přesně), který se týkal něčeho kolem covidu a léků invermektin, dále pak i rozsudky nad doktorem Skálou a Vladimírem Kapalem za diskuzi na Svobodném rádiu (nevím, zda jsou ony všechny rozsudky již pravomocné) ohledně Katyňské kauzy a další rozsudky týkající se vyjadřování kolem pandemie a nově kolem konfliktu na Ukrajině, kolidují s Listinou základních práv člověka v článcích 9 a 10. právo na svobodné myšlení a vyjadřování. Těch rozsudků je víc. Ale zde není prostor pro tak dlouhý článek. I tak bude pro mnohé čtenáře příliš komplikovaný.
Dávám tyto úvahy jako námět pro studenty a přednášející na právnických fakultách. Poučme se na příkladech soudců Fremra a Baxy z historie, a v ideálním případě slaďme naše zákonodárství, postupem času zaplevelené různými zákony a novelizacemi, s Listinou základních práv člověka. A zákonodárci, pozor! Velmi nebezpečné, co se týká kolize našeho zákonodárství s Listinou základních práv člověka, by bylo zařazení do našeho zákonodárství něco co má souvislost s tzv. dezinformacemi.