Fenomén novodobé nacionality
Nacionalismus dnes, ale i v kontextu českého národního obrození
Mám takovou zkušenost, že dnes, vysloví-li se někde slovo „národ“ či „národní“, začnou se mnozí lidé přinejmenším tvářit poněkud podivně...
Jste snad nějaký extremista, když vyvěsíte českou vlajku? Když si na klopu připnete trikolóru atd.? Bývaly doby, kdy básníci a vlastenci nemuseli nikomu dokazovat, že jsou „jinak slušní a bezúhonní lidé“…
Podle některých intelektuálů je dnes vlastenectví vnímáno v zásadě kineticky. „Kdo neskáče, není Čech!“ Projevuje se vlastenectví v masovém měřítku už jen při sportu? Existuje vůbec něco jako kolektivní duch národa?
Definujeme-li termín „národ“, můžeme hovořit o dvou úhlech pohledu. Rozdíl mezi britským, a tradičním, evropsky kontinentálním pojetím, tkví v otázce existence, resp. absence státu. Z německého slova „Volk“ je odvozen národ na lidovém principu. Naproti tomu britský „Nation“ definuje národ společně se státním zřízením. Češi to však se státním zřízením měli v dějinách poněkud komplikované.
Země Koruny české se roku 1526 staly součástí mnohonárodnostní Habsburské říše. V ní setrvaly až do roku 1918. Nebýt národního obrození, nebýt Masaryka, nebýt amerického prezidenta Wilsona, ale též nebýt revolučního dění v Rusku, nebylo by roku 1918 ani Československa. Dnes z něj, ústy některých politiků a novinářů, zbylo jen to „zparchantělé“ slovo Česko.
Ne náhodou mi toto odtržené „půl-slovo“ připomíná okleštěnou Druhou republiku či Protektorát z druhé světové války či potenciální příští spolkovou zemi Německa.
Termín vlastenectví se u veřejnosti stále ještě těší poněkud příznivější konotaci než nacionalismus. I když se najdou tací, kteří i o něm hovoří s apriorním despektem. Zejména v posledních měsících jsou vlastenci Fialovým protinárodním a protilidovým režimem degradováni jako společenská spodina, tzv. dezoláti. Vedle toho se ještě vyskytlo pejorativní označení „flastenec“, jehož původ prý spadá do období Protektorátu Čechy a Morava. Tehdejší protektorátní kolaboranti s cizí mocí se nadávkou „flastenec“ měli údajně vysmívat antifašistům činným v protinacistickém odboji…
Česká vlajka je dnes dokonce establishmentem přímo ztotožňována s proruskou orientací veřejnosti. Přímo slovy ministryně Černochové a politického komentátora Pečínky by „skutečný vlastenec“ měl vyvěšovat ukrajinskou a americkou vlajku, zatímco Putinovi příznivci si prý „ukradli“ vlajku českou pro své proruské a proputinovské postoje…. Naprostý nonsens!
Znamená to snad, že „kdo nemá rád Rusko, nemá rád ani českou vlajku“??? Ale znamená to rovněž, že soudobý establishment hájí jiné než české národní zájmy?!! A co když třeba někdo má rád Rusko, ale nemá rád zrovna politiku Vladimira Putina? Jakou vlajku mu Černochová s Pečínkou přisoudí??!
(P)rezident Petr Pavel, vrchní velitel ozbrojených sil, navrhuje sledovat bedlivě a paušálně každého Rusa žijícího v ČR. Navzdory tomu, jestli sem ruští občané přišli jako Putinova hybridní hrozba či jestli sem emigrovali právě před Putinem. Prostě prašť jako uhoď!
Vysvětleme si na úvod dva termíny: pozitivní vlastenectví a negativní vlastenectví. To první představuje tzv. patriotismus. Slovem patriot pojmenováváme toho „hodného vlastence“. Milujeme jižní Čechy? Pak jsme jihočeští patrioti. Ale to neznamená, že nemůžeme mít rádi a respektovat také třeba Slezsko.
Naproti tomu toho zlého jsme označili jako šovinistu. Příkladem šovinistů byli nacističtí Němci v letech 1933 – 1945, přezíraví, nadřazení, podmaňující. Všichni ostatní (např. Slované) pro ně byli méněcenní podlidé. Šovinisticky se však chovali i nacionalističtí Ukrajinci vůči ukrajinským Rusům žijícím na území Ukrajiny, a to nejvíc právě v letech 2014 až 2022, kdy nacifikační procesy na Ukrajině, přiživené a vyhrocené Západem, dosáhly svého vyvrcholení…
I v kontextu samotného pojmu patriotismus existuje jistý dualismus. Mám na mysli koncept zemský a koncept jazykový. Tzv. zemský patriotismus interpretuje národ podle významu „narodit se“ v určité zemi (na určitém území). Např. německá historická šlechta by byla, řečeno s trochou nadsázky, více národní než potomci českých exulantů… Nutno však podotknout, že tento konstrukt se prosazoval jen v počátcích národně-obrozeneckého procesu.
Někteří pro-sudetští pseudo-historikové by však nejraději tento konstrukt z přelomu 18. a 19. století aktivně implementovali pro dnešek jako public relation cizích neofeudálních struktur. Jejich intence stvořit až groteskně filantropickou, rádoby dobročinnou německou šlechtu – štědře sponzorující své okolí - je tak moc uměle přikrášlená, až se sama stává nedůvěryhodnou. Kdepak biedermeier dnes!
Josef Jungmann obrátil kurs definování českého národa směrem k jazyku. Jungmannův „jazykový obrat“ poněkud vyostřil vztahy mezi jeho „družinou“ na jedné straně, a starší generací na straně druhé (osvícenským analytickým myšlením a exaktním přístupem ovlivněnou generací, tedy generací Josefa Dobrovského). Dobrovský však nebyl o nic míň vlastenec než Jungmann, třebaže psal o češtině v němčině. Musel tak tvořit, chtěl-li napsat skutečně odborné a ve vědeckých kruzích respektované dílo.
Historik Miroslav Hroch, mimochodem velký znalec marxistického pohledu na národní problematiku, hovoří o 3 fázích vzniku národa. První fázi považuje spíše za teoretickou, kdy se formuluje nějaký „národní program“. Miroslav Hroch ji definuje jako fázi učeneckého zájmu. Druhá fáze je označována jako období národní agitace. Troufám si říci, že zde se kormidla vlastenectví chopili právě jungmannovci. Definice národa na fundamentu jazykového patriotismu zapříčinila jistou „redukci“ dobového vlasteneckého cítění, neboť jej omezila jen na aspekt lingvistický. Ale co jiného v 19. století vlastnili Češi, než jen svou řeč?
Třetí a poslední fázi při vznikání národa pojmenovává Miroslav Hroch terminologickým souslovím, kterému říká období odezvy. V případě geneze novodobého českého národa by se dalo hovořit např. o politických demonstracích či o realizaci národní myšlenky se vznikem Československa (1918). Zde bychom dokonce mohli použít i onen masarykovský konstrukt – národ československý.
Podle těch, kterým se ještě dostalo kvalitního vzdělání marxistické konceptuální gramotnosti, provedl český a slovenský národ ještě revoluci národní a demokratickou, a to proto, aby získal svou národní suverenitu, již mu měla v poválečné době zaručit právě společnost socialistická.
Ne náhodou po pádu socialismu padl i projekt ekonomicky suverénního státu. Integrací České republiky do NATO a EU pak vzaly za své i svrchovanost politická a vojenská. Dnešní vládní reprezentace je primárně zavázána nadnárodním korporacím, v jejichž zájmu lobbuje, často přímo proti zájmům občanů své země.
Národ československý dnes již nevlastní ani svůj společný stát. Ale ani to, co z něj zbylo. Kdo rozdělil stát, ale i obě větve jednoho národa, je třeba mít stále na paměti. Stali jsme se otroky ve vlastní zemi. Císař je dnes už zcela nahý! Mohli bychom tak parafrázovat legendární pohádku Hanse Christiana Andersena…
Z Československa se nám dochoval jen ten „zparchantělý“ výraz Česko. Někteří soudobí politici by i to Česko nejraději přidružili ke Spolkové republice Německa (jako Bavorsko, Sasko,…). Už jim ani nezáleží na tom, jestli jako 17. spolkovou zemi, či jen jako poddanou kolonii nebo novodobý protektorát. Podle toho pak jednají.
Jsme snad my dnešní analogií někdejších literárních ruchovců a lumírovců??? Jsme zakořenění Češi, nebo nezakotvení Evropané, Světoobčané? Nebo nejsme již ničím?!
Staneme se duchovními bezdomovci, jak pojmenovává lidi bez vědomí domova paní spisovatelka Lenka Procházková?! Ztracenou generací 21. století???
Nahé jsou národy bez knih! Tak praví nejstarší jazyková obrana Čechů.
A nazí jsou dnes i všichni ti dosazení politici, kteří řídí stát bez lásky ke své vlasti…
„Hele, a nebudeš Ty náhodou nějaký extremista, Ty, tam s tou trikolorou na klopě…?!!“
Fotogalerie
