Michal Ševčík píše o příznacích pinochetizace současné české společnosti, které znamená mimo jiné nárůst exekutivního rozhodování ve prospěch atlantismu, moralizující ideologie dobra či udavačství.
Pinochetizace je nebezpečná metafora. Schválně nepíšu o fašizaci české politiky, protože vím, jak inflace slova fašismus (tato nálepka), poškodila desítky lidí, kteří oprávněně kritizovali nebo kritizují liberální demokracii od jejich počátků v roce 1990. Dnes nechci tento pojem používat při kritice Fialovy vlády, ačkoliv některé rysy fašizace jeho vláda nese, přičemž při počáteční konceptualizaci pojmů chci uvést, že nacismus je mj. specifická forma německého fašismu, přičemž respektuji dvě vývojové fáze fašismu/nacismu a těmi jsou tzv. socialistické počátky a kapitalistické konce – více v mém textu. Myslím, že bychom se na tom shodli jak s některými ideology neofašistické krajní pravice, tak s liberálně demokratickými politology.
O propojení velkého byznysu, válečného úsilí 
a politiky jsou k dispozici stovky materiálů a studií. Problém tkví v tom, že korporátní kapitalismus, omezování osobních svobod a agresívní válečná rétorika malého státečku na periferii EU (periferii jak geografické, tak mocenské či byznysové) jsou moderovány lidmi s provinční mentalitou a naprostým nedostatkem národního vědomí, které maskují „proaktivním“ přístupem k nadnárodním a mezinárodním organizacím, kde však hrají třetí housle a část českých lidí ohromují informacemi, jak konečně ten Svět a Západ uznává tu Českou republiku (jako kdyby ČR byla do příchodu Fialy rozvojový stát, kde se jedí děti). Skvělý popis těchto oikofobů a vykořeněnců poskytl Petr Schnur ve svém textu.
Ale co znamená ona pinochetizace české společnosti? Liberálové zamilovaní do „konzervativního odkazu“ Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana (a Augusta Pinocheta) budou zřejmě mojí definicí zklamaní. Liberální konzervativci jako apologeti oligarchizace společnosti a privatizace státu byznysem vnímají jako pravou svobodu to, když je stát minimalistický a je navíc mimo legitimní demokratický proces řízen velkým byznysem, zbrojaři a různými obchodníčky a filuty. Pro zajištění jejich socioekonomického postavení se ve státu a společnosti vyžadují určitá opatření (klasické státní násilí), která se zásadně liší od procedurálních opatření státu nacistického či fašistického (kde je stát je poněkud emancipovanějším aktérem). Pinochetova diktatura byla brutální a násilnická, to však nic nemění na její české soft verzi, která nezůstává v procedurální oblasti klasickému pinochetismu nic dlužna.
Jedním ze zásadních znaků je vzestup exekutivního deciozionismu ve prospěch tzv. atlantického narativu (atlantický narativ války na Ukrajině jako ochrany bezbranných Ukrajinců před zcela neoprávněnou a neospravedlnitelnou ruskou válečnou agresí, dehumanizace Rusů na úrovni etnické a náboženské nenávisti – to vše systémově propojeno veřejnou správou, neziskovým sektorem a vydatně médii) ve spolupráci s jmenovanými stakeholdery: trestněprávní postihy tzv. dezinformátorů v oblasti hanobení národa a schvalování genocidy, vypínání konspiračních a jiných webů na základě mocenské svévole a nakonec drancování státního rozpočtu ve prospěch válečného byznysu USA, od kterého si čeští pohůnci slibují participaci na rekonstrukci Ukrajiny, která je víc utopická než byla vize věčného komunistického státu.
Poslušnost některých nespolehlivých českých občanů hlídá všudypřítomná a vtíravá moralizující ideologie ovládnutého a poznaného dobra (tj. jednoznačnosti – víme, co je dobré a kdo se toho nedrží je svině, zrádce, ruSSká filcka, putler, dezolát, magor, blbec atd.), jejíž vědomí a nevědomí strážci jsou na našich pracovištích, v hospodách, ve vedlejších domech, na ulicích. Tato ideologie je parciálně podobná pinochetismu ve svém zaměření a pomáhá velkému byznysu. Ale je také schopna zároveň milovat LGBTIQ+ a mít vážné obavy o svobodu na Slovensku a Maďarsku. Pro udržení svého postavení se opírá o nijak nové spojenectví velkého byznysu a sociálního konstruktivismu (postmoderního myšlení, které je bezplatně využíváno jako marketingové oddělení velkokapitálu) – oproti staré alianci morálního konzervatismu a byznysu, která byla typická pro původní pinochetismus. Tento moralizující rámec, který má vyvolávat především negativní emoce a nenávist, funguje jako spouštěč neformální kontroly společenských postojů obyvatel ČR a také vyvolává autoregulační procesy autocenzury, což je korekce sdělovaných informací na veřejnosti v rozporu s vlastním přesvědčením za účelem ochrany proti nenávistným projevům, šikaně na pracovišti nebo trestněprávním postihům.
Sociální kontrola nedemokratického českého pinochetismu má tedy fluidní podobu. Různě se v ní prolíná formální a neformální rovina – na jedné straně se spoléhá na orgány veřejné moci, média a neziskový sektor a na druhé straně na své loajální občany, kteří neváhají udávat nebo jen znepříjemňovat život lidem s odlišnými postoji. Neméně důležitým aktérem šíření této kontroly jsou sociální sítě a život v korporátních firmách, kde se očekávají ty správné statusy na sociálních sítích, popřípadě alespoň lajky těm správným prohlášením, prosazují to ve velké části korporáty, které byly v minulosti zapleteny s nacismem a průmyslem smrti.
Předposledním a vlastně velice důležitým znakem českého pinochetismu je úbytek meritokratických principů, který je průvodním jevem všech nedemokratických režimů. Fialovská postdemokracie umožňuje růst jedincům, kteří by se díky svým schopnostem nemohli uplatnit často ani jako obecní metaři, kterých si za jejich práci vážím. Lidé jsou ve fialovské pinochetistické postdemokracii hodnoceni za loajalitu vůči režimu, nikoliv za kvalitu odvedené práce nebo lidské kvality, jako je např. ochota vyslechnout nebo snad tolerovat jiný názor. Politická kultura založená na loajalitě režimu a ideologické jednotě je důležitější než odborná kvalifikace nebo nedej bože kritické myšlení.
Pinochetův režim a česká postdemokracie nejsou totéž. Nicméně existuje několik podobností, které jsou až zarážející. Na závěr něco echt pinochetistického, řekl bych až fašounského, a tím je nenávist vůči všemu demokratickému, levicovému a národnímu. Naprosté upozaďování a ostrakizace zásadního podílu politické levice (národní socialisté, sociální demokraté a komunisté) na vzniku svobodného státu, prvním, druhém, ale i třetím odboji a cílená kampaň proti odbojářským organizacím jako je Český svaz bojovníků za svobodu (byť se nemusíme ztotožňovat s jeho vedením, jeho cíle a poslání v našich dějinách je odkaz toho nejcennějšího v moderních dějinách – tj. boj proti totalitě). Na místo toho se adorují Mašínové, jako česká kvintesence kovbojského banditismu, vyzdvihují banderovci, uctívají vlasovci, bourají sochy. Na sociálních sítích vyhrožují zabitím, vypálením a zavražděním lidem s jiným názorem bez jakéhokoliv trestního postihu.
Je to prosté – už zase jsou lidé lepší a horší a když zabíjí ti lepší ty horší, není to tak hrozné přece.
Článek vyšel v časopisargumet.cz