Snižování důchodů komunistickým funkcionářům přichází více než 30 let po pádu režimu. Nový zákon, který vstoupí v platnost v září 2025, zavádí krácení starobních penzí osobám, které působily v předlistopadových funkcích. Ačkoliv se opatření tváří jako morální očista, ve skutečnosti jde o retroaktivní zásah, který trestá lidi bez soudu, na základě kolektivní viny a v rozporu s principy právního státu.
Když se právní stát obrací do minulosti
Zákon, který začne platit od září 2025, stanovuje, že lidem, kteří působili v určitých komunistických funkcích před rokem 1989, bude krácena procentní část starobního důchodu – zpětně, podle délky funkce, často o stovky až tisíce korun měsíčně. Stát si dal tři dekády na to, aby se „rozhodl“, že tohle je třeba řešit.
To není spravedlnost. To je zpožděná odveta, která ukazuje, že právní jistota v Česku platí jen do chvíle, než se změní politická nálada. Důchody byly přiznány podle zákonů tehdejší doby. Jestliže po třiceti letech přichází stát a říká: „Tuhle část ti bereme, protože jsi byl kdysi ve funkci, která se nám dnes nelíbí“, porušuje tím zásady právního státu.
Kolektivní vina v novém kabátě
Zákon nehodnotí činy. Nezajímá se, co kdo konkrétně dělal. Stačí být ve „špatné“ funkci – byť krátce, bez důkazů o jakékoli vině, bez individuálního posouzení. Trest přichází automaticky. V systému, který se honosí spravedlností, to není nic jiného než kolektivní vina.
Ukázkovým případem je muž, jemuž byl důchod snížen o 600 Kč za to, že 567 dnů působil jako vedoucí tajemník Městského výboru KSČ. Bez ohledu na to, co konkrétně dělal, jak se choval, zda někomu ublížil nebo pomohl – stát rozhodl, že už samotná funkce je dostatečný důvod k finančnímu trestu. Takto vypadá „spravedlnost“ podle kolektivní šablony.
Retroaktivita jako nástroj msty
Krácení se týká činnosti vykonávané dávno před rokem 1989. Tedy v době, kdy byla zcela v souladu s tehdejšími zákony, a dokonce mnohdy vyžadována státem. Dnes, o desítky let později, stát říká: „Byl jsi v té funkci? Tak si zaplať.“
Takové jednání má jméno: retroaktivita. A v právním státě je považována za naprosto nepřípustnou. Není přece možné měnit pravidla zpětně, potrestat někoho dnes za to, co bylo včera legální. Pokud toto projde, co brání tomu, aby se zítra rozhodlo trestat třeba za členství v jiné dnes „nepohodlné“ straně?
Spravedlnost? Ne. Symbolický revanš
Zastánci zákona tvrdí, že nejde o trest, ale o morální očištění. Že stát nechce, aby někdo „profitoval“ z doby nesvobody. Ale skutečnost je jiná. Tento zákon nevznikl z pocitu spravedlnosti, ale z potřeby poskytnout společnosti snadný cíl frustrace. Nabídnout symbolický akt, kterým se neřeší reálné problémy, ale dávají se nálepky.
A že je těch problémů, které se neřeší: chudoba seniorů, rozpad zdravotnictví, zchátralé školy. Ty ale neumožňují jednoduché gesto. Tady je to snadné: označit viníka, sebrat mu peníze, tvářit se morálně.
Trest bez soudu
Největší absurditou je, že nikdo nikoho neodsoudil. Tito lidé nebyli obviněni, natož odsouzeni. Neprošli spravedlivým procesem, nikdo neposuzoval jejich individuální odpovědnost. A přesto dostávají „trest“. Ne penězi – ale veřejným ponížením, zákonným označením za osoby druhé kategorie. Bez důkazů, bez možnosti se bránit.
To není právní stát. To je pomsta v institucionální podobě.
Co bude dál?
Možná rozhodne Ústavní soud. Možná bude mít odvahu říct, že zákon porušuje základní ústavní principy – zákaz retroaktivity, ochranu nabytých práv, zákaz kolektivní viny. Ale i kdyby ne, je na veřejnosti, aby se ptala:
Chceme opravdu žít ve státě, kde zákony trestají minulost, místo aby chránily přítomnost a budoucnost?