Ke KSČM jsem se ze všech politických stran dostal vlastně až naposled. Až v době, kdy už nebyli protestní stranou, protože Okamura protestoval lépe a radostněji a kdy už byli mimo sněmovnu, protože co Babiš jednou schvátí, to už nenavrátí. Dostal jsem možnost nakukovat za kulisyaž v době, kdy bylo stoleté dubisko pokáceno liberální demokracií a všem se zdálo, že je to definitivní konec. Ještě pár let tady bude pařez, ale i ten nakonec zaroste mechem… Co by to někoho překvapovalo, vichřice třiceti let svobody a demokracie vyvrátila i mnohé další politické stromy, ač některé měly kořeny ještě hlouběji než komunisté.
Poznal jsem je jako stranu statisíců postavených bytů. Jako stranu tří tras metra, stranu dvou atomových elektráren, stranu dolů, lomů, továren, mostů a přehrad. Tohle zůstalo ze socíku až dodnes a ještě že tak. Postavili toho tolik, že i po pětatřiceti letech drancování je tady pořád ještě co krást a pořád toho ještě dost zbylo. Takových Bakalů se na tom nahrabalo… Pořád ještě máme velký podíl vlastních výrobků na domácím trhu, pořád ještě jsme schopni vlastní produkce hnojiv (a výbušnin), pořád ještě se u nás dělá nějaká ta ocel a pořád ještě máme vlastní písek i výrobu cementu. I ty jaderné elektrárny pořád ještě máme a Jakeš s Biľakem dokonce ještě stihli vybrat místo pro další dvě.
Jen jedno se jim doopravdy nepovedlo. Nevychovali toho nového socialistického člověka. Zkoušeli to po dobrém i po zlém, masově i individuálně, vědecky i pavědecky, s knutou i snahou o blahobyt. Nikam to nevedlo. Lidi zůstali lidmi, pořád si závidějí, pořád se snaží se na sebe povyšovat a sice jsme si všichni rovni, ale všichni si chceme být rovnější. Zbytek jsou dějiny, při kterých se nešetřilo krví, ale to se nešetří ani teď. Vždycky je to ve jménu vyššího dobra a vždycky to dopadne stejně.
Když jsem se začal jezdit po jejich besedách, zjistil jsem, že u KSČM zůstali právě ti, kteří tenkrát především stavěli a projektovali. Pokecal jsem si s lidmi od Dukovan, pokecal jsem si s lidmi od Žďákovského mostu, vyslechl si historky o projektování dálnice D1, poslouchal jsem o rudé záři z vysokých pecí nad Kladnem i Vítkovicemi. Dělnický původ, který to dotáhl na inženýra… to je typický člen dnešní KSČM.
Ti od STB už tam jaksi nebyli… včas pochopili, že jim pšenka pokvete v jiných partajích. Stačí totiž včas překabátit a můžete to dotáhnout až na prezidenta. Zůstali ti, kteří pochopili, že člověk zůstane člověkem, žádný homo comunismus nevznikne a z dávných velkých zápasů o člověka zůstaly především ty kořeny. Strana dělníků, kterým nové stroje braly práci. Strana podvyživených dětí z dělnických kolonií. Strana továrních slumů a boje proti hladu, nad kterým po třech generacích zvítězila. Strana boje proti fašismu.
A jen byla poražena, vrátily se důvody, proč vznikla…
Možná je to těmi hlubokými kořeny, které sahají k lidskému neštěstí moderního věku, ale když jsem se k této straně dostal, měl ten všemi odepisovaný stranický pařez na sobě několik výhonků. V době, kdy už se zdáli být na konci s dechem, udělali totiž několik věcí, které nejsou pro politickou stranu úplně běžné.
Za prvé si za předsedkyni zvolili Kateřinu Konečnou a byla to šťastná volba. Mnohem šťastnější, než si sami uvědomují.
Za druhé si neprožrali stranický majetek a pořád mají velkou disciplinovanou členskou základnu.
Za třetí, projevila se u nich schopnost obrátit list. Schopnost akceptovat, že dnešní zápasy jsou jiné než ty ve dvacátém století. Že znovu zápasíme o samou podstatu naší státnosti a ohrožen je lid i národ zároveň. Bojujeme, aby nám vůbec něco ještě zůstalo v rukou, aby nám tady vůbec ještě něco patřilo. Bojujeme, aby se ještě rodily nějaké české děti, aby ještě někdo stál o český jazyk, abychom se nerozpustili ve velké šťastné evropské rodině řízené Uršulou Leyenovou.
Za čtvrté, pochopili, že si to žádá oběti a pochopili, že ty oběti (jako obvykle) nepřinese nikdo jiný, než obyčejný český člověk. Znamená to začít s politikou znovu od začátku. Znamená to, vzdát se osobních ambicí, vzdát se zavedených schemat a připustit, že nový výhonek poroste jiným směrem, než rostl stranický strom předtím. Není nikdo jiný, kdo by to mohl udělat, protože takřka všechny ostatní lidové politické stromy už zašly a zůstaly jen ty, které zalévá velkokapitál. Ale ten si je šlechtí po svém a řeže jim větve, jak potřebuje.
A za páté… právě tento víkend se rozhodnou, jestli dají svoje kořeny k dispozici celému národu. Jestli dají to, co obtížně uchovali, těm novým mladým, kteří jim vlastně nesahají ani po kotníky, protože dokázali občanku v mobilu, ale ani jednu hráz nad Troubkami. Rozhodují se, jestli upozadí sami sebe ve prospěch všech.
Je to těžké rozhodnutí. Ale je to rozhodnutí vpravdě komunistické. Dát to, co bylo jejich, pro nové obrození národa, který za třicet let probendil skoro všechno, co měl. Tak trochu znárodnit sami sebe…
Přejme jim, aby tento víkend zůstali opravdovými komunisty v tom nejryzejším významu slova.