Dne 13. července 1943 v ranních hodinách obsadily vsi Český Malín a sousední Ukrajinský Malín Banderovské oddíly. Veškeré obyvatelstvo Českého Malína bylo vyhnáno na ulice, kde byli odděleni starci, ženy a děti od mužů. Po skupinách pak byli lidé odváděni do Ukrajinského Malína, odkud se již ozývala střelba. Někteří mladí muži byli přinuceni hnát ze vsi uloupený dobytek a odvážet nakradený majetek. V Ukrajinském Malíně Banderovci zahnali všechny muže a část žen po skupinách do kostela, školy a jiných budov, které polili hořlavinou a podpálili. Všichni, kteří se snažili utéci nebo vyskočit z oken, byli pobiti ranami z automatů a jiných zbraní. Většina starců, žen a dětí byla odvedena po skupinách nazpět do Českého Malína, kde jim bylo od velících důstojníků řečeno, že budou propuštěni. Místo toho byli však nahnáni do stodol a upáleni.
Postupně zapalovali i další budovy v obci. Zachránilo se pouze několik osob, které nebyly přítomny v obci, nebo které byly nuceny hnát uloupený dobytek a vézt nakradený majetek. Vesnice hořela týden, nalezené pozůstatky lidí byly pochovány ve společném hrobě na hřbitově v Českém Malíně.
Zavražděno bylo z místních 104 mužů, 161 žen a 105 dětí do 14 let, dále 26 Poláků a 4 Češi, kteří v obci pobývali. Popelem lehlo 68 domů a 223 stodol.
Píseň z Volyně:
KOSA NOSTRA zostra aneb NAŠE VĚC zostra ! Prostě Kosa zostra!:
Myšl Polska – Genocida trvá
Publikováno 24 července, 2024 | Autor: vlkp
Ten titulek jsem si nevymyslel já. Přišel s ním polský web Myšl Polska. A uvedl s ním článek, který věnoval výročí Volynského masakru a jeho konotacím do současnosti. To výročí připadlo na 14.7. Velmi pozoruhodné čtení. Které Kosa nemohla nechat bez povšimnutí.
Originál naleznete pod titulkem
Ludobójstwo wciąż trwa
podle překladaače
Genocida trvá
Zločiny spáchané Ukrajinci z Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN-B) a Ukrajinské povstalecké armády (UPA) na polském obyvatelstvu žijícím na východních, předválečných územích Druhé polské republiky v letech 1939 až 1947 byly genocida.
Nikdo v Polsku by o tom neměl pochybovat. Ať navždy mlčí všichni, kdo se v této věci snaží překrucovat dějiny, snaží se zmást, předefinovat pojmy a sledovat politickou korektnost.
Definice genocidy, kterou vytvořil polský právník židovského původu Rafał Lemkin, přímo říká: „Genocidou je zločin proti lidskosti, který spočívá v úmyslném zničení celé etnické, náboženské, rasové nebo sociální skupiny nebo její části… „Zabíjení nevinných lidí jen proto, že byli Poláci, bylo pokusem o záměrné zničení celé národní skupiny. Byla to genocida! Celý dnešní problém je ale v tom, že genocida ještě neskončila. Pořád to pokračuje. Pokračuje, protože pachatelé stále zakrývají stopy a zůstávají nepotrestáni.
Proces genocidy je rozdělen do tří fází. První je plánování genocidy. Druhou fází je její realizace. Třetí zakrývá stopy. Třetí fáze však začíná během druhé fáze a trvá nejdéle. Zakrývání stop genocidy může trvat roky, protože pachatelé mohou udělat vše pro to, aby pravda o zločinech, způsobech zabíjení a nakonec ani o počtu obětí nikdy nespatřila světlo světa. Mazání stop ukrajinské genocidy na Polácích trvá dodnes a vše nasvědčuje tomu, že jen tak neskončí. Ukrajinci udělali vše pro to, aby masakr Poláků, ke kterému došlo před více než 80 lety, nebyl nazýván genocidou. Ne tomu dost. Současné ukrajinské úřady chrání původce, hlavní iniciátory, podněcovatele a vykonavatele před odpovědností a povýšily je na piedestal dějin jako své národní hrdiny. A co je nejsmutnější a nejvíce šokující, stalo se to s plným souhlasem a bez sebemenšího odporu ze strany polských úřadů.
Co se musí stát, aby pravda zvítězila? Aby se Poláci dozvěděli pravdu o brutalitě, počtu obětí a místě jejich pohřbu? Co se musí stát, aby zazněl výkřik památky obětí z bezejmenných a neznámých hrobů? Musí přijít jiné časy? Musí přijít jiní vládci? Sami Ukrajinci se musí změnit?
Zesnulý prezident Ukrajiny – původem z Volyně – Leonid Kravčuk jednou řekl: „Neskrýváme se a nemlčíme. Během druhé světové války zabili ukrajinští šovinisté ve východním pohraničí Polska před zářím asi půl milionu Poláků. Ještě několik let po válce polské vesnice hořely a lidé umírali. „Ukrajinský šovinismus je vřed na zdravém těle ukrajinského národa, je to výčitka našeho svědomí vůči polskému národu.“
Co z jeho slov zůstalo dnes? Pamatuje si vůbec někdo na Ukrajině tato slova? Nikdo si bohužel nic nepamatuje a pamatovat nechce. Dnes však můžete vidět náměstí, ulice a školy pojmenované po zločincích. Můžete vidět Ukrajinu ponořenou do šílenství křísit a vyvyšovat banderovské popravčí Poláků. Můžete vidět Ukrajince pochodovat s pochodněmi ulicemi ukrajinských měst a hrdě vystavovat nejen portréty Bandery a dalších degenerátů, ale také – hrůza hrůz – nacistickou symboliku.
Současná válka na naší východní hranici na ukrajinské mentalitě nic nezmění. Nedělejme si iluze. Nepřesvědčujme se, že to bude jinak. Nebudou žádní noví ukrajinští hrdinové. Lidé umírající ruskými kulkami se nestanou novými autoritami a vzory. Rádi bychom, aby to tak bylo, ale nebude, protože banderismus vstoupil hluboko do národního povědomí Ukrajinců. Stal se pevně zakotveným v myslích lidí. Ani si neuvědomujeme, jak moc je mysl mladých Ukrajinců otrávená neobanderovskou ideologií a jak těžké bude detoxikovat jejich duši.
Takže co můžeme dělat? Co by měla polská společnost dělat? Nechť slova pronesl – nebojím se použít tuto frázi – velký Polák, bohužel zesnulý kaplan pohraničních obcí Tadeusz Isakowicz-Zaleski , kterého jsem měl možnost osobně poznat. Nechť jsou jeho slova z roku 2016, pronesená v Gazetě Krakowska, ale i na mnoha dalších místech a u příležitosti mnoha dalších významných ceremonií připomínajících genocidu, naší cestou, kterou by dnes měl jít každý Polák:
„Je čas skoncovat s falešnou představou, že dobré polsko-ukrajinské vztahy lze budovat mlčením. Pro dobro těchto vztahů je třeba nejprve říci pravdu a zadruhé zorganizovat řádný pohřeb obětí zločinu. Nejbolestivější pro jejich rodiny je skutečnost, že tyto hroby neexistují. Za třetí, polsko-ukrajinské vztahy by se měly budovat tak, aby nedocházelo ke glorifikaci zločinců jako národních hrdinů (…) Nejde o vnucování, ale o nebát se říkat pravdu. Pokud má ukrajinská strana jiný názor, měli bychom si alespoň my, Poláci, připomenout, co se stalo ve východním pohraničí, a požadovat slušný pohřeb pro naše krajany, kteří tam často umírali jako mučedníci.
Je čas ukončit faleš a pokrytectví. Vezměme věci do vlastních rukou. Jako společnost. Pokud to vládci naší vlasti nechtějí udělat, měli bychom to udělat my. Nebojme se světu připomenout naši národní tragédii. Nebojme se říci nic netušícím Polákům o tragédii našich krajanů a o tom, kdo zavinil jejich smrt. Kdo byl a je vinen. Nebojme se mluvit o barbarství a pekle, které postihlo polské ženy a děti. Nebojme se mluvit o odvaze těch, kteří se hrdinně bránili sekerám a vidlem svých katů. Nebojme se nahlas říci, jak se polští politici dopouštějí obrovského hříchu opomenutí a jak neplní své povinnosti vůči národu. Nebojme se konečně říci celou pravdu o smrti statisíců lidí. Nastal její čas. Je čas konečně ukončit genocidu!
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
Tolik článek z Myšly Polské. Mnoho toho ke komentování není. Snad jen to, že historie je prostě děvka, kterou si momentální mocní vždycky znásilní, jak oni potřebují! Dnešní Tuskova vláda je na tom úplně stejně jako Fiala a jeho Obludárium. V zájmu současného protiruského běsnění přepisují obě dějiny. Zatímco my každý květen oslavujeme vlasovce, v Polsku se každý červenec , ale vlastně pořád a důsledně, v zájmu dobrých vztahů s DEMOKRATICKOU Ukrajinou mlčí o Volynském masakru! Protože přece ukrajinským herojům nebudeme předhazovat jejich temnou minulost. A zapomeneme, že za své posvátné hrdiny si sami ustanovili masové vrahy z Volně!
Udaje o počtu na Volyni zavražděných Poláků variují od 40 000 a až do 150 000. Nemám ambici zkoumat čísla a jejich pravost. Ale at je blíže pravdě dolní či horní hranice, jde o zkrátka o neodpustitelnou genocidu. Neodpustitelnou, je klíčové slovo. Dnešní , liberálně demokratické Tuskovo Polsko o tom ale nechce nic vědět!!! Nějaký Bandera, Suchčevič a ostatní vrazi? No a co jako, každý má nějakou tu černou ovci v rodině , ne?
Když takhle reagují Poláci, žádný div, že zastupující ukrajinský protektor v Praze , při jednání s ukrajinskou vládou ani nevzdychl po asi čtyřech stovkách zavražděných volynských Češích… Božičku taková prkotina by nám měla narušit skvělé vztahy s Kyjevem???? Ale jinak je on na dodržování lidských práv jako pes!
Historie je prostě děvka znásilnovaná mocnými dle libosti. V Polsku dnešních dnů dvakrát. Poláci jsou historicky konfrontováni ještě s jednám masakrem -Katynským. Kde podle dostupných informací mělo být Stalinovými katany povražděno 22 000 polských důstojníků. Hrůza hrůz, dodávám já. Bestiální zločin.
Nesnažím se jej ani omluvit ani relativozovat. Ale mohu se divit. Například tomu, že Katynský masakr, na rozdíl od toho Volynského nebyl a nebude Rusku NIKDY PROMINUT ze strany Poláků. Ačkoliv jeho oběti představovaly zlomek toho Volynského. A přes to, že při osvobozování Poslka od nacistů padl cirka milion Rudoarmějců. Takže Stalin nakonec svou bestialitu vykoupil mořem ruské krve a miriádami ruských životů. Ale přesto Katyn, na rozdíl od Volyně, nikdy nebude zapomenuta.
Nechápu a nerozumím takové gumovitosti zásad, principů a lidské duše. A rovnou říkám že s těmi, co jsou něčeho takového schopni, nechci mít nic společného.
Proto jsem tenhle polský text musel dnes pustit, i když je k výročí o dva týdny opožděn.