Rozhovor Haló novin s ekonomkou Ilonou Švihlíkovou. »Když se debatuje o státním rozpočtu, řeší se každá miliarda. Přitom nám do zahraničí každý rok odtéká 300 miliard, aniž by to někoho nějak zvlášť trápilo. Vliv zahraničního kapitálu je u nás skutečně enormní, a zaměstnanecká participace by měla pozitivní vliv na zadržování zisků spolu s dalšími kroky«.
● Družstevní podnikání má u nás tradici již více než staletou. Družstva prosperovala již v časech rakouského mocnářství. V posledních desetiletích, v důsledku změny společenského systému, se jim však nedaří. Není to škoda?
Před námi je řešení velkých makroekonomických úkolů. Jak vypadá současný ekonomický model České republiky? Jak se různé formy ekonomické demokracie – mám na mysli hlavně družstva – mohou podílet na tom, aby tento přežitý model byl ku prospěchu co největšího počtu obyvatel změněn?
V naší ekonomice mají velký vliv masivní zahraniční investice. To se projevuje v několika dlouhodobých tendencích. Ty se v čase kumulují a podporují ten model, který je pro nás nevýhodný. České, nebo takzvaně české firmy jsou v závislé pozici, což znamená, že od svých matek dostávají nějaký cenový strop. Ta matka jim řekne: Vejdi se do této ceny, jak to uděláš, je na tobě. A to je samozřejmě významný tlak na mzdy. Prostor pro jejich výši je omezen. A makroekonomika má přepracovací charakter.
Návratnost investic je u nás extrémně vysoká. Druhá nejvyšší hned po Irsku – což je hodně specifická ekonomika. Na to se vážou, ve srovnání s vysokým výkonem, nízké mzdy. Hrubý domácí produkt (HDP) přitom utěšeně roste. Používat ho jako ukazatel je sice hezké, makroekonomové to mají rádi, problém ale je, že HDP má u nás dost nízkou vypovídací hodnotu. Rozdíl mezi hrubým domácím produktem a hrubým národním důchodem je minimálně osm procentních bodů.
● Co to znamená?
Celkově z toho plyne jeden zásadní makroekonomický úkol. Současný model je neudržitelný. Dokonce i v materiálech Českého statistického úřadu se dočtete, že tento model ztrácí životaschopnost. Nutně musíme řešit, co s tím. Nejen my, ale i Slovensko a Maďarsko.
Už od roku 2006 se mění proporce investic. Odlivy peněz převyšují investice. Aktuální číslo je asi 300 miliard ročně. To je odhad na dolní hranici, který nezahrnuje vliv úroků a například vnitropodnikových cen. Když se debatuje o státním rozpočtu, řeší se každá miliarda. Přitom nám do zahraničí každý rok odtéká 300 miliard, aniž by to někoho nějak zvlášť trápilo. Má to své konsekvence.
Jaký je rozdíl mezi mzdovou a výkonnostní úrovní? U většiny zemí EU je malý. U nás ne. Je veliký, patří k největším v EU. Propočítávala jsem ho ve vztahu k Německu. I v paritě kupní síly je 25 procentních bodů. Je to strašně moc, to prostě není normální číslo. Je to dokonce víc, než mají srovnatelné země s podobnou strukturou – Maďarsko a Slovensko.
● Takže Češi zahraničním majitelům hrají za málo peněz hodně muziky...
Na to, jak to u nás makroekonomicky funguje, se můžeme podívat i jinak. Jaké jsou náklady na zaměstnance? Ty ukazují, jak se výsledek práce rozděluje mezi zisk - kapitál a práci - mzdy zaměstnanců. Mám úplně aktuální číslo z Eurostatu. Náklady na zaměstnance jsou u nás v rámci EU podprůměrné a zároveň patří k nejnižším. Co to ukazuje? Velmi nízkou mzdovou úroveň, a ta je daná vlastnickou strukturou ekonomiky, která tu je. Vlastnická struktura nese své plody a je zásadní pro další vývoj mezd. Viz kampaň Konec levné práce.
Současná konjunktura, i když je pěkná, je pořád nižší než ta v letech 2006–2007. Což vypovídá o tom, že ekonomika už asi není takového tempa schopná. Už ze sebe tolik nevydá. Proč? Dosáhla hranice možností dosavadního modelu. Víc se z ní už nedostane. Přitom, pokud uvažujeme o nějakých změnách, je vždy vhodnější dělat je v období konjunktury.
● Jakou souvislost s tím vším má ekonomická demokracie?
Přemýšlela jsem, co se v naší situaci dá dělat. Politici rádi říkají, že se nedá dělat nic a že se to vyřeší samo. Ne, nevyřeší se to samo. Neexistuje ve světě žádný případ, kdy by se ekonomika sama restrukturalizovala na vyšší úroveň. Vždy v tom nějakou roli má stát. Někdy větší, někdy menší, ale vždy tam přispění státu je. Vyčerpaný ekonomický model můžeme změnit. Jsou možné v zásadě dvě strategie. Tu první jsem nazvala Velký třesk. V průmyslových kruzích je to velmi oblíbená cesta, která říká, že s pomocí státu se budou dělat velké investice, které mohou ekonomiku proměnit. Typicky se diskutuje o jaderných elektrárnách, těžbě lithia apod.
To, co bych prosazovala já, je rozvoj ekonomické demokracie. To znamená struktury, které jsou založené v této zemi, které se neodstěhují ani na Bahamy, ani na Bermudy. Jsou lokálně zakotvené, zadržují v ekonomice zisky. A mají řadu dalších výhod. Ekonomická demokracie, to nejsou jen družstva, i když jsou nejznámějším segmentem. Na světě je asi miliarda družstevníků. Družstva jsou forma velice variabilní, najdete je ve všech sektorech podnikání. Mají obrovskou životaschopnost. Ale kromě družstev jsou i podniky s participací zaměstnanců – třeba velmi známý americký systém ESOP. Britové aktuálně rozvíjejí participaci zaměstnanců hlavně po finanční stránce, nikoli po té rozhodovací. Vše, co firma získá, se dělí uvnitř firmy a je tam i defenzivní strategie, aby bylo znemožněno nepřátelské převzetí firmy. To je téma, které v Británii v současnosti hodně rezonuje. Konečně, účast v dozorčích radách je sice slabší prvek ekonomické demokracie, ale i on se může velice pozitivně projevit. Nesmíme zapomenout ani na vliv občin, části veřejného sektoru a společností pro komunitní rozvoj.
● Co ekonomická demokracie přináší národnímu hospodářství?
Výhody, které z toho plynou, nejsou pouze otázkou hodnot, nebo nějaké nostalgie. Makroekonomické přínosy jsou velké a stojí za zvážení. Po roce 2008 Evropský parlament udělal velkou studii, v níž zkoumal, jak se velké podniky vypořádaly s recesí. Vyšlo jim, že jestli nějaké firmy prokázaly vysokou odolnost, tedy prošly krizí poměrně hladce, byly to právě družstevní formy a formy zaměstnanecké participace. Ti lidé drželi firmy sami, je to jejich živobytí, jejich zásadní zájem. Nezačali propouštět, nepřemísťovali výrobu jinam, drželi místní ekonomiku. To je velmi důležité. Pozor, naše současná ekonomika není moc resistentní vůči šokům. Má mnoho slabých stránek.
Je velmi pravděpodobné, že s rozvojem automatizace a robotizace se bude zvyšovat nerovnost. Družstevnictví a zaměstnanecká participace ji snižují a stabilizují společnost. Podniky, které jsou postavené na družstevním principu, mají i sociální funkci. Zaměstnanecká participace přináší i vyšší produktivitu. Je to jasné, lidé jsou součástí firmy. Spolurozhodují o ní. Dokazuje to řada britských a amerických studií.
● Mohl by rozvoj družstevního podnikání nějak ovlivnit strukturu našeho hospodářství?
Ano, ekonomická demokracie může pomoci změnit špatnou strukturu naší ekonomiky. A zároveň změnit strukturu vlastnictví. Vliv zahraničního kapitálu je u nás skutečně enormní, a zaměstnanecká participace by měla pozitivní vliv na zadržování zisků spolu s dalšími kroky. Zároveň by se mohla změnit struktura ekonomiky i z hlediska velikosti. České hospodářství je dnes hodně koncentrované do několika velkých – samozřejmě zahraničních – firem, ale sektor malého a středního podnikání, který ekonomiku stabilizuje, není dostatečně vyvinut. Taková ekonomika není dostatečně odolná proti větším krizím. Kdyby něco takového přišlo, velmi intenzivně nás to poznamená. Pro odolnost hospodářství má ekonomická demokracie naprosto zásadní roli.
● Jak by se dalo družstvům pomoci?
Co dělat? Musíme pracovat na strategii, jak přestat být kolonií. Bez změny ekonomického modelu je naše situace neudržitelná. Znovu opakuji, že žádná země na světě se na žebříčku přidané hodnoty neposunula vpřed sama od sebe. Družstva i další formy ekonomické demokracie potřebují politickou podporu, změnu image. Setkávám se s reakcí, že družstva rovná se komunisti. Nechci se pořád vracet a připomínat, jak to bylo za první republiky a za monarchie. Je třeba dívat se do budoucnosti a ukazovat příklady dobře fungujících družstev. Není jich málo a jsou to příklady velice inspirující. Musejí změnit image v tom směru, že jde o moderní sektor, který dokáže velmi mnoho nabídnout. Jak seberealizaci jednotlivce, tak makroekonomice. Kromě toho jsou družstva laboratoří demokracie v praxi. Když se objevuje vysoká koncentrace majetku a bohatství, které se projevuje i v politické rovině, družstva jsou jakousi baštou demokratického chování.