Nedávná vládní krize zamíchala karty prezidentské volby. Neobjevili se noví kandidáti, ale mnozí aktéři posunuli postoje karty a více odkryli. Velkým tématem vládní krize byl prezident Miloš Zeman. Mnoho pozorovatelů si povšimlo, že Zeman v krizi hodně riskoval. Asi nejvíc ze všech. Dokonce to chvílemi vypadalo, že riskuje »za Babiše a pro Babiše«.
Miroslav Kalousek (TOP 09) a Bohuslav Sobotka (ČSSD) to označili za jasný důkaz provázanosti obou politiků. Jiní komentátoři zkonstatovali, že Zemanovo riskování má příčiny psychologické. Že pramení z jeho pomstychtivé povahy, nebo z toho, že má prostě riskování rád. Baví se jím. Riskoval ostatně vždy. Objevily se však i hlasy, které upozornily, že Zeman během krize natolik málo myslel na obhajobu mandátu, až tím možná vyzradil dosud utajovanou strategii. Čím dál více se diskutuje o tom, že Zeman do volby nakonec vůbec nenastoupí. Tyto spekulace přiživily záběry z cesty do Číny, které ukázaly, že Zemanův zdravotní stav není dobrý a že si toho sám musí být vědom. V politických kuloárech je tak čím dál tím více diskutován scénář, že Zeman ohlášenou kandidaturou jen kalí vodu, mate své protivníky a ty, kdo o kandidatuře uvažují. Že na poslední chvíli odstoupí a uvolní prostor kandidátovi jinému. Pozorovatelé se zatím jen neshodnou, pro koho by Zeman takto prostor uvolňoval.
Sázet lze i na Babiše
Jedna sada spekulací sází na Andreje Babiše. Sobotka svou neobratnou strategií donutil Babiše vytáhnout zpod stolu nečekaný trumf: osobnost Ivana Pilného. Dobrého rétora (mnohem lepšího, než je on sám), nezpochybnitelně dobrého manažera a muže známého z televizní show (podobně jako tomu bylo třeba u Donalda Trumpa). Pilný je zjevně budoucností ANO. Může být dokonce budoucím premiérem. Babiš by ho mohl nasadit do čela vlády v případě, že by on sám po sněmovních volbách budil u koaličních partnerů přílišnou nechuť. Tehdy by ANO mohlo říci, že Babiš bude místo toho kandidovat na prezidenta a Zeman by mohl oznámit: zdravotní stav mi dál nedovoluje za republiku bojovat, ale naštěstí vám už mám koho doporučit.
Další spekulace
Je zde ovšem i jiná linie spekulací. Podle nich může být Zemanova hra ještě složitější. Jeho chování má možná donutit ČSSD, aby postavila levicového kandidáta. Nejspíše předsedu ústavního soudu Pavla Rychetského. Od ČSSD by to nebyl hloupý tah. Zeman mnohokrát řekl, že by Rychetského na Hradě rád viděl. V kampani by tudíž na něj nemohl útočit a zároveň by mu to dávalo eventuálně možnost s grácií odejít z boje.
Vládní krize sociální demokraty skutečně donutila k jasnému slovu: vlastního kandidáta postaví. Pokud bude ČSSD chtít dát hlavně políček Zemanovi, nasadí Vladimíra Špidlu, samotného Bohuslava Sobotku či Milana Štěcha, který se ve vládní krizi ujal role plivače na Zemana nejhorlivěji a označil ho dokonce za senilního. Otázkou je, zda by někdo byl ochoten volit Špidlu, zda vládní krize dokázala udělat v očích veřejnosti z Bohuslava Sobotky to, čím nikdy nebyl (odvážného politika a osobnost), a zda řízení instituce, kterou většina voličů považuje za zbytečnou, tedy Senátu, může někomu dodat lesk (kandidatura Přemysla Sobotky v minulých volbách jasně ukázala, že sotva).
Kdo vládní krizi pozoroval soustředěně, všiml si rovněž, že nejstátotvorněji se v ČSSD snažil tvářit Lubomír Zaorálek. Kdo sledoval sjezd sociálních demokratů v Brně, musel také zaznamenat, že Zaorálek sklidil zdaleka největší aplaus ze všech. Navíc je pozice ministra zahraničí jako přípravka na prezidentský post velmi vhodná a minulá prezidentská volba ukázala, že si to myslí i voliči.
Koho vyšle do boje ČSSD?
Pokud by však Zeman měl někomu uhýbat z cesty, byl by jistě raději, kdyby ČSSD přemluvila ke kandidatuře některou z intelektuálních osobností ve svém gravitačním poli, zejména Jana Kellera či Václava Bělohradského (jistě ne Jiřího Peheho). Obou si Zeman váží. Oba však o velké politické bitvy už příliš nestojí a navíc minulá volba dala všem politickým aktérům tvrdou lekci: lidé chtějí na Hradě politika, a to nejlépe toho, který má něco za sebou.
Sociální demokraté stojí ještě před jednou možností: podpořit někoho »od sousedů«. Současní relevantní kandidáti, textař Michal Horáček a bývalý předseda Akademie věd Jiří Drahoš, však moc s ČSSD neladí. Nejspíš by ČSSD podpořila jen takového »jinověrce«, u kterého by byla šance »přidat se k vítězovi«, když už nic jiného. Tím neznámý Drahoš není. A velmi typickým bylo, že když létaly ve vládní krizi jiskry, po Drahošovi nebylo ani vidu, ani slechu. Jeho ochota jít do střetů je minimální. Politika však o střetech je.
Sociální demokraty vládní krize přinutila se v otázce prezidentské volby aspoň pohnout. Pravicové strany jsou naopak nadále uvězněny v dilematu, kdo by mohl být nejúčinnějším Antizemanem, a co s Antizemanem, kdyby Zeman nakonec opustil ring ještě před úvodním gongem. KDU-ČSL a TOP 09 ústy svých lídrů již dlouho říkají jasně: pro obě varianty je nejlepším kandidátem bývalý předseda vlády Petr Pithart. Pithart navíc dobře vychází s Bohuslavem Sobotkou. Možná by ho tedy mohla podpořit i ČSSD. Pithart se však stále nechává přemlouvat. Šušká se i o zdravotních problémech. Navíc ve vládní krizi také nebyl příliš vidět, ostatně jako i jiní lidovci.
Ani vládní krize nepřinutila říci jasné slovo ODS. Její lídři se omezili jen na konstatování, že chtějí podpořit nějakého protizemanovského kandidáta a že chtějí, aby o něm s nimi někdo jednal. Varianta Pithart však dobrým řešením pro ODS není a nikdo o něm s ní také asi nejedná, což musí být pro předsedu ODS Petra Fialu frustrující. Z lůna ODS nikdo hodnověrný dnes vzejít nemůže, to občanští demokraté sami dobře vědí. ODS tak zřejmě nakonec nezbude nic jiného, než zatnout zuby a navzdory svým »bojovým tradicím« podpořit nějakého eurooptimistického havlovce (Drahoše, Horáčka nebo Pitharta). To jim ale může projít jedině až po sněmovních volbách a »na poslední chvíli«. Dočkáme se tedy od ODS asi ještě mnohého kličkování. Pokud nepřijdou s nějakým geniálním tahem.
Volbu mohou ještě ovlivnit aktivisté typu Kroměřížské výzvy, kteří by se mohli pokusit dotlačit do ní někoho ze svých oblíbenců (Tomáš Halík, Jiří Pospíšil, Šimon Pánek apod.) Ale pokud by kandidoval Pithart, nejspíše by podpořili jeho (mají-li trochu rozumu). Jiní »volní radikálové« už asi zaváhali. Sehnat za půl roku 50 000 podpisů s čísly občanských průkazů není legrace a potřebujete k tomu zázemí a hotovou síť podporovatelů.
KSČM situaci analyzuje
KSČM současnou situaci neustále analyzuje. Dobře ví, že hra je složitá. Podle předsedy ÚV KSČM Vojtěcha Filipa se komunisté nenechají vyprovokovat k tomu, vstoupit do ní před tím, než bude jasně vymezeno pole. »V současnosti jsme ve fázi, kdy chodí návrhy na prezidenta ze základních organizací. Ve vedení strany se budeme tématu věnovat nejdříve v létě,« řekl Haló novinám Filip. KSČM má však na rozdíl od velké části jiných stran jednu výhodu: je jednoznačně ideově vymezená. Ideje nemění jako kabáty podle aktuální módy. Dá se tedy předpokládat, že ideové zakotvení kandidáta pro ni bude zásadní. Podpořit zjevně pravicového politika pro ni bude sotva přijatelné. Záležet bude hodně na ČSSD – jestli bude ochotna myslet na to, že jí navržený kandidát by měl být přijatelný i pro KSČM. Někdo, kdo hraje po vzoru současného premiéra Sobotky podivnou hru »musíme zachránit demokracii před agenty z Moskvy«, by to byl asi sotva.