Rozhovor Haló novin s Andreou Catone, šéfredaktorem italského časopisu Marx XXI (www.marx21.it.) »Evropská unie je asymetrická konstrukce, kde zákony stanoví dominující země. Evropská integrace neprobíhá mezi rovnými. Řecký lid byl sociálně zmasakrován, a stejně tak Portugalci, Španělé a Italové«.
Zúčastnil jste se letos pražské prvomájové oslavy pořádané Komunistickou stranou Čech a Moravy. Co to pro vás znamenalo?
První máj je vždy velký svátek. Tento rok byly prvomájové manifestace v Praze či kdekoli jinde ve světě o to významnější, že v roce 2017 slaví pracující několik významných výročí světového dělnického a komunistického hnutí. Uběhlo sto let od Ruské revoluce v říjnu 1917, 150 let od zveřejnění prvního dílu Marxova Kapitá- lu (1867), osmdesát let od smrti Antonia Gramsciho (významného představitele KS Itálie, marxistického filozofa a teoretika, 1891-1937), také osmdesát let od naci-fašistického bombardování Guerniky ve španělské občanské válce (26. dubna 1937).
První máj v Itálii probíhá ve všech větších městech, pořádají ho společně odbory a levicové a mírové organizace, zúčastňují se pochopitelně italští komunisté. U nás je spojen i s oslavou osvobození od fašismu a pádu fašistického režimu Benita Mussoliniho. Byl popraven italskými partyzány 28. dubna 1945 a Německo v Itálii kapitulovalo na začátku května, ale jako Den osvobození Itálie, státní svátek, slavíme osvobození Milána 25. dubna 1945.
Jak hodnotíte Velkou říjnovou revoluci?
Říjnová revoluce otevřela novou éru v dějinách lidstva, je s ní spojeno nejdelší a nejkonzistentnější »šturmování nebes« proletariátem a utlačovanými národy: otevřela cestu k antikoloniální a antiimperialistické revoluci, počínaje čínskou, vietnamskou a kubánskou revolucí; přispěla rozhodujícím způsobem k porážce nacismu a fašismu v Evropě.
Na tuto velkou historickou zkušenost budování socialistické ekonomiky a společnosti, založené na společenském vlastnictví a plánování, na nezpochybnitelné úspěchy a také na limity a problémy až po katastrofální porážku v letech 1989-1991 mají komunisté a celé dělnické hnutí politickou a morální povinnost se ptát. A reflektovat toto všechno, aniž by podlehli pokušení sirén kapitálu a buržoazní a liberální propagandy, které usilují o hození VŘSR na smetiště dějin, když ji označují jako údajně protichůdnou k lidské přirozenosti, chybnou ze své podstaty a totalitární. Kapitalistická propaganda považuje celou historickou zkušenost Ruské revoluce a lidových revolucí ve středovýchodní Evropě a na Balkáně, které si z ní vzaly inspiraci a podporu, za omyl. Bude zle, když na to přistoupíme.
Velcí učitelé Marx, Engels, Lenin a Gramsci nám dali teoretické nástroje pro analýzu historické zkušenosti Říjnové revoluce, poučení se z ní, z jejích úspěchů a chyb. Je chybou »vylít s vaničkou i dítě«. Více jak čtvrt století od dočasné porážky socialismu v Evropě jsme si málo zvykli na tyto diskuse. Opakuji: je třeba se poučit z úspěchů i chyb.
Propaganda kapitalistických institucí, kterou realizují mainstreamová média, je věru silná a vlézavá...
Je to tak. Vlna liberální propagandy, jakmile vyčistila cesty od socialistické zkušenosti, se snaží utvrdit veřejnost, že jedinou průchodnou cestou je kapitalismus ve své nejarogantnější a nejkrutější formě. Lidé by měli pochopit, že cílem neoliberalismu je zrušení každé formy veřejného zásahu a sociálního státu, který se v západní Evropě vytvořil díky impulsu daného bojem dělnického hnutí a díky přítomnosti socialistických evropských států, které uskutečnily - nehledě na výchozí ekonomické podmínky, jež byly horší než na Západě (byly to země kapitalistické periférie) – základní sociální služby pro pracující: školství, zdravotnictví, sociální ochranu.
Uběhlo 150 let od prvního vydání prvního dílu Marxova Kapitálu a toto dílo se vrátilo na západní univerzity, aby bylo studováno spolu s výbuchem velké krize z let 2007-2008, a vlastně krize trvající dodnes. Finanční krize, projev kapitalistické strukturální krize, odhalila mechanismy Evropské unie stanovené Maastrichtem (1992) a Lisabonem (2007), které byly nespravedlivé a poškozující méně silné ekonomiky.
Jak tedy hodnotíte evropskou integraci?
Evropská integrace neprobíhá mezi rovnými a mechanismus jednotné měny a Evropská centrální banka neupřednostňují vyrovnání, ale naopak zdůrazňují rozdíly mezi úrovní rozvoje. EU je asymetrická konstrukce, kde zákony stanoví dominující země - Německo po anšlusu NDR v roce 1990. Způsob, jakým vládnoucí německá třída čelila krizi v roce 2008 a spekulační vlně proti zadlužení suverénních států – Řecka, Portugalska, Španělska, Itálie…, se přímo dotkl národů Evropské unie, což bylo nad rámec proklamací a rétoriky o demokracii a svobodě atd. Řecký lid byl sociálně zmasakrován, a stejně tak Portugalci, Španělé a Italové…
Můžete říci, jak se to projevuje u vás v Itálii?
Dám vám příklady. Itálie, která je po Německu druhou největší výrobní ekonomikou, ztratila 25 procent své průmyslové výroby a více než milion pracovních míst! Ale ani Francie na tom není lépe. Za deset let se nezaměstnanost v této zemi zvýšila o dva miliony nezaměstnaných. Proto v Evropě rostou hnutí proti euru a proti EU, které požadují opětné získání národní suverenity a odmítají předat Unii další rozhodovací pravomoci.
Jsem přesvědčen, že stojíme před krizí politických forem vládnutí tzv. západní demokracie, kde se hluboce rozvinul odstup mezi stranami a lidem a kde ani uměle vytvořená řešení pomocí většinového volebního systému nedokážou udržet stabilní politický systém. Evropské společnosti, dnes hluboce rozdělené, procházejí krizí nedůvěry v budoucnost a nedůvěry vůči vládnoucím vrstvám. Politická nestabilita Španělska, Itálie a nyní i Francie se stává nikoli přechodným jevem, ale trvalým.
Jaké perspektivy Evropské unie vidíte pro příští roky?
Příliš vás nepotěším. V Evropě máme nevyřešenou ekonomickou krizi a krizi politického vládnutí, krizi starého partajního systému a politické vlády fungující v posledních letech. Touto krizí proniká i krize ideologická a morální: na horizontu tedy není žádná zářivá budoucnost, na konci tunelu krize není vidět žádné světlo, mládí vidí budoucnost černě, není úniku, a maximum, v co lze doufat, je, že se krize ještě nezhorší.
Situace se zhoršuje každým dnem a produkuje devastující efekty sociálního rozkladu. Sociální soudržnost se rozpadá. Vládnoucí třídy nejsou schopny poskytnout důvěryhodné alternativy. Za těchto podmínek nemá EU jistou budoucnost a skřípání se může stát rychle sesuvem. Brexit zasadil tvrdý úder důveryhodnosti Evropské unie, která tak nemůže pozvednout prapor pokračujícího rozšiřování, nýbrž musí čelit svému rozpadu.
Vaše vize jsou opravdu dosti chmurné...
A v tomto kontextu výrazné krize se stále více představuje jako hrozivé řešení válka. NATO pod vedením USA (tamní demokraté a republikání přijímají stejnou politiku) provádí nebezpečnou expanzi až k hranicím Ruska. Státy EU, většinou členské státy NATO, se staly zuřivými podporovateli agrese proti Rusku, podporují a uvádějí v život politiku sankcí (nehledě na vážné škody, které to v jejich ekonomikách vyvolá) a jsou aktivní částí programu USA na destabilizaci Středního východu a severní Afriky.
Ukazuje se, že Trumpovo prezidentsví je v souladu s Pentagonem a zjevnou asertivitou USA - říkám tomu »USA über alles« - připraveno opětovně okamžitě použít síly (Sýrie, Afghánistán, rostoucí napětí v Čínském moři). Čínská lidová republika je strategickým nepřítelem Spojených států, které využívají napětí se Severní Koreou pro instalaci protiraketového štítu poblíž čínských hranic.
Situace, která je před námi, je vážná. Je tu zcela konkrétní riziko, že západní kapitalismus odpoví na organickou krizi, kterou prochází, rozší- řením a zintenzivněním již probíhající války, přechodem od války o nízké intenzitě k válce o vysoké intenzitě.
Antonio Gramsci kdysi napsal, pokud jde o krizi, že »staré umírá a nové se nemůže zrodit«. Sedí to i na současnost. Západ brousí nože pro válku, ale dělnické a demokratické hnutí je ještě příliš roztříštěné a nejasné. Situace se liší stát od státu, ve Francii dokázali vytvořit levicovou frontu s jasnými cíli radikální kritiky EU a cíli zachování a rozvíjení boje za sociální pokrok. V Itálii jsme, bohužel, hodně vzdáleni podobnému postupu.
Ačkoli je demokratické a mírové hnutí i tváří v tvář agresivní politice NATO roztříštěné, což se ukazuje i v České republice, co podle vás dělat? Přece není možné složit ruce do klína, říci si »nejde to« a nestavět hráz válce.
Máte pravdu. Je třeba se stále pokoušet vytvářet širokou shodu mezi dělnickým hnutím a mírovými hnutími všech inspirací, zapojovat ty, kteří mají na srdci otázku národní suverenity a jsou proti kolonizaci vlastní země a proti NATO, tedy i náboženské i laické organizace. Například my v Itálii podporujeme výbor »NO GUERRA, NO NATO« (NE válce, NE NATO) a pracujeme v něm pro jednotu hnutí proti NATO. Problém NATO je všude shodný. Dělnické hnutí se umělo mobilizovat v padesátých letech prostřednictvím »partyzánů míru« a má za sebou dlouhou tradici bojů proti NATO. Je třeba tuto tradici oživit a rozvinout. Dnes je to prioritní úkol nejen pro to, aby se zastavila destruktivní válečná mašinérie, ale také v perspektivě samostatného rozvoje vlastní země směrem k socialismu.