V originálu je to rým. Big Zbig se tou přezdívkou pyšnil. V sobotu Zbigniew Brzezinski zemřel. Napřesrok by se dožil devadesátky. Zrcadlem doby je už svým rodokmenem. Vede do rodiny polského diplomata. Vyslance polské totalitní pravice. Zbrojila k válce po Hitlerově boku. Polská pravice mívá idiotské plány. První blitzkrieg zmasakroval právě její zemi. Brzezinští emigrovali do Ameriky. Zbig Veliký tu udělal kariéru. Šéfem Výzkumného ústavu pro otázky komunismu – při newyorské Columbia University – se stal už v třiatřiceti. Antikomunismu, kříženému s rusofobií, upsal duši nadosmrti.
Napřed strašáky o totalitě. Tak primitivně, jako pravdoláska, je nepsal ani v 50. letech. Sázka na jaderné vydírání si vylámala tesáky. Slovo dostala diplomacie objetí. Eroze socialismu a pokrokových hnutí zevnitř. Zbig Veliký vymyslel tři vynálezy zkázy. Jeden už v knize Sovětský blok: jednota a rozpor ze 60. let. Je o sázce na nacionalistické ambice, podněcované v politických špičkách. Další dva nahuckal – z pozice poradce pro státní bezpečnost (national security) – Jimmymu Carterovi. Prvým byl humbuk kolem lidských práv. Tu rukavici to chtělo zvednout – a omlátit demagogům o rypák. Nestalo se. Deviza pokroku spadla do klína jeho popravčí četě.
Právě Zbig přiměl Cartera i k podpoře verbeže, z níž se vylouply al-Kájda a Islámský stát. Tehdy to byla horda groteskních hadrníků. Washington do nich nasypal miliardy i špičkové zbraně. A vycepoval z nich gerilu proti vládě, nadílející lidská práva Afghánistánu. Pravý cíl mířil dál. K zásahu na pomoc Kábulu provokoval Moskvu. Zbig se tím pochlubil krátce po její intervenci. Čím skončila, se už ví. Hecovat teror je riskantní. Vrací se jako bumerang. Vraždí i tam, kde našel sponzora. Tak jako když si piplal Hitlera.
Tím pikantnější jsou Brzezinského doznání. Dozrál k nim až nad troskami toho, čemu zasvětil své vzdělání. Řadu z nich tepe už v knize Druhá šance z roku 2007. Je o debaklu amerického století, zpackaného za Billa Clintona a Bushe juniora. Tolik antiamerikanismu, jako ti dva – hřímá tu vezír jejich předchůdců – se nepovedlo roznítit ještě nikomu. O tom, jak tristně dopadá i druhá šance, je Brzezinského poslední kniha – Strategická vize: Amerika a krize globální moci (2012). Hemží se kritikou nepřiměřeného podílu HDP, spotřebovávaného plány vojenského soupeření. A také klopýtající ekonomiky a kvality života společnosti, provázených cynickou necitelností vládnoucích vrstev vůči rostoucím sociálním rozdílům. Varuje před ve finále neudržitelným dluhem, který je časovanou bombou ochromující Ameriku i celou světovou ekonomiku. Burcuje proti lehkomyslnosti amerických investičních bank a korporací. Jejich morálnímu hazardu, budícímu rozhořčení doma a podlamujícímu appeal Ameriky v zahraničí. Dnešní USA, píše, stojí v čele světového žebříčku příjmové a majetkové nerovnosti. To vše má na svědomí úbytě amerického snu – a degraduje přitažlivost amerického systému pro okolní svět. A bije tak do očí i alarmující podobností mezi Sovětským svazem v letech těsně před jeho pádem a Amerikou na prahu 21. století.
Zbig Veliký tu hledí skepticky i do budoucnosti. Pokud se Amerika svých neduhů rychle nezbaví – alarmuje v politické závěti – čeká ji už jen jeden ze tří scénářů. Rychlý a historicky drastický kolaps je prý sice méně pravděpodobný (jen ale za podmínky zásadní korekce vnitřní i zahraniční politiky). Pramálo radosti však budí i scénáře postupného úpadku. I když USA zredukují vysoké náklady a bolestná rizika své zahraniční politiky (osamělého intervencionismu), prohlubující se vnitřní stagnace bude i nadále ohrožovat její globální možnosti, podkopávat důvěryhodnost mezinárodních závazků USA – a tím i podněcovat jiné mocnosti, aby podnikaly stále naléhavější kroky k zajištění své finanční stability i národní bezpečnosti. Amerika se však také může vzpamatovávat doma a selhávat v zahraničí. Ani s tím si však nevystačí, pokud se nepřestane vybíjet v osamělých a vysilujících taženích proti rostoucímu počtu nepřátel (zčásti vytvářených jí samotnou). I to s arogantní svévolí, s níž se Amerika prohlásila za majitele 21. století, může skoncovat už kolem roku 2025.
Nejsou to skvostná doznání? Politická korektnost nám je tutlá. Kdo její šidítka nedudlá, ten si závěť Zbiga Velikého vychutná. S labužnickým gustem.