Hlavní referát při čtvrtečním celostátním setkání KSČM u příležitosti Dne upálení m. Jana Husa na táborské Pintovce měl místopředseda ÚV KSČM Jiří Dolejš. Ten připomněl postavu Jana Husa jako osobnost, jejíž poselství je relevantní i dnes, krom jiného také svým odporem k autoritám toužícím po monopolu na pravdu.
Více jeho myšlenek v zamyšlení pro deník Referendum:
Když se lámou časy, objevují se hledači nových, vyšších pravd. Pravda v lidské mysli není předem daná utilita, a tak i okřídlené „veritas vincit“ se musí vnímat v proudu pravd. Jiná byla v časech gotiky, jiná v časech renesance či romantismu a jiná dnes. V písni vytvořené českými vlastenci v 19. století se pro pietu 6. července vždy zpívalo „hranice vzplála na břehu Rýna, na ní umírá dálné vlasti syn“. V 21. století tu píseň zná již málokdo.
Dnes už jméno Hus a jeho popel rozplynuvší se ve vodách Rýna budí méně náboženské či buditelské exaltace. Ale slova „Mistr Jan, toť nejvěrnější Čech“ resonují dál. Na nové pravdy se už nemusí upozorňovat hrdinskou autodafé na hranici a novodobí poslové pravdy znají cenu omylů na cestě za královstvím nebeským na zemi. Přesto Husova vzpoura a vnitřní síla přitahuje. Jak ji přiřadit do skladebného proudu nových a nových kousků pravdy o světě?
Snaha Husa si přivlastnit jako heroickou součást národovecké mytologie či jako symbol a otce sociální revoluce z něj dělají poněkud neživotný pomník. Každá doba nějak chápe Husa. Napříč časy nepochybně, že to byl člověk rozumu i víry, věhlasný křesťanský učenec oponující dogmatům i lidový propagátor sociálního pokroku a neochvějný morální kritik. Důležité je, proč je Hus dodnes mnohé Čechy oslovujícím symbolem změny.
Ano, byl středověký reformátor církve nadnárodního významu, vyzdvihující duchovní osvětu ale byl také hlasatel neposlušnosti falešným autoritám. A právě to odmítnutí autority vrchnosti ho dovedlo až na hranici, kde se svým skonem stal symbolem mučedníka pravdy. Představy, zda by byl dnes evangelista, vlastenecký buditel či komunista jsou už vesměs sebeprojekcemi hodnotitelů. Jeho vzpoura proti monopolu na pravdu je to, co je spojnicí do dnešních časů.
Možná nám uprostřed moderny 21. století dozrává nový čas změn. Houstnoucí atmosféra nedůvěry v instituce i systém, řinčení zbraněmi a inflace roztodivných herců na spasitele dává tušit, že staré recepty vyčerpaly svůj potenciál. A skutečná schopnost povznést se nad stará dogmata může otevřít stavidla civilizačního pokroku. Ale určitě to nebude recyklováním starého vzdoru a starých animozit. Nový útlak potřebuje nové pohledy. To platí i pro rozlišování mezi úctou k vlasti jako důstojnému domovu člověka a povrchním vlastenčením nenávidící odlišnosti.
Hus se měl vlastenecky k lidu českého království, což ale neznamená že byl člověkem nacionálních vášní. Emancipace pražského vysokého učení, o kterou se zasadil byla o svrchovanosti tzv. universitního národa českého v teritoriálním smyslu.
Ano, věnoval se českému pravopisu jako nástroji emancipace slabšího českého etnika, protože latina (a tak trochu i němčina) byly jazyky vrchnostenský. Jeho universální humanismus se ale projevil i v tradovaném výroku, že lepší Němec dobrý nežli Čech zlý.
Dovede si někdo představit, že by Hus viděl v obětech tahanic o co největší díl mocenské kořisti nepřátele? Že by lidé sociálně vyloučení a potřební nenalezli u něj pochopení? Že by odešli s palčivým cejchem nepřizpůsobivých parazitů? Že by v běžencích z chudých pouštních zemí třetího světa viděl jen pěšáky invaze na naše pohodlí a klid?
Slova vlast a sociální spravedlnost jsou důležitá, ale bez zažitého člověčenství a nesobecké solidarity mohou zaznívat i z falešných úst. A možná právě v tom je mistr Jan moderní i dnes.