Rozhovor Haló novin s předsedou poslaneckého klubu KSČM Pavlem Kováčikem, stínovým ministrem zemědělství. »Musíme zachovat schopnost potraviny vyrobit, zpracovat a distribuovat vlastnímu obyvatelstvu«.
V médiích se v posledních dnech hojně propírala rozdílná kvalita potravin, které nadnárodní firmy prodávají pod stejnou značkou u nás a »na Západě«. Obnovení přísných norem kvality potravin a zabránění dovozů nekvalitní živočišné a rostlinné produkce do České republiky má KSČM i ve svém volebním programu...
My na tento problém upozorňujeme už řadu let. Bohužel bezvýsledně. Sám jsem na mnoha tiskových konferencích i v rozhovorech poukazoval, že u téže firmy je rozdílná kvalita výrobku prodávaného u nás a v Německu nebo Rakousku. Používají jiné suroviny, a nechávám stranou otázku cen, kdy za nižší kvalitu český spotřebitel platí často vyšší cenu než spotřebitel německý nebo rakouský. A to jsou německé platy nejméně třikrát vyšší než naše! Přistupují k nám jako k občanům druhé kategorie. Tvrdí se, že jsme jednotný trh, ale ukazuje se, že tomu zdaleka tak není. Toto je učebnicový příklad. Mám pocit, že jsme těmi starými členskými zeměmi vnímáni spíše jako kolonie než jako rovnocenný partner.
Pokud jde o kvalitu potravin, české, moravské a slezské potraviny jsou nejlepší, spotřebitelé nemusejí pochybovat o jejich kvalitě. Jsou bezpečné. Znamená to ale fungující dozorové orgány, aby si výrobci a distributoři nedovolovali nějaké úhybné manévry v kvalitě. Znamená to ale také podporu prvovýroby a také podporu zpracování, aby se zpracovatelské kapacity stačily modernizovat na nejvyšší možnou úroveň. Například to, zda porážková linka drůbeže je založena na dosavadním chlazení vodou, nebo na moderním chlazení vzduchem, znamená velký rozdíl v kvalitě výsledného produktu – drůbežího masa. Při chlazení vodou je velké riziko kontaminace lázně salmonelou, při chlazení vzduchem nic takového nehrozí. Je bezpodmínečně nutné, aby se nové technologie mohly do zpracovatelského průmyslu zavádět a aby je stát podporoval.
Je bohužel běžné, že se do zahraničí vyveze mléko, tam z něj udělají sýr a ten se doveze zpátky k nám, přičemž přidaná hodnota zůstane za hranicemi.
To je klasický případ, jako když vyvezeme surové dřevo a dovezeme nábytek. Vyvážejí se i živá zvířata, v cizině se porazí, zpracují a požadované – nejkvalitnější – části tam zůstanou. Zbytek se prodá u nás. Jsou to nepochopitelné věci a je to důsledek nestejné úrovně dotací. Tzv. jednotný trh není jednotný, ale ve skutečnosti funguje jako koloniální systém vysávání slabšího silnějším.
Je vůbec nutné základní potraviny do naší republiky dovážet?
S dovozy souvisí především otázka soběstačnosti v produkci potravin. V Německu, Dánsku, Holandsku jsou stavy prasnic a dojnic - vztaženo na sto hektarů nebo na tisíc obyvatel - několikanásobně vyšší než u nás, nebo jestliže produkce skleníkových plynů, které živočišná výroba přináší, je pro českou krávu počítána několikanásobně vyšší než pro holandskou krávu, tak je to o přístupu starých členských zemí EU k novým členským zemím a já jsem rád, že problematiky rozdílné kvality potravin se alespoň před volbami země visegrádské čtyřky chopily. Pan premiér Fico je velmi radikální a hovoří o bojkotu, my o tom mluvíme řadu let, a nic se neděje.
To vše je důvodem, proč jsme nebyli nadšeni vstupem do Evropské unie. Tyto podmínky zcela jasně nebyly vyjednány jako rovnoprávné. A má to dopad i na už zmíněnou soběstačnost. To, že ve starých zemích EU jsou daleko vyšší stavy hospodářských zvířat na jednotku plochy, znamená, že tam je daleko vyšší produkce, přidaná hodnota, zemědělství tam přináší národnímu hospodářství daleko více. Pak tam jsou i daleko vyšší mzdy.
Takže my jsme v postavení spotřebitelů jejich nadprodukce, a naše snahy o soběstačnost jsou pak vnímány jako ohrožení starých členských zemí. Proto se donedávna slovo soběstačnost – které jsem používal – vnímalo s despektem, jako »sprosté slovo«. Teď se jej v předvolebním období chápe kdekdo, aby nás ostatní poučoval, jak jsme hloupí. Ale víme své. Pokud budeme mít vyváženou zemědělskou soustavu, tzn. pokud bude přiměřený stav dojnic, prasnic, bude se moci zkrmit obilí, vojtěška či jetelotrávy. Pěstování pícnin také znamená, že půda nebude trpět erozí, nebude se muset sít tolik řepky a jiných technických plodin, aby zemědělci vůbec měli na výplaty pro své zaměstnance. A tím se kruh uzavírá. Souvisí to nejen se sociálními otázkami, ale i se životním prostředím, zadržováním vody v krajině, prostě fungování zemědělské soustavy má všechny tyto produkční i mimoprodukční funkce. Jestliže některá z jeho součástí nedostačuje, například stavy skotu, zejména dojnic, pak je celá soustava rozkolísaná, máme pokřivený osevní plán, kde nepotřebujeme tolik pícnin, ty plochy se ale musejí nějak využít, protože zemědělský podnik si musí nějak vydělat. Tak se seje o to více řepky, slunečnice a jiných technických plodin. Zavádíme nesmysly jako bioplynové stanice bez živočišné výroby, pak se pěstuje kukuřice a trávy pro bioplynky, a nikoli pro živočišnou výrobu. Nebo se na orné půdě instalují fotovoltaické elektrárny, což je zločin stejný jako ty bioplynky.
Jaké se nabízí řešení?
Naším cílem je vrátit se k přiměřeným stavům zvířat, aby v zemědělské soustavě na sebe vše navazovalo a byla vyvážená. Chceme se – zvláště s nedostatkem srážek, který trvá již několik let – vrátit k těm agrotechnickým opatřením, která jsou již pozapomenuta. Například obyčejné podrývání, které rozrušuje utužené podorničí, umožní vodě proniknout do hlubších horizontů půdy. Ano, je to náročné opatření, ale velmi účinné. Návrat živin a organické hmoty zpět do půdy nikoli pouze zaoráním slámy, ale prostřednictvím chlévské mrvy, je pro naše středoevropské podmínky jediné, co může udržet půdní úrodnost. Vše ostatní ji postupně snižuje.
Když je řeč o půdě, velkým tématem je její ochrana...
Od začátku, když byl přijat zákon o prodeji státní půdy, jsme poukazovali, že stát si určité množství půdy musí ponechat pro potřeby liniových staveb a další veřejně prospěšné účely. Už tehdy bylo patrné, že nejlepší plochy, rovinaté, úrodné, poblíž větších měst a komunikačních linií se budou zastavovat. Už tehdy jsme požadovali větší míru ochrany půdy. Vyhověno nám nebylo s poukazem, že vše vyřeší trh. Samozřejmě vše vyřešil, potřeba produkce potravin byla zcela druhořadá. Potřeba udržení kvality půdy a zadržení vody v krajině byla ještě daleko za horizontem veřejných zájmů, a veřejným zájmem číslo jedna bylo co nejrychleji postavit skladovací kapacity a obchodní centra. Přinášelo to rychlejší a čistší peníze než zemědělství. Až nyní se začíná přemýšlet, zda se to nepřehnalo. Celá polistopadová vládnoucí garnitura se nedívala do budoucnosti, nerespektovala, že půda je neobnovitelný zdroj a potřebuje chránit. Pověstné jsou věty vládnoucích politiků z počátku devadesátých let. Zcela vážně říkali, že když to naši zemědělci nebudou umět levně vyrobit, tak potraviny dovezeme. To »dovezeme« sice funguje, ale vůbec ne levně, ani kvalitně, ale hlavně, pokud by došlo k nějaké katastrofě nebo konfliktu, nebude se zboží moci přepravovat z jednoho konce světa na druhý. A my jsme už ztratili schopnost vyrobit si potřebné potraviny sami. Potravinovou soběstačnost a bezpečnost chápeme jako schopnost uživit své občany potravinami mírného pásma. Pro tyto účely potřebujeme chránit půdu především.
Pořád ještě je část půdy »využívána« tak, že leží ladem. Nechápu, proč podporujeme neprodukci, když staré země EU se o svou půdu pečlivě starají. Proč my část půdy využíváme pro energetické, tedy nepotravinářské účely? Protože je zemědělská soustava rozkolísaná. Ale to je dočasné. Musíme zachovat schopnost potraviny vyrobit, zpracovat a distribuovat vlastnímu obyvatelstvu. To je věc, pro kterou půdu nutně potřebujeme. Máme jednu z nejnižších výměr orné půdy na obyvatele. Zástavbou nadále přicházíme o desítky hektarů každý měsíc. Navrhli jsme zákon, který by to měl začít vracet na únosnou míru. Je to věc předkupního práva. Na půdu, kterou kdokoli nabízí k prodeji, by měl předkupní právo nejdříve ten zemědělec, který na ní v nájmu hospodaří. Pak jeho soused a po něm stát. Až kdyby nikdo z nich neměl zájem, mohl by vlastník prodat půdu komukoli jinému. V EU jsou země, kde sice jako cizinec můžete půdu koupit, ale kvůli různým omezením se vám to nepodaří. Cílem KSČM je, aby podobná situace byla i v České republice, aby získání půdy bylo pro cizince stále těžší a těžší. Abychom ochranu půdy měli podobnou jako ostatní země EU.
Pro fungující zemědělství a potravinářství jsou nezbytní také lidé.
Sehnat zaměstnance je obtížné.Jednou z příčin jsou nepochybně nízké mzdy. Mzdy zaměstnanců v zemědělství byly naposled na výši srovnatelné s ostatními obory na konci osmdesátých let, kdy se blížily celostátnímu průměru. Posuzuje se to ovšem těžko – například u fyzických osob je zemědělská činnost psána na jednoho člově- ka, ale podílí se na ní celá rodina, aniž je to nějak evidováno. Ale vezmeme-li zemědělské podniky–právnické osoby, které mají klasické zaměstnance, nůžky se po roce 1989 rozevřely velmi silně. Přitom to zdaleka není nekvalifikovaná práce. Dnešní traktorista nebo jiná obsluha zemědělských strojů pracuje s technikou za řádově miliony korun. Třeba kombajn vyjde na deset milionů. Na to musí mít člověk kvalifikaci, má velkou zodpovědnost a také stroj má obrovský výkon proti těm, které ještě nedávno brázdily naše lány. Podle toho by také měl pracovník být odměňován. Často není, a jestli si zemědělské podniky stěžují na nedostatek pracovních sil – do živočišné výroby je dnes téměř nemožné získat pracovníka z Čech, Moravy a našeho Slezska - už i ukrajinští dělníci se rozmýšlejí, zda se nechají zaměstnat v živočišné výrobě. Je to těžká, špinavá práce v nepřetržitém provozu a to jsou argumenty pro to, aby se politika odměňování v zemědělství zásadně přehodnotila.
Někteří zemědělští podnikatelé, kteří drží mzdy nízko, argumentují konkurenceschopností. Ale ta nespočívá ve výši odměn, ani ve výkonnosti a efektivnosti. Spočívá v tom, že se české vládě nepodařilo vyjednat alespoň srovnatelné podmínky dotací stzv. starými zeměmi EU. Pořád ještě jsme proti nim poddotováni. V tom spočívá ta nekonkurenceschopnost.
Podle Agrární komory by však bylo naše zemědělství na absolutní špičce, pokud by se v celé Unii dotace úplně odbouraly...
To říkám už dávno. Přerod českého zemědělství po roce 1989 velmi tvrdě narazil na politický odpor vůči zemědělské velkovýrobě. Ale ustálo jej a naprostá většina subjektů, asi 78 procent, hospodaří velkovýrobním způsobem. Bez ohledu na to, zda jde o akciovky, družstva nebo fyzické osoby. Velkovýroba uspěla ekonomicky a to je důkazem, že jsme se vydali správnou cestou.
Nemůžeme bez dotací konkurovat například Spojeným státům, které sice tvrdí, že téměř nedotují, ale různými zadními cestičkami své zemědělce podporují velmi silně. A velkovýroba tam převažuje. Kdyby na celém světě dotování zemědělství skončilo, a s ním i různé nepřímé způsoby podpory, naše zemědělství by rozhodně v Evropě hrálo prim.
Jak hodnotíte aktuální situaci v oboru? Odhady predikují sklizeň obilovin nižší asi o deset procent, ceny másla už nyní vyskočily do závratných výšin...
Je otázka, zda kvůli nižší sklizni budou potraviny dražší, či nikoli. Jaká bude sklizeň jinde v Evropě, ceny na světových trzích? Jak dalece do toho zasáhnou spekulace nadnárodních řetězců, protože tam se ceny pro spotřebitele tvoří? To zatím nevíme. Každopádně bude dražší nakrmit dobytek tak, aby se udržela užitkovost. Uvidíme, zda mléko udrží dosavadní ceny, nebo bude pokračovat trend ke zvyšování. Máslo za padesát korun bylo donedávna nepředstavitelné. Z hlediska produkce je to konečně cena, která jde do plusu. Zatím byly ceny pro producenty mléka spíše ztrátové. Dnes někteří říkají, že máslo bude stát až sedmdesát korun. To ale nemůže dlouho vydržet, protože zákazník je za ty peníze nekoupí.
Je otázka, zda jsou za tím spekulace, nebo nějaký dočasný výpadek. Dlouho jsme se snažili uplatnit na trzích zejména máslo a sušené mléko poté, co sankce proti Rusku dosáhly vrcholu. Mysleli jsme si, že tam nic nemůžeme vozit, zatímco Němci a Francouzi tam prostřednictvím třetích zemí vyváželi. To je také veselá historie. Dopadlo to především na naše výrobce. Našel se odbyt v jiných zemích, sklady se téměř vyprázdnily a jak šla nahoru poptávka, šla nahoru i cena. Nejde to ovšem donekonečna.