Rozhovor Haló novin se Zdeňkem Štefkem, stínovým ministrem KSČM pro kulturu a kandidátem do PS PČR ve Středočeském kraji. »Ke svobodnému a bezpečnému internetu může přispět právě kultura a vzdělávání. Pokud lidé budou vedeni k tomu, aby přemýšleli, nebudou klikat na vše možné a budou poznávat pravdu«.
První otázka je asi zřejmá – jaká je pozice kultury v programu KSČM do podzimních voleb?
V prvé řadě je třeba říci, že naše strana se kultuře věnuje trvale, určitě se nedá charakterizovat tak, že najednou před volbami vykřikne několik hesel ke kultuře a po volbách zase čtyři roky nic. Proto je kultura neměnnou součástí všech programů, a to nejen volebních, ale i dlouhodobých, i součástí dalších programových dokumentů. V rámci odborného zázemí pracuje sekce, která se kultuře pravidelně věnuje a máme i pracovitý tým ve stínové vládě.
Když se zaměřím na letošní volby, tak v širším programu nemá kultura sice samostatný blok, ale vybraná hesla zabírají značnou část celé problematiky v kultuře. A v hlavních heslech vystihuje náš přístup ostatně i slogan »Svobodná kultura i sport dostupné všem. Nesmí být jen byznysem pro vyvolené«.
Takže prioritou je dostupnost?
Dá se to tak zjednodušit. Zkuste být chvíli v roli člověka, který chce s rodinou strávit zajímavý víkend. To určitě plánují i ti, co kulturou každodenně nežijí. V rámci programu nepominou určitě návštěvu nějaké kulturní akce nebo zajímavé výstavy. Jenomže když pak sečtete, kolik vás bude takový víkend stát, za dopravu, vstupné, občerstvení, tak to nelítají jen stovky, ale často tisícovky… A to je pro značnou část občanů nezanedbatelná položka, pro mnohé i zásadní překážka v dostupnosti.
Jak to chcete změnit?
Máme dlouhodobý požadavek, aby vstupné do řady institucí, muzeí, galerií, zejména těch národních, bylo zdarma. Zároveň podporujeme různé typy slevových karet pro cílové skupiny, seniorpasy a familypasy, i slevy na dopravu, které jsme podporovali i v rámci krajských koalic. I to je hodně žhavé téma, kdy jsou obdobné výhody na krajských, ale i národních úrovních v řadě případů rušeny či omezovány… Jen si vezměte, s čím teď vyrukovaly České dráhy vůči seniorům, kteří již při uplatňování své slevy musí mít vystavenu za úhradu speciální průkazku, nestačí jim nějaký identifikační průkaz jako dosud…
Takže omezíte sociální bariéry.
Nejenom sociální. Dostupnost není jen problémem ekonomickým. Hodně občanů má nějaké omezující faktory, a to nemyslím jenom na vozíčkáře a lidi obtížně se pohybující, ale třeba i na nevidomé. Podporujeme programy pro zpřístupnění památek, muzeí, galerií a akcí právě i pro tyto skupiny, sám jsem se v našem kraji přesvědčil, jak zajímavé mohou být třeba speciální modely hradů pro nevidomé nebo jak je možné řešit zpřístupnění památky a úpravu hlasového průvodce. Zároveň je důležité ale i to, aby se dále rozvinulo jednotné značení dostupnosti, což spolu s informačními zdroji pomůže cílovým skupinám lépe své výlety plánovat…
Ale to budete hodně narážet na limity památkové péče, ne?
To jistě. Právě v oblasti památkové péče se často setkáváme při rekonstrukcích s protichůdnými požadavky, nicméně i třeba u zámků a hradů je tento problém řešitelný a realizovatelný. O tom bych ostatně mohl uvádět příklady projektů ze Středočeského kraje, které jsme úspěšně dokončili. Když jsme u památek, tak také tady je aktuální požadavek dostupnosti. Ale z druhé strany. Zavřené, chátrající památky přidanou hodnotu nepřinesou. Naším cílem je památky opravovat, zpřístupňovat, z počátku alespoň v rámci speciálních akcí, jako jsou Dny evropského dědictví, »muzejní noci«, ale postupně i v dalších dnech. A co je hlavní – naším cílem je památky oživovat. Protože teprve čilý kulturní ruch uvede památku skutečně do života, jak zní ostatně i název zvláštního programu.
Takže jsme se dostali ke kulturním akcím…
Také na živou kulturu se vztahuje ona dostupnost. Avšak i pro vlastní tvůrce živé kultury, a to nejen pro profesionální, ale i pro poloprofesionální a amatérskou tvorbu. Možnost kulturně tvořit, ve volném čase, je zásadní požadavek, podobně jako možnost si někde zasportovat. Rozvíjet musíme totiž tělo i ducha. Širokou amatérskou kulturní tvorbu je třeba podpořit nejen přes síť základních uměleckých škol, ale třeba i přes volnočasová kulturní centra, v prvé řadě v obcích nad 5000 obyvatel. Sám jsem se až divil, jaká poptávka po zkušebnách je mezi mladými lidmi, kteří nemají kde hrát divadlo, kde zkoušet se svými kapelami, kde si trénovat taneční kreace. A to i v takovém městě jako je třeba Kladno… Pak se nedivme, že mnoho z nich skončí v různých pouličních partách.
Nebo jsou připoutáni k internetu…
Nebo tak. Ale i k tomu internetu se váže ona dostupnost. Náš požadavek totiž jednoznačně říká, že vše, co je možné, by mělo být na internetu, volně přístupné. Velkou pozornost tak klademe na digitalizaci a zpřístupňování kulturního dědictví, sbírek, virtuální výstavy a katalogy, multimediální prezentace. Jako velký problém vnímáme, že i když digitalizace probíhá, tak v řadě procesů ne podle jednotných pravidel, ve standardizovaných formátech.
Ostatně internet a jeho možnosti jsou také velké téma. Již dávno totiž není pravda, že na něm najdete všechno a v patřičné relevanci. Internet a související sítě tak jako jiné oblasti ovládl byznys, reklama, ale i cenzura mnoha podob. Takže mnohé pravdy se na něm nedozvíte, ani na veřejných encyklopediích… A kyberprostor je také stále více rejdištěm plným nebezpečí.
Vědeckotechnický rozvoj v této oblasti navíc umožňuje mnohé, jsme však spoutáni zastaralými pravidly tohoto systému, třeba v oblasti autorských práv. Troufám si říci, že právě tady jsou vidět holé limity kapitalismu a že právě tady bychom měli mít systémový náskok před mnohými jinými stranami, které se pohybují jen v rámci současného hřiště a nevidí dál. Skutečně svobodný, ale i bezpečný internet je nutný požadavek pro další rozvoj společnosti.
Svobodný a bezpečný – nejde to proti sobě?
Zdánlivě. Navíc pod záminkou zajištění bezpečnosti roste riziko omezování a kontroly obsahu internetu, jako třeba v případě Chovancova úřadu. Informační válka je bohužel nedílnou součástí celosvětového tažení světových mocností proti všem, kteří je odmítají poslouchat… Ke svobodnému a bezpečnému internetu ale může přispět právě kultura společně se vzděláváním. Pokud lidé budou vedeni k tomu, aby přemýšleli, skládali si mozaiky, třídili informace, pokud budou všestranně vzdělaní, sami si odfiltrují hoaxy, nebudou klikat na vše možné a budou poznávat pravdu. Jestli se tato cesta dnešním mocným hodí, to si odpovězte sami…
V zmiňovaném hesle uvádíte i svobodnou kulturu. To myslíte jak?
Že existuje nějaký mainstream, hlavní proud kultury, hezky česky bych ho nazval jako »bačkorová kultura«, to jistě každý ví. Že současný systém preferuje určité umělce, skupiny, spisovatele, to mnozí asi tuší. Ale že zejména ti, kteří jsou kritičtí k současnosti, a to nemusejí být jen komunisté, ti, kteří nezměnili barvu a neohnuli hřbet, mají velký problém s uplatněním, o tom se mluví mnohem méně. Současný systém zkrátka poskytuje mnohem účinnější metody kontroly a selekce, než kdy dříve, zejména ty ekonomické, ale i psychické… S tím souvisí i způsoby odměňování umělců. Typické je to třeba u honorářů spisovatelů a básníků, které až na preferované výjimky neexistují. Navíc si sami platí i vydávání…
Nemyslíte si spíše to, že jsou dnes důležitější jiné problémy než kultura? Že řešíme různé katastrofy, hrozbu válečného konfliktu, bezpečnost, uprchlíky, zdravotnictví, stav silnic?
Historie je plná příkladů, kdy právě kultura hrála jednu z hlavních rolí v otázce přežití státu, národa, skupiny. Atény tak vítězily nad vojensky silnějším nepřítelem, Řím se začal hroutit, až když kultura již neměla své místo a podobně. Nepřesnými slovy klasika, kultura je totiž to, co odlišuje civilizaci od zvířat. Obdobně mluvil ale i Jan Werich a další a měli pravdu. Kultura totiž není jen zpěv, filmy, tancování, muzea, hrady a zámky, je to v širším pojetí způsob života, soužití, tradice a přesvědčení. Tak to ostatně vnímá i definice UNESCO. A proto je i v hledání řešení lokálních i globálních problémů, včetně třeba otázek války a míru, kultura velice důležitá.
V České republice je tedy kultura na tom jak?
Jedním slovem dlouhodobě neslavně a nezměnil na tom nic ani současný ministr kultury. Místo aby plnil sympatické cíle vlády v oblasti kultury, věnoval se společně se svou stranou svým (nikoliv našim) krajanům. Zaměstnancům Národního divadla nebo Národní knihovny však jeho zálety za Posseltem řešení nepřinesou…
Za jeho panování si na své přišla vlastně jen církev v podobě tzv. církevních restitucí, které jako strana dlouhodobě odmítáme a opakovaně je navrhujeme jako (nehorázný) dar aspoň řádně zdanit. K našemu kulturnímu dědictví sice patří i sakrální stavby a různé zvyky, které mají kořeny v křesťanství, byť často navazují na zvyky pohanské, ale to přece není důvod, proč by měla mít církev svou položku v rozpočtu…
Ale abychom se vrátili k tématu - hlavními problémy v kultuře u nás jsou podfinancovanost a nekoncepční, netransparentní financování živé i neživé kultury. S tím souvisejí i nízké mzdy pracovníků v kultuře a to, že součástí rozpočtu jsou výdaje na církve. Jedinou výjimku z toho všeho tvoří snad jen koncepce podpory regionálních funkcí knihoven, která ale také potřebuje více financí. A která je navíc zajišťována jednotlivými kraji, nikoliv centrálně.
Dalším problémem je nedostatečná kulturní infrastruktura zejména na menších obcích a velké legislativní mezery zejména v oblasti památkového zákona, zákona o kultuře, veřejnoprávních institucí v kultuře, muzejní legislativy, v oblasti sponzorství i ochrany českého jazyka.
Problémem je i pozice kultury – je brána jako určitá popelka, navíc převládá již zmíněný komerční mainstream.
Takže jsme u financí…
Kultura je financována samozřejmě více zdroji, jen rozpočet ministerstva kultury v roce 2016 byl 11,7 miliardy korun, po odečtu financí pro církve tvořil 8,3 miliardy korun, tedy 0,7 procenta rozpočtu. V roce 2017 šlo na samotnou kulturu 9,2 miliardy korun, tedy 0,74 % státního rozpočtu. To zdaleka není ono slibované jedno procento, které je naším prvním cílem. Navíc dle samotného ministerstva kultury by na opravu všech památek bylo třeba 318 miliard Kč...
Ale kultura skutečně není jen o penězích, vždyť sama generuje zisk, a to nejen ekonomický.
Ano?
Jistě, není to jen výběr ze vstupného nebo různé poplatky. Přínos kultury pro naše HDP se uvádí totiž až 2,36 %. V řadě studií jsou navíc počítány multiplikační efekty každé koruny vložené do kultury a až byste se divili, kolik přinesou třeba festivaly vážné hudby, knihovny nebo i opravené památky. A to nepočítám i nefinanční dopady kultury, které jsou zásadní pro celou společnost a její budoucnost…
Je naše země skutečně kulturně bohatá?
Máme být opravdu na co hrdi, naše kulturní dědictví je značné - 12 památek UNESCO, pět nehmotných dědictví UNESCO, přes 300 národních kulturních památek, přes 40 000 kulturních památek, z toho bohužel přes 700 ohrožených. Ale určitě nejsme bohatí jen na památky, vždyť celý svět zná naše umělce, a je jedno, zda se jedná o hudební skladatele, malíře, sochaře, zpěváky nebo třeba architekty.
Stejně jako se přejmenovávají ulice a bourají pomníky, ale i v této oblasti mnohdy narážím na cenzuru v případech, když byl onen umělec komunistou… Bohužel nejen to. Celá oblast kulturního dědictví a souvisejících osobností, které mají levicovější a sociální charakter je dnes mnohými metodami potlačována.
Změnami navíc prošla celá společnost, intelektuálně orientovaná střední vrstva v podstatě zmizela, stejně jako ti, co opravdu rozumějí umění a kultuře. Na jedné straně se pak koncentrují určití snobové, na straně druhé po bačkorové kultuře toužící konzumenti. Tento proces pozorujeme již bohužel několik desetiletí, souvisí to s celkovými společenskopolitickými změnami, a kdo si myslí, že to není náhoda, že je to cíl dnešní elity, není daleko od pravdy…
Ale abych nekončil pesimisticky, vnímám, že kulturní život u nás skutečně bují v každém kraji, za čtyři roky jsem procestoval stovky akcí, z nichž řada má dlouhodobou tradici a vysokou úroveň, a je jedno, zda se jedná o tradiční pouť, hudební festival vážné hudby, koncert, folklorní akci nebo jen o akci dobrovolných hasičů. Řada v sobě skrývá obrovský potenciál do budoucna a potěšilo mě, že se jich aktivně účastní i nové generace…
Ostatně, spolkový život podporujeme v každém případě, často je to spolu s knihovnami to jediné, co brání trendům měnícím malé obce jen na noclehárny.
Také často narážíte na teze, že nejsme hrdým národem, jako jsou třeba Francouzi, že jsme prostě malí a budeme semleti v globalizovaném světě?
Malý je jen ten národ, ta země, která si to myslí, která se tak chová. Nebo která propadne třeba eurohujerství.
My máme být skutečně na co hrdí, v kultuře obzvlášť, a to neříkám z žádných nacionalistických pozic. Proto je důležité posilovat pozici naší kvalitní a národní kultury, podporovat všemožně tvůrčí činnost všech generací.
Proto je důležité koncepčně a dlouhodobě podporovat kulturu, transparentně rozdělovat a přidělovat prostředky, řešit platy a odměny autorů, podporovat šíření autorské tvorby, proto je důležité trvat na otevřenosti a svobodě tvorby včetně svobody ekonomické.
Proto je i důležité neřešit kulturu samostatně, ale ve vztazích s dalšími oblastmi, zejména se školstvím a cestovním ruchem, tedy s Ministerstvem pro místní rozvoj.
Jak konkrétně?
Už jsem tu zmínil nutnost podpory základních uměleckých škol a zkušeben, které by mohly být i ve školách, když se zrovna neučí. Ale navrhujeme i realizaci programu Kultura do škol, který by umožnil školám navštěvovat různé kulturní akce, památky, památníky jako jsou Lidice tím, že by na vytipované cíle poskytl prostředky na dopravu a vstupné. Školy by pro každý rok měly tematický seznam podporovaných cílů a mohly by tak zajistit určité minimální kulturní vzdělávání.
Před několika měsíci vzbudil rozruch návrh KSČM na ochranu českého jazyka, s tím počítáte v programu také?
Ano, je to dlouhodobý požadavek, který by měl zajistit v úředním styku a v projevech veřejnoprávních médií určitá pravidla. Nejedná se tedy o povinné přejmenovávání nápisů u občerstvení nebo zákaz používání cizojazyčných výrazů. Jde o nezbytnou ochranu našeho dědictví, našeho nádherného jazyka, kterou provádí každá země, která si váží svých kořenů a která chce mít budoucnost.