Rozhovor Haló novin s vysokoškolským pedagogem a docentem Univerzity Karlovy Ondřejem Hníkem. »Pořádně stávkovat by znamenalo nekompromisně uzavřít školy, včetně školních jídelen a družin. Rodiče by najednou neměli kam umístit své děti, a to by možná s celou situací významně pohnulo«.
Myslíte si, že vláda svůj slib ohledně navyšování peněz pro resort školství splní?
Já osobně jsem ke slibům shora velmi skeptický, ale samozřejmě v to budu doufat. Pokud vím, tak vláda se k systematickému navyšování peněz pro školství zavázala. Nevím, co už bych si měl myslet o vládě, kdyby tento závazek nesplnila. Nejde totiž jen o »pouhé« platy učitelů, které jsou samozřejmě více než ostudné. Jde také o prestiž učitelů, kteří ji v dehonestujících podmínkách dnešního školství ztrácejí každým dnem. A ve výsledku jde také o závazek vůči naší vzdělanosti a o závazek vůči naší budoucnosti. Už tak si myslím, že se naše společnost vydala cestou ignorování vzdělanosti.
Český učitel musí všechno, zároveň nemůže nic. Dostali jsme se do fáze, kdy je naše školství, a nejen ono, kvůli dlouhodobé podfinancovanosti a nízké prestiži učitelů v žalostném stavu. Nyní to bude stát o tolik více peněz a úsilí, než se z tohoto stavu opět zvedne, o co hlouběji jsme ho nechali klesnout.
Proč mají například soudci nesouměřitelně vyšší platy než učitelé? Domníváte se, že určitým vládním rozhodnutím by se daly platy soudců a učitelů k sobě alespoň trochu spravedlivěji přiblížit?
Moje odpověď bude velmi jednoduchá. Soudci zkrátka mají moc. Jejich lobby je mocná, dokážou si tudíž vysoké platy vyjednat přímo nahoře. Učitelé samozřejmě tak mocní nejsou. Teoreticky by to bylo samozřejmě možné, ale to by byla otázka jednorázového razantního rozhodnutí. Myslím, že na takový razantní krok, který by učinil spravedlnosti zadost, čekají všichni učitelé, od základních škol až po vysoké školy. Od devadesátých let minulého století výrazně narůstá objem i náročnost učitelovy práce, ale mzda ve srovnání s tím jen minimálně.
Kde je podstata toho, že se o učitelích říká, že na sobě takzvaně nechají štípat dříví?
Příčin bude asi více. Jednak je to osobností učitele, jeho povahou. Učitelé bývají většinou hodní lidé, důvěřiví, idealisté. V učitelství není tolik průbojných lidí a tolik kariéristů jako v jiných zaměstnáních nebo profesích. Pak je to samozřejmě i tím, že školství je přefeminizované, a jak známo stávkují spíše muži než ženy. Ve školství navíc převažují starší ženy, a ty z povahy věci a zcela přirozeně půjdou spíše domů k rodině než před úřad vlády. Jinak řečeno, půjdou plnit spíš rodinné než politické povinnosti.
Když stávkují lékaři, každý se hned lekne. Nemoci, bolesti a smrti se totiž každý bojí víc než nevzdělanosti nebo polovzdělanosti. Učitelé vlastně dlouho pořádně nestávkovali. Pořádně stávkovat by znamenalo nekompromisně uzavřít školy včetně školních jídelen a družin. Rodiče by najednou neměli kam umístit své děti, a to by možná s celou situací významně pohnulo.
Jste příznivcem učitelské stávky za zvýšení platů?
Rozhodně ano. Už jsem se totiž přesvědčil, že v naší zemi to asi jinak nepůjde. Já sám bych do stávky šel, za vysilující práci na Karlově univerzitě pobírám jako docent a po třinácti letech praxe 27 tisíc korun měsíčně hrubého, to je stejně jako mnohý skladník nebo dělník s daleko menší praxí. Paradoxně za stejné peníze bych mohl vyučovat na jakékoli střední škole, a se svými roky praxe dokonce i na jakékoli základní škole. Tento paradox vláda rovněž nijak neřeší. Hned po dalším přidání učitelům, které jim samozřejmě velice přeji a které pokládám za nutnost, se opět my, vysokoškolští učitelé na humanitních oborech, staneme chud- šími kolegy kantorů.
Jak byste charakterizoval současného studenta vysoké školy z hlediska kreativity?
Díky za tuhle poněkud odlehčenou otázku. Protože vyučuji na oboru učitelství český jazyk a literatura, kreativita je tu u studentů nejen vítaná, ale vlastně i nutná. Netvořivý učitel v praxi v 21. století neobstojí. Myslím si, že studenti tvořiví jsou, ale na studentech, a to nejen v prvním ročníku, je často vidět, že jim střední škola, kde kromě uměleckých oborů převažuje důraz na znalost faktů a takzvaná faktografická nalejvárna, kreativitu poněkud sebrala nebo že si v tomto ohledu nevěří. A také se často bojí být kreativními učiteli. Bojí se, že v praxi narazí, že nebudou takzvaně stíhat odučit předepsané učivo, když budou příliš kreativní, nebo že se dostanou do konfliktu s jinými kolegy, kteří třeba vyučují poněkud tradičněji. My se je na fakultě snažíme vést k hledání vlastní odpovědné cesty.
Co přejete učitelům do následujícího školního roku?
Kromě onoho zvýšení platů samozřejmě i začátek zlepšování podmínek k jejich stále nedoceněné práci. Proč především říkám nedoceněné? Protože rukama učitele projdou všechny budoucí povolání, všechny budoucí profese. Bez učitelů na základních školách by zedník nebyl zedníkem, poslanec poslancem, pilot pilotem, lékař lékařem, soudce soudcem. Záslužnou a nedoceněnou práci konají také učitelé v mateřských školách. Ti vlastně pokládají základy všech oborů ještě před základní školou. Ti jako první učitelé pomáhají dítěti vytvářet vztah k věcem, k nějaké problematice, předmětu, oboru.
Středoškolští učitelé zase odvádějí vysilující práci při přípravě studentů k maturitě, a tak bych mohl pokračovat. Učitel, ať chceme, nebo nechceme, tvoří budoucnost. Tohle především by si lidé odpovědní za vzdělávání a vzdělanost v naší zemi měli uvědomovat.