Ruská revoluce před sto lety byl unikátní pokus o globální civilizační alternativu. Pokus, který nakonec prohrál, i když posunul svět, a který dokázal v minulém století změnit i konkurenční, západní část světa.
Teorie revolucí
Než začne kdokoliv nadávat na revoluční teror, měl by si uvědomit, že nakupená historická zkušenost se na počátku novověku zobecnila do respektované teorie revolucí. A že součástí chápání dějinného pohybu je takové pojetí pokroku, kdy vedle evoluce objektivně dochází i ke skokovým událostem, provázených podstatnou transformací společenského systému. Otázka, zda není nakonec evoluční vývoj efektivnější, tak poněkud postrádá smysl. A civilizačním vývojem prochází i obsah a prostředky revolucí.
Teorie revolucí přinesla typologii různých revolucí – známe revoluce náboženské, politické, ale i sociální. Nejde o jakoukoliv rebelii či puč, ale o komplexnější projekt zásadních společenských změn s ambicí ustanovit lepší řád. Novodobé revoluce pak cílí na občanské svobody, sociální rovnost, národní emancipaci, ale v rozvojovém světě třeba na antikoloniální program. Takové cíle nejsou žádná chiméra, ale jsou výrazem zcela reálných zájmů.
Samotné revoluční události lze samozřejmě interpretovat podle úhlu pohledu. Jedni mají přístup rituálně uctívačský a účelově apologetický. Hájí revoluci jako nástroj osudu, jako lokomotivu táhnoucí pokrok směrem k dějinné nutnosti. Druzí nevidí rozdíl oproti pouhé krvavé revoltě. Vidí v revoluci jen nástroj uzurpace moci a šíření sociální nenávisti. Varují před revolučním terorem a před iracionalitou utopií, které mu zajišťují ideologické krytí
Výsledky revolučních pokusů nevedly vždy k trvalejším změnám – od Spartakova povstání otroků po pařížskou komunu. Pokud revoluční kroky přežijí, procházejí procesem své historické legitimizace. To může mít podobu formálně legalistickou (potvrzení ústavními procedurami), ale i radikálně demokratickou, tedy stojící na civilizačním průlomu od reakčních poměrů k nové demokracii.
Celý článek najdete zde.