Rozhovor Haló novin se Zdeňkem Jičínským, právníkem a publicistou. »Je třeba začít novou éru vládnutí a parlamentního působení. ANO bude muset ukázat jasně, co chce, jakou politiku chce prosazovat. Jakým směrem chce ovlivňovat dosavadní život a vývoj ČR«.
● Pane profesore, jak vnímáte povolební situaci v ČR?
Dlouho očekávané volby, které se konaly koncem října, přinesly v určitém ohledu málo očekávaný výsledek. Ne v tom smyslu, že zvítězilo s velkým předstihem hnutí ANO, to se dalo očekávat podle všech dosavadních průzkumů veřejného mínění a prognóz. Ale překvapující či málo očekávané bylo, že se do sněmovny dostalo devět politických stran. To tu od vzniku samostatné ČR nebylo. Od té doby, když normální český parlamentarismus počítám od roku 1996, kdy se do sněmovny jako druhá nejsilnější strana dostala ČSSD a umožnila svou tolerancí vznik Klausovy menšinové vlády, byl přece jen počet stran ve sněmovně podstatně nižší. A to je něco, co výrazně, zejména při stavu české politické kultury, možná bychom mohli říct spíš nekultury, ovlivňuje politický život a parlamentní dění. Když se podíváme na složení dolní komory, pokud jde o výbory - má 17 odborných výborů a výbor organizační, tak jen dosáhnout toho, aby těchto 18 výborů fungovalo, aby se koordinovaly v práci, je z čistě technického hlediska složité, i kdyby měly jednoduché stranické složení. Současné komplikované stranické složení bude neobyčejně komplikovat chod Poslanecké sněmovny. K tomu ještě musíme připočítat skutečnost, na kterou jsem nejednou upozorňoval, ale žádná strana se tím vážně nechce zabývat, protože je to z hlediska poslanců velký problém, že český parlamentarismus je založen na přílišném individualismu.
● Proč je to podle vás problém? Nejde snad o tradici?
Nejsou parlamentní republiky, kde by jednotliví poslanci měli právo zákonodárné iniciativy. Nechci teď vysvětlovat, proč. Tím, že se přijala po listopadu 1989 ústavodárná úprava předchozího režimu, a i když se pak přijímala nová ústavní úprava, nikdo o tom, že poslanec má mít právo ústavodárné iniciativy zachováno, příliš nepřemýšlel. V normálních parlamentních republikách je těžiště v činnosti politických stran a parlamentních klubů. Koneckonců i jeden ze základních článků české Ústavy říká, že politický život je založen na fungování demokraticky utvářených politických stranách. A jestliže v parlamentu není těžiště v činnosti politických frakcí, tak se činnost příliš štěpí. Netvrdím, že u nás je těžiště v činnosti jednotlivých poslanců, ale mohouli jednotliví poslanci podávat návrhy zákonů a změn legislativních předloh, je pak těžké poznat, co je stanovisko té či oné strany, a co nikoli – kde se mohou prosazovat různé lobbistické skupiny. A ztěžuje to i čistě z technického hlediska legislativní chod. Legislativní proces je příliš komplikovaný, pokud je k předloze mnoho pozměňovacích návrhů, je těžké předložit optimální znění. V hlasování o desítkách požadovaných změn se pak často ztrácí to základní a dochází ke komplikacím. Vidíme to nyní i na tzv. protikuřáckém zákoně, který je zbytečně komplikován i tím, jaké zájmy do původní vládní předlohy zasahovaly.
● Vraťme se ještě k vytváření společné vůle – vládní či opoziční...
Je-li na parlamentní půdě devět politických stran, bude to asi hodně těžké. Nyní se to ukázalo ještě v té zvláštní kombinaci a komplikaci, že jedna strana svou parlamentní silou vysoce všechny převyšuje. To je obtížné jak z hlediska tvorby vlády - pokud by se tvořila koalice, tak menší strany, které do ní vstoupí, v ní budou zastíněny a jejich úloha bude minimalizována. A druhá věc je, že i opozice, je-li takto roztříštěná, těžko bude tvořit společnou platformu proti vládní síle, která ve sněmovně bude.
● Kdo je nyní vlastně opozice a kdo koalice?
Zatím se to nedá říct. Všechny strany šly do voleb proti Babišovi. Volby ukázaly, s jakou silou strany do sněmovny vstoupily, a ve sněmovně začal proces rozhodování, aby se sněmovna vůbec mohla ustavit. To je předpoklad toho, aby mohla skončit stará vláda a mohla být jmenována vláda nová. Připomeňme si rok 2006, kdy byla jmenována menšinová vláda Mirka Topolánka, a trvalo několik měsíců, než se ustavila normální koaliční parlamentní vláda. To je jeden moment. A druhý moment je to, že se v těchto volbách také výrazně změnil dosavadní stranicko-politický systém. Do sněmovny se dostaly nové strany. Mám na mysli Piráty a také Okamurovo SPD je něco jiného než to, s čím vstoupil Okamura do sněmovny před čtyřmi lety. Tehdejší jeho stranické seskupení se záhy rozpadlo a strana Úsvit, která z toho zůstala, se do sněmovny nyní už nedostala. Takže i SPD je svým způsobem nová strana. Celkem je ve sněmovně 125 nových poslanců. To také musíme brát na vědomí. Poslanecká činnost není zcela jednoduchá, aby se ji noví poslanci naučili, vyžaduje minimálně několik měsíců. Někteří se to nenaučí vůbec, což jsem viděl kolem sebe v každém volebním období, kdy jsem byl poslancem. To všem komplikuje důsledky volebního uspořádání, které z voleb vzešlo. Další moment je ten, a to také bylo možné pozorovat na ustavující schůzi, že různé strany, které jsou ve sněmovně, ještě moc nepochopily, že volební kampaň skončila. Že výsledky voleb je třeba vzít na vědomí a jednat podle nich. A to v době, kdy tu má vzniknout nová vláda a nově se utvořit opoziční konfigurace.
● Co říkáte tomu, že s ANO jsou ochotni spolupracovat či tolerovat jeho menšinovou vládu snad jen komunisté a Okamurova SPD?
ANO se vytvořilo jako velká politická síla zejména na základě kritiky fungování dosavadního parlamentarismu, resp. dosavadních stran, které v parlamentu působí a působily. Na tom do jisté míry Andrej Babiš založil svou úspěšnou kampaň. A bylo zvláštní, že ačkoli jeho strana byla ve vládě, on se choval, jako by zároveň byl šéfem opozice, kritické vůči tomu, jak to funguje. Značná část lidí to akceptovala, protože dosavadní systém fungování parlamentních politických stran ve veřejnosti nevytvořil dostatečně pevnou důvěru k tomu, že jsou to strany, jejichž představitelé mají především na mysli zájem státu, a ne stranické a osobní zájmy. Takže se tu nevytvořila dostatečně pevná vazba občanské společnosti a politického stranictví, a Babiš se na základě toho stal politickou silou. Má zatím tu »výhodu«, že jeho program není jednoznačně určený. I v minulé vládě se účastnil prosazování určitých programových věcí, které bychom charakterizovali jako spíše levicové, jiné jako pravicové. Z tohoto hlediska je těžké říci, že je to jednoznačně politicky určená strana, i když vzhledem k charakteru Babišovy dosavadní činnosti má nepochybně blíže k pravici než k levici. To mu umožňovalo působit jako strana, která získává voliče v různých vrstvách i z dosud různých politických orientací. Získává je od levice po pravici. Teď už je třeba začít novou éru vládnutí a parlamentního působení a ANO bude muset ukázat jasně, co chce, jakou vládní politiku chce prosazovat. Jakým směrem chce ovlivňovat dosavadní život a vývoj ČR a české společnosti, to se ukáže záhy. Poté, co představí členy své vlády prezidentu republiky, se začnou tyto věci ukazovat jasněji.
Neujasnění si situace, že už je po volbách a že musíme mít zájem o to, aby se tu tvořila nová fungující parlamentní a vládní struktura, to byl důsledek i roztříštění politické scény. Vzpomeňme si, jak představitel druhé nejmenší parlamentní strany, jinak velmi hlučný představitel pravice Miroslav Kalousek, přišel s velmi státně nestátnicky odpovědným přístupem zabránit ustavení sněmovny, aby prezident nemohl jmenovat Andreje Babiše premiérem. Tomu říkám skutečně odpovědný politický postoj! Naštěstí na to nešli představitelé ani poslanci z ostatních parlamentních stran. Je to přece jen nepřípustné, a je to i mimo jakoukoli odpovědnou kritiku, protože občané od poslanců očekávají, že budou působit, a nikoliv že budou bránit ustavení normálně fungující sněmovny a normální nové vlády.
● Když už jste vzpomněl Miroslava Kalouska, jak jste přijal jeho tzv. Demokratický blok?
Skutečnost, že některé strany ještě nevzaly na vědomí, že je po volbách a jaká je situace, se projevila i tak, že při úvahách o tom, kdo má být předsedou sněmovny, se předčasně začalo uvažovat o tom, jako by jeho hlavní rolí bylo, že ústavně má právo v třetím pokusu navrhovat předsedu vlády. A ODS, která vzešla z voleb jako druhá nejsilnější - slovo nejsilnější říkám v uvozovkách, protože rozdíl oproti dalším dvěma stranám, tj. Pirátům a SPD, jsou asi dvě procenta. Ale ODS stouplo sebevědomí a chtěla, aby předsedou sněmovny nebyl zvolen zástupce nejsilnější strany, tj. ANO, ale aby se jím stal předseda ODS. To bylo velmi málo promyšlené, málo odpovědné, a také to ztroskotalo. Svědčí to o nezvážení všech důsledků rozložení sil, které voliči provedli. To byl jeden z prvních počinů ODS, možná hlavní strany na straně pravicové opozice.
Když se ukázalo, že tento pokus nevyjde, a začalo se jednat o rozložení zástupců jednotlivých stran do výborů a dalších orgánů sněmovny, stranám na pravici došlo, že bude výhodnější, když se jistým způsobem pro tyto volby spojí. Proto vytvořily tzv. Demokratický blok, který, kromě záměru prosadit se lépe do obsazování funkcí, toho má jinak velmi málo společného. I nově zvolený předseda TOP 09 Jiří Pospíšil a někteří představitelé ODS, mám na mysli třeba nově zvoleného Václava Klause ml., toho mnoho společného nemají. To jsou momenty, které nepříznivě ovlivnily ustavování orgánů sněmovny, projevovala se v tom asi naivnost či snaha prosadit se neúměrně své síle, což se projevovalo v pokusu svolávat různé kulaté stoly, ačkoli ty může svolat jen ten, kdo k tomu má - abych tak řekl - morální a politický kredit, a ten nepochybně patří nejsilnější straně. Jednací řád sněmovny říká, jak se orgány sněmovny tvoří – je to především podle principu poměrného zastoupení. Ale to je abstraktní princip, který musí někdo promítnout do praktických návrhů, jak se poměrné zastoupení projeví v jednotlivých orgánech. Z tohoto hlediska jsem považoval jednání předsedy klubu ANO Jaroslava Faltýnka za velmi rozumné a promyšlené, když jednal se zástupci všech parlamentních stran, aby zjistil, jaké jsou jejich programové priority, personální možnosti, a na základě toho připravil návrh, jak by měly být orgány sněmovny stranicky obsazeny. Na základě toho se pak jednalo a byly ustaveny, a také personálně obsazeny výbory.
● Překvapilo vás nezvolení předsedy ODS Petra Fialy místopředsedou sněmovny v první volbě?
Byl jsem přesvědčen o tom, že Fiala zvolen nakonec bude vzhledem k principu poměrného zastoupení. A opravdu, i když až ve druhé volbě, zvolen byl. Ale pokud představitelé ODS a Demokratického bloku říkali, že jeho nezvolení v první volbě bylo nefér, že neodpovídalo principům, o kterých jsem hovořil, měli by se zamyslet nad tím, jak fér bylo jejich chování vůči návrhu na předsedu sněmovny. Demokratický blok si vyzvedl hlasovací lístky a demonstrativně nevolil. Je přece i jejich odpovědností, aby v čele sněmovny stál člověk, který má pokud možno největší právo zastupovat parlament. Nepopírám právo představitele ANO nezvolit, ale nemohou se potom divit, že pak některé strany neměly chuť volit toho, kdo tak ostentativně nechtěl volit jejich kandidáta na předsedu sněmovny.
● Demokratický blok se při volbě předsedů sněmovních výborů nechal slyšet, že ANO bude mít v některých případech v čele výborů své lidi a současně své lidi i na postech ministrů daného resortu. Vidíte v tom stejně jako poslanci tohoto bloku ohrožení kontrolní činnosti sněmovny?
Situace je komplikovaná tím, že na rozdíl od předchozích voleb, kdy bylo víceméně jasné, kdo bude tvořit vládu, s kým bude vítězná strana v koalici a kdo bude v opozici, nynější rozložení sil i vzhledem k počtu politických subjektů - devět - je nejasné, a na základě toho také byly problémy s obsazováním jednotlivých výborů. Ty mají mít kontrolní funkci vůči ministrům, ale není to jenom jejich jediná role. Mají také působit při vytváření legislativních předloh, které předkládá vláda. Zatím nevíme, jaká bude nová vláda, jaké bude její stranické obsazení. Pokud vycházíme z toho, že pravděpodobně to bude vláda menšinová, stranicko-odborná, kterou bude formovat Andrej Babiš, tak nemusí uspět. To jsou otázky, které zůstávají pro další kolo parlamentního vývoje po těchto volbách otevřené. Já si však myslím, že se to nemůže přeceňovat. Když se podíváme na minulá volební období, ne vždy platilo pravidlo, že má klíčové výbory držet opozice. S určitými argumenty se nyní zachází dosti účelově.
● Když první pokus o sestavení vlády Babišovi neprojde, jeho tým nezíská důvěru sněmovny, nepovede nás to rychle k předčasným volbám?
Pan prezident určité věci zbytečně formuloval příliš jednostranně, sdělil, že ve druhém kole bude opět jmenovat Babiše. Tím nahnal vodu na mlýn těm, kdo říkali, že předsedou sněmovny nemá být zástupce ANO, který v třetím kole jmenuje premiéra. Tato argumentace však byla falešná. To, že v třetím pokusu navrhuje premiéra předseda sněmovny, nemá souviset s tím, jestli je představitelem strany nejsilnější nebo třeba druhé nejsilnější. Jde o to, že je to představitel sněmovny a ten má - na základě jednání se všemi parlamentními stranami a jejich činiteli a na základě podrobné znalosti sněmovny - předložit takový návrh, aby jím předložený premiér mohl důvěru dostat a obstát. Z tohoto hlediska tu předseda sněmovny funguje jako mluvčí celé sněmovny, který má podat takový návrh, aby se vláda mohla ustavit a nehrozilo vypsání předčasných voleb.
● Objevily se kritiky chování Miloše Zemana s tím, že on ani poté, co sněmovna nevyslovila důvěru vládě, jejíhož předsedu jmenoval prezident na návrh šéfa sněmovny, nemusí sněmovnu rozpustit, protože Ústava říká, že prezident může rozpustit sněmovnu…
To není neuvážené, protože i po třetím neúspěšném pokusu se může ukázat, že představitelům stran došlo, že předčasné volby nejsou v zájmu věci, a může se nalézt řešení pro vytvoření nové vlády, která důvěru dostane, a předčasné volby nejsou nezbytné. Ne že bych předjímal vývoj, doufám, že tak daleko to nedojde. Podívejme se na situaci v SRN, kde také nemají zájem konat předčasné volby, abychom si uvědomili odpovědnost zvolených poslanců za to, aby v zemi byla vláda. Protože je tady dosud politická stabilita, lidé se zatím tímto parlamentním hemžením nenechají příliš vykolejit ze svého normálního životního rytmu. To je pozitivní hodnota, kterou bychom měli uznávat a ctít.
● Po říjnových volbách máme ve sněmovně devět politických subjektů a potíže už cítíme. V budoucnu by jich mohlo být ještě víc, což by asi přineslo ještě větší komplikace. Neměl by se změnit volební zákon?
Toto je skutečnost, která se tu projevila jako důsledek procesu přeměny dosavadního stranického politického systému, tradiční strany mizely nebo se oslabily, rozpadaly, vznikaly nové strany, nová hnutí. Podle mě ten proces zdaleka není ukončen, ale zase si nemyslím, že by se do sněmovny, i kdyby nastaly předčasné volby, dostalo více politických stran. Kdyby nastaly předčasné volby, podle mě by spíš hnutí ANO z nich vyšlo posílené a některé menší subjekty by se do parlamentu nedostaly, což je samozřejmě spekulace. Ale obecně z hlediska dalšího vývoje si myslím, že štěpení už dál pokračovat nebude. Už máme spíš podněty k jistému spojování, jak se ozývají hlasy na pravici. Ale ten proces je v začátcích, rychlé změny očekávat nemůžeme.
Ale změny, kterých bychom dosáhli změnou volebního zákona, si podle mě nelze přát. Kdybychom snížili procento - pět (hranice, která znamená vstup do sněmovny), dostalo by se do sněmovny ještě víc subjektů. Ale zvyšovat tuto hranici nad pět by znamenalo vylučování poměrně velkých skupin z parlamentní účasti. A změna, o které někdy mluvil Andrej Babiš, svého času o tom hovořili i představitelé ODS, že by si přáli většinový systém – to je něco, co v našich podmínkách podle mě nejenže není reálné, ale ani žádoucí.