Rozhovor Haló novin s velvyslancem České republiky v USA Hynkem Kmoníčkem. »Opakováním několika narativů, které se pořád recyklují, se nic nového o normálním životě nedozvídáme«.
Co vás, pane velvyslanče, přivádí do České republiky?
Do Čech mě vede krátká dovolená, při které jsem si odskočil, když jsem byl pozván svými přáteli na přednášku a diskusi k Ukrajině. Setkávám se zde s lidmi, kteří tuto problematiku vnímají poněkud jinak a netradičně, než ji vidíme a slyšíme v převážné většině našich médií.
Já osobně jsem byl na tento podvečer velmi zvědav, protože to, co nám sdělují naše »zblbovadla«, má většinou s realitou málo společného. Souhlasíte?
Je to opakování několika narativů (vyprávění - pozn. red.), které se pořád recyklují, a nic nového se tam nedozvídáme o normálním životě lidí, kteří politiku netvoří, ale jsou jenom jejími oběťmi.
Před časem jsem se zde setkal s náměstkem ministra zahraničí Luhanské lidové republiky, a po nedávném převzetí moci jinou skupinou se tak trochu bojím o jeho osud…
Vy víte, že my, jako Česká republika, žádnou Luhanskou republiku neuznáváme a na mapě nevidíme, a celkem ani nepřekvapuje, že stejně tak netradičně, jako ten útvar vznikl, se tam střídají různé skupiny u moci. Je to tak netransparentní, že ani vlastní obyvatelé nevědí, co to znamená.
Jak se vám v Americe žije?
Já po těch letech, co působím v diplomacii, Ameriku poměrně dobře znám. Co mě trošku překvapuje, je to, jak se Amerika mění demograficky, a je pro mne samozřejmě také nový život ve Washingtonu, který je mnohem více americký než New York. Já jsem v zásadě »ňůjorčan«, a ti, kdož přijedou do Washingtonu, tak často poprvé uvidí Ameriku.
Sám osobně jste se již dostal i do dalších států Ameriky?
Byl jsem všude možně, a to také proto, že máme jednak různě usedlé krajany od Nebrasky po Texas, za kterými musí nový velvyslanec vždy přijet. Často dělám i věci, které jsou nečekané u velvyslanců, například velvyslanci obvykle nejezdí do města Columbus, aby se tam zúčastnili zahájení amerického šampionátu a výstavy kuřat. Tak jsem se stal prvním velvyslancem od roku 1956, který si to opravdu poctivě všechno prošel a prohlédl.
Takže do zlatova grilované kuřátko bylo?
Ale kdepak. Jsou tak krásná, že by to byl hřích.
Když jste na jaře odcházel do USA, bylo jedním z vašich úkolů připravit návštěvu prezidenta Zemana a jeho setkání s novým prezidentem Trumpem. Proč se to zatím nepodařilo?
V tomto roce se to nedaří především proto, že Američané jsou v tomto směru pragmatici. Oni čekají na všechny ty volby v České republice, kdy může dojít ke změnám. Také se blíží sté výročí vzniku Československa, a tak můj soukromý pocit je, že by to nechtěli dělat dvakrát.
Jak si Amerika zvykla na Trumpa?
Mnozí si na něj zvykají, někteří si na něj zvyknout nedokážou, je to hodně rozpolcené a je to pořád stejné, jak to bylo v předvolební kampani, a také různé v jednotlivých státech. Zatímco ve Washingtonu, kde Clintonová získala přes devadesát procent, tak takových sto dvacet mil směrem na jih to již začíná Trumpem. Třeba ve zmiňovaném Ohiu je těžké najít nějakého přesvědčeného demokrata. Na každé stodole je napsáno Trump. To by ve Washingtonu dlouho nepřežilo.
Takže zákopy vykopané mezi demokraty a republikány v době předvolební se dosud zasypat nepodařilo?
Ne. Je to pokračování předvolebního klání a já se v tomto shoduji s některými americkými politology, kteří tvrdí, že zlom ve vzájemných vztazích nastal tehdy, když si McCain vybral jako svoji potenciální viceprezidentku Sarah Palinovou. A ta probudila v Republikánské straně něco, co je výrazně odlišné od standardních republikánů toho bushovského stylu, tak jak jsme ho znali. Proti tomu stojí skalní přívrženci prezidenta Trumpa, kteří jsou stejně jako oni přesvědčeni o své pravdě, a v obou případech je to natolik prvek víry, že víru nemůžete vyvracet rozumem.
Podle vás zvládá již Trump se svým týmem zahraniční politiku?
Trošku se to usazuje. Bylo to vidět na nedávné úspěšné zahraniční cestě do Asie.
Vy ji za úspěšnou považujete?
Hodnotím ji jako úspěšnou proto, že co jí chtěla americká strana dosáhnout, se podařilo. Zvláště sjednotit akcent všech směrem ke KLDR, což nebylo úplně automatické, protože mezi zainteresovanými jsou na tuto otázku rozdílné názory.
Cesta také ukázala, že Trumpovi šlo především o to, budovat si nadstandardní vztahy s ČLR. To lze plně pochopit. Z jednání, které měl ve Vietnamu, jsem tak trochu na rozpacích, a to zejména v otázce okolo Jihočínského moře.
V Jihočínském moři není situace jednoduchá a bude to trvat ještě velmi dlouho, ale není to tak, že by to hořelo takovým jasným plamenem jako KLDR. Zde bude třeba napomoci jednání mezi USA a ČLR a najít téma pro obě strany tak zajímavé, aby byly při řešení situace obapolně spokojeny.
Trump se několikrát tvrdě vymezil vůči vůdci Kimovi v souvislosti s jaderným programem KLDR a zkouškami raket, z nichž ta poslední má takové parametry, že může dle samotných amerických expertů zasáhnout kterékoliv místo na světě. Máme se bát ozbrojeného zásahu Američanů v KLDR?
Ono se říká, že všechna řešení musí být na stole, ale když hovoříte s lidmi, kteří mají schopnost předvídat a jsou schopnými analytiky, tak vám řeknou, že vojenské řešení je sotva představitelné, a myslím, že o ozbrojený střet nestojí ani KLDR, protože ví, že by nepřežila. Přičemž ty následky by byly katastrofální v celé oblasti.
Je třeba jednat a domluvit se. A jediný, kdo je toho schopen, je ČLR, i když i pro ni to bude nesmírně náročné.