O politice v době tzv. druhé republiky (od 6. října 1938 do 15. března 1939), tedy okleštěné bez pohraničních oblastí, přednášel na semináři levicové platformy Spojenectví Práce a Solidarity profesor Jan Rataj. Nedemokratickou druhou republiku je třeba pečlivěji studovat, neboť některé projevy pro ni typické možno vysledovat i v současné době.
Krajní pravice, která se chopila moci, měla kontinuitu s první republikou, ačkoli se druhá republika oficiálně distancovala od jakékoli návaznosti na liberálně demokratickou první ČSR, zdůraznil historik, který se tomuto historickému údobí našich dějin věnuje. Kořeny druhé republiky tkví ve vlastním československém antidemokratismu, podotkl. Veřejnost po zradě v Mnichově, kde západní demokracie uznaly nacisty a fašisty za seriózní partnery a obětovaly demokratickou ČSR, cítila národní ponížení a ohrožení. Autorita demokracie v mezinárodním i vnitropolitickém měřítku klesla na minimum. Dlouholetí kritici československé demokracie získali na věrohodnosti.
Jako viníci nastalé situace byli obviňováni »neschopní parazité«, kterými byla míněna »politická stranokracie a gerontokracie« první republiky (většina tzv. demokratických politiků byla vyššího věku). »Vše se obrátilo proti prezidentu Edvardu Benešovi a toho dovedně využila pravice, která razila heslo ‚odbenešit‘, podle vzoru odvšivit,« přiblížil situaci profesor Rataj. Hlavní nápor byl veden proti Benešovým příznivcům a liberálům, komunisté v té době byli již zakázáni, strana úředně rozpuštěna. Emil Hácha jako prezident Nejvyššího správního soudu propouštěl v době ohrožení státu z vazby obviněné henleinovce. »On věděl, co činí. Hácha ani jako prezident druhé republiky (od 30. 11. 1938) nezastavil porušování ústavy z roku 1920. Snažil se pouze, aby nová nesvoboda byla právně zúřadována,« vysvětlil Rataj s tím, že jej překvapuje smířlivý postoj části historické obce, médií a veřejnosti v současnosti vůči Háchovi. Byl to Hácha, kdo marně tlačil na to, aby se Beneš v nejkritičtějších chvílích s Hitlerem setkal a domluvil, dodal.
Konzervativci pomohli fašistům
V okleštěném Česko-Slovensku byly povoleny jen dvě české politické strany: vládní Strana národní jednoty (SNJ) a podřízená Národní strana práce bez vlastní politické váhy a možnosti soutěže (kromě toho existovala politická reprezentace německé menšiny na zbytkovém území). Přes prvně jmenovanou umožnil její předseda Rudolf Beran nástup fašismu do vedení státostrany. »Konzervativci jako i v jiných zemích z obavy před ‚rozkladným liberalismem, který není s to zabránit nástupu bolševismu k moci‘, pomohli fašistům ke zbytnění. Postupně se však sami stali zajatci fašistů, kteří je zatlačili do defenzívy nebo přímo ovládli,« řekl.
Prvního prosince 1938 se Beran stal premiérem proněmecké vlády ČeskoSlovenské republiky, která usilovala o přízeň nacistického Německa, a ministrem zahraničí František Chvalkovský, jenž sympatizoval s italským fašismem. Režim vydal zmocňovací zákon, jímž byla narušena dělba moci ve prospěch exekutivy. Parlament byl zbaven své legislativní i kontrolní funkce. Vláda vládla nekontrolovatelně sama a mohla spolu s prezidentem vydávat i měnit ústavní zákony. Čs. ústavní systém byl de facto zlikvidován, konstatoval přednášející.
»Výchova« novinářů, čistky v kultuře
V tzv. Česko-Slovensku nastoupila silná cenzura, za první tři měsíce roku 1939 bylo zastaveno 1900 listů (listy autentické levice byly zakázány již v roce 1938). Vedení autoritářského státu v čele s Beranem dalo podnět ke vzniku státem řízené ofenzívní propagandy, která by českou společnost podrobila glajchšaltující převýchovné ideologizaci v antidemokratickém radikálně konzervativním a fašizujícím duchu a vymýtila demokratické alternativy. V tomto smyslu navázalo kontakty s Goebbelsovým ministerstvem lidové osvěty a propagandy. Například 3. ledna 1939 se konal v Praze za přítomnosti německých specialistů-školitelů aktiv českých novinářů »za sblížení s nacistickou říší a jejím tiskem«. O těchto skutečnostech se nic nedozvíme ani v odborných publikacích o dějinách žurnalistiky či na konferencích k dějinám médií, upozornil prof. Rataj.
Nedemokratický režim získal požehnání od představitelů katolické církve a politického katolicismu, v němž převládl fundamentální a klerofašistický proud. Svobody pro nekatolické věřící a ateisty byly ve druhé republice již tvrdě omezovány. »Vztah k této problematice jasně ukazuje, když Daniel Herman (KDUČSL) ještě jako ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů předal v roce 2011 cenu ‚Za svobodu a demokracii‘ (nesoucí jméno Václava Bendy) Rudolfu Beranovi in memoriam,« připomněl Rataj.
V kultuře probíhala pod Beranovou směrnicí »Pryč s pauměním!« čistka mezi umělci, vedená katolickým publicistou a básníkem Jaroslavem Durychem, a nenávistná kampaň proti představitelům moderní kulturní levice a masarykovskému střednímu proudu, jehož představitelem byl symbol »humanitní demokracie« spisovatel a dramatik Karel Čapek.
Vazalský stát
Osmadvacátý říjen se již v roce 1938 neslavil a začala se propagovat svatováclavská tradice jako návrat ke svatováclavské státnosti, tj. takové státnosti, která není plně suverénní, je odvozena od poplatnosti vůči německé říši a nepojí se s moderními demokratickými hodnotami jako tradice 28. října. »Jestliže první republika poskytla azyl tisícům demokratických Němců, kteří prchali před hitlerovci, druhá republika označovala tyto lidi za nepřátele a glorifikovala říšské Němce jako vzor pro povahové a systémové přeměny,« uvedl.
Druhá republika přešla na rasové pojetí národa. Členem státostrany - SNJ se Žid nebo Čech židovského původu stát nemohl. O vyhlazení Židů se ještě nemluvilo, »pouze« o vystěhování bez majetku a vyloučení z řady povolání, ale antisemitismus a fascinace »českým árijstvím« zachvátily veřejnou sféru, Židé se dostávali do každodenního hledáčku. Na politickou objednávku vládní SNJ profesoři Lékařské fakulty Univerzity Karlovy vypracovali zdrcující definici rasové podstaty Žida. Z hlediska pseudovědecké rasové hygieny vyloučili míšení českého národa s Židy.
»Tento krajně pravicový protidemokratický režim není doposud ani v učebnicích, historických a literárních příručkách řádně a bez retuší popsán,« poznamenal na závěr profesor Rataj, »což vypovídá více než o minulosti o naší přítomnosti«.