Rozhovor Haló novin s Milošem Faltusem z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. »Stát nemá v podstatě žádnou surovinovou politiku. Měl by mít strategii, aby tady bylo lithium zapotřebí«.
● Pane doktore, jste naším předním odborníkem na prvek lithium. Média jej hlavně před volbami skloňovala ve všech pádech, a jak už to bývá, s pramalou znalostí věci...
Lithiem se zabývám hodně dlouho, již od své diplomové práce, kterou jsem dělal na Horním Slavkově. Tam je živcový lom, ale až do roku 1991 se tam těžil také cín a wolfram, stejně jako na Cínovci, kde těžba skončila v roce 1990. Všichni tvrdili, že se tam už nikdy těžit nebude. Naštěstí se odkaliště nerekultivovala tak intenzivně. A po dvaceti letech začal zájem o lithium. Nejdřív ho podporovali lidé z Výzkumného ústavu kovů z Panenských Břežan a z Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT). Zhruba před deseti lety došlo k prvním seriózním revizím odkališť, ve kterých je deponovaná vytěžená a rozemletá hornina, ze které se v minulosti získávaly rudy cínu (minerál cínovec) a wolframu (wolframit), ale slídy obsahující lithium (cinvaldit), které jsou rovněž součástí těchto hornin zvaných greiseny, získávány nebyly, a tudíž jsou zde nejsnáze dostupné. Znovu se, nejen na Cínovci, prováděly geologické průzkumy, které měly ověřit výskyt lithných slíd v greisenech, ze kterých se dříve těžil cín a wolfram, ale i v jiných horninách. Výskyty byly potvrzeny a bylo vypočteno, nebo alespoň odhadnuto množství rudy. Ovšem ty naše rudy jsou na lithium velmi chudé, a tak zároveň postupoval výzkum, jak z nich lithium a další prvky ekonomicky efektivně získat. A to je právě ten největší problém.
Když je ruda chudá, nevyplatí se ji někam daleko vozit, takže obavy, že se někam vyveze přes půl planety, jsou liché. Spíš je otázka, jestli se těžba u nás vůbec vyplatí. Jediný důvod, proč by se naše lithium mělo těžit, je, že je tu infrastruktura, která umožňuje zpracování slídy pravděpodobně již ve stávajících závodech. Nyní jsme ve fázi, kdy se ověřuje, zda se bude muset stavět nový metalurgický závod nebo zda bude možné využít stávající technologie. Šance je vysoká, ale ověřeno je to pouze laboratorně, ale s dobrými výsledky – výtěžností 80–90 procent.
● Kdo ty výzkumy dělá?
Především VŠCHT, protože ta je zaměřena na technologie. Dělá to v rámci svého entuziasmu a z nepříliš štědrých neveřejných zdrojů. Kdysi dostala určitou grantovou podporu, která umožnila ověřit cesty, které se používaly ve světě na daleko bohatších rudách. Bohužel se ukázalo, že tyto klasické metody na zpracování slídy nejsou ekonomicky schůdné, protože jsou spojeny s velmi vysokou spotřebou energie a materiálů a vytvářejí velké množství odpadů. V poslední době se proto snaží vymyslet bezodpadovou technologii, ale z laboratoře do provozu je to ještě několik let. Pracuje na tom doktor Nguyen Hong Vu, s nímž jsem autorem dvou patentů. Na VŠCHT na tom udělali gigantickou práci. A stát ani v poslední době neprojevil zájem VŠCHT ve výzkumu podporovat.
Teď se všichni probudili – naše nerostné bohatství! Jenže »nerostné bohatství« je strašně ošidný termín. Zlato mělo cenu už před mnoha tisíci lety, stříbro také a budou mít hodnotu za dalších tisíc let. Ale lithium před sto lety bylo jen jedním z exotických prvků, později se stalo užitečným pro skláře a výrobce mazadel. A dnes je největší využití pro výrobu baterií. Patrně to ještě nějakou dobu potrvá, a je otázka, jestli se nevymyslí něco lepšího a lithium nezačne hodnotu zase ztrácet. Je důležité, aby se těžilo, dokud je o něj zájem. V Evropě je řada ložisek, menších, ale bohatších, než máme my. Nejbohatší je v Srbsku u řeky Jadar.
● Kvůli těžbě jste dopisem oslovil šéfy ANO, SPD a KSČM. S jakým výsledkem?
Chtěl jsem politikům říci, že stát by se měl o lithium zajímat, ale neměl by těžařům házet klacky pod nohy. Pánové Babiš a Okamura nereagovali, ozval se pouze Vojtěch Filip. Pozval mě na kávu a vyslechl mě. Líbí se mi, že komunisté jsou jediná strana, která by chtěla prosazovat alespoň nějakou strategii. Strategie našemu státu chybí. Ovšem od komunistů jsem očekával spíš vyjednávání strategie než blokování těžby. Není takový problém dohodnout se s těžařem na rozumných podmínkách. Jde o to, aby se tady lithium vůbec využívalo. Rád po lithiu sáhne Siemens nebo Philips nebo kdokoli, kdo vyrábí baterie. Ale jediná firma chce vyrábět baterie v Česku, a to je HE3DA, která využívá nanotechnologie.
Nicméně stát nemá strategii třeba pro elektromobilitu, přestože tu máme Škodu Auto. Nemá v podstatě žádnou surovinovou politiku. Stát by měl mít strategii, aby tady bylo lithium zapotřebí. Potom to bude mít smysl a přispěje to k rozvoji zdejšího průmyslu.
S lithiem lze těžit nejen rubidium, cesium a draslík, ale i cín a wolfram, a s ním trocha scandia atd. Z technologického hlediska by bylo velmi užitečné těžit u nás lithium, ale za padesát, možná za třicet let to už tak zajímavé být nemusí.
● Měli bychom si tedy pospíšit, ale z toho, co jste řekl, je jasné, že to nebude jednoduché.
Dnes se nejčastěji obchoduje uhličitan lithia. Kovové lithium se z něj musí získat tavnou elektrolýzou, což je velice nákladné. Lithium je navíc hodně reaktivní s jinými materiály. Na takovou výrobu u nás není žádná vhodná technologie. Muselo by se hodně investovat.
Celá problematika lithia se dá rozdělit do tří etap. První je těžba. Z odkališť není složitá, ale zásoby tam nejsou velké. Na Cínovci 600–700 tisíc tun písku, na Krásně asi čtyřikrát více. Ale slídy jsou tam ještě chudší.
Pokud jde o ložisko Cínovec, je to na objem opravdu velké ložisko. Všichni se zaradovali – 600 milionů tun rudy s obsahem 0,2 procenta lithia. Vynásobili si to cenou lithia a začali mávat biliony. Jenže tady jsou dva problémy. Lithium tam neleží v nějaké krabici, ale je obsaženo ve slídách, které jsou součástí hornin uložených několik desítek až stovek metrů pod zemí. Horninu musíte vytěžit, rozdrtit, rozemlít, oddělit slídu buď flotací, nebo magnetickou separací. Pak ji musíte chemicky vyluhováním nebo spékáním či destilací zpracovat. Dostanete z toho směs solí alkalických kovů a ty od sebe musíte oddělit. Soli lithia od solí draslíku, rubidia a cesia, a musíte je rafinovat. Proces, než se dostanete k obchodovatelnému uhličitanu lithia, je to dlouhý. Předpokládá obří investice do technologie a nemalé provozní náklady. Kdyby lithium nedej bože zlevnilo... To se může stát, máme možná jedno procento světových zásob, ty desítky procent jsou v Latinské Americe a Austrálii a když tam někdo z těch hlavních producentů bude chtít přidusit konkurenci, zainvestuje trochu víc...
● A druhý problém?
Druhý problém je, že z těch 600 milionů tun, pokud se bude těžit hornickým způsobem, v podzemí, protože místní lidé povrchový lom nechtějí, jsme schopni ročně vytěžit 1,5 milionu tun. To jsou 0,2 procenta všech zásob a zdrojů, které se na Cínovci nacházejí. A z těch bilionů zisku jsme najednou o mnoho řádů níž. Takže bohužel není pravda, že tam pro naši republiku leží poklad. Musí se do něj mnoho investovat. Reálně jsme z něj schopni vytěžit za dejme tomu třicet let ani ne deset procent. Lidé si to představují mnohem jednodušší. Aby se dalo hovořit o bilionech, muselo by tam ležet lithium jako hotový produkt. Odhadem, když to půjde dobře, na deset korun, které se z toho získají, se bude muset vynaložit 7,50 až osm korun. Půjde to, pokud lithium nezlevní. Hovoří se o dvaceti dolarech za kilogram uhličitanu, ale něco jiného jsou spotové ceny, když si vzpomenu, že toho chci zítra vagón, a něco jiného dlouhodobé kontrakty, které jsou nyní na úrovni sedmi dolarů za kilogram. Před pár lety to bylo pět dolarů. Cena se tedy trochu zvedla, ale ne zas o tolik, a může se zase zhoupnout dolů. To u surovin bývá. Investor nese riziko, a surovin jsou, kromě Latinské Ameriky, v Rusku, Číně, Austrálii a Kanadě ohromná kvanta.
● Takže kolem lithia je zatím mnoho povyku pro nic?
Ano, ale když už ten povyk je, měl by se využít, aby se věci začaly řešit nebo se o nich alespoň začalo mluvit. Je to příležitost vytvořit koncepci surovinové, energetické i školské politiky... Souvisí to spolu. Živíme se strojírenstvím. Postindustriální ekonomika je hrozná lež. Společnost konzumuje pořád víc a suroviny potřebuje, nehledě na zvyšující se podíl recyklace. Lithia je tu na staletí. Nebál bych se toho a využil je. Jestli je bude těžit soukromý těžař nebo Diamo... Diamo má v Rožínce nevyužitou úpravnu, která by šla využít pro rafinaci. Ústecká Spolchemie by se také mohla zapojit, i když je v soukromých rukou a má ekonomické potíže. Možností je víc.
● Kdybyste měl tu moc, jak byste těžbu na Cínovci řešil vy?
Asi bych s těžaři dohodl takové podmínky, aby je to zajímalo. Co se týče Diama, je to podnik, který byl zvyklý těžit uran a likvidovat doly. I v době největšího rozkvětu fungoval s dotacemi. Vzhledem k tomu, že je riziko výkyvů ceny lithia, nechal bych to riziko na těžařích. Firmy, které uhličitan lithný budou odebírat, lze spočítat na prstech jedné ruky. Ať už těžařem bude stát nebo soukromník, musí dát ohromné peníze do dolů, úpraven a metalurgických závodů. Ani získat horníky nebude jednoduché.
● Ovšem při zkušenostech, které se soukromými těžaři máme, chápu nechuť politiků a různých aktivistů k firmě European Metals.
Všichni křičí, že nám tu vytěží lithium. Ale jen ložisko na Cínovci – a máme tu i jiná – se dá vytěžit za 300 let. Nehrozí, že by nám někdo něco honem vytěžil. Bohužel, protože jsme schopni vytěžit jen takhle malé množství – na jednu stranu jeden a půl milionu tun je ohromná hromada, ale ve světovém měřítku to zas není tolik – vliv na ekonomiku to mít nebude. Sice jsou z toho odvody, daně; odvody zaplatí těžař bez ohledu na to, zda vydělává nebo prodělává. Někteří chtěli, aby odvody činily třetinu. To je nesmysl. Těžaři platí daně a nesou náklady, a pokud jim někdo řekne, aby dali třicet procent z ceny jako poplatek za vytěženou surovinu, tak to pro těžaře nebude rentabilní. Je potřeba najít správnou míru – jestli čtyři procenta, nebo deset... Pokud vím, kromě odkališť nemá žádné z primárních ložisek ještě ani zpracovanou studii proveditelnosti a není jasné, zda se to vůbec vyplatí. Záleží to na vývoji cen lithia, cenách energií, odbytu a spoustě dalších věcí.
Jedním z klíčů je technologie, aby nebyla drahá, neměla velkou spotřebu energie, měla dobré výtěžnosti a produkovala co nejméně odpadů. Druhý je, aby se to dalo využívat zde. Zpracovávat slídy získané z původní rudy (greisenu), chtějí těžaři tady, protože jsou tak chudé – 1,2 procenta – že je nemá cenu vozit někam jinam. Kromě lithia se z nich dá získat rubidium a minimálně draslík. Kromě lithných slíd získáme z greisenových rud trochu cínu a wolframu, ten by dělal asi 15 procent ekonomiky využití rudy. Ruda se tedy dá využít poměrně komplexně.
● Co je za - tolik propíraném - memorandem ministra Havlíčka?
Podle mého názoru to byla nešťastná snaha některých pánů ze sociální demokracie, kteří se před volbami chtěli zviditelnit a ukázat, že něco dělají. Podezírají je z korupce. Já si to nemyslím. Chtěli se zviditelnit v ten nejnešťastnější moment. Pracujeme s domácími i zahraničními investory, s báňskou a dalšími fakultami, český rybníček je malý. Že tady jsou Australané, je důsledek toho, že stát se vůbec o suroviny ani o lithium nezajímal a entusiasti z firmy Geomet, kteří lithium považovali za zajímavé, hledali investora mimo republiku. Tady ho nemohli najít. Našli společnost European Metals, která sama o sobě sídlí na nějakých ostrovech, nicméně pracují v ní lidé z Austrálie. V tom byznysu pracují léta, jsou investory i jiných firem. Ti jim peníze sehnali. Investovali do Geometu, protože jim to připadalo zajímavé. Je to pro ně sice riziková investice, nevědí, jestli se jim vyplatí. Ale takhle to ve světě funguje. Protože žijeme v globalizovaném kapitalismu, pány z Geometu je možné pochválit, že si investora vůbec našli. Komunikaci se státem rozhodně neodmítli. Výsledkem bylo to memorandum, na kterém se někdo chtěl zviditelnit, ale kdyby si řekl o úplatek, dívali by se na něj Australané divně. Domnívám se, že pan Havlíček to nemyslel zle, ale udělal nešťastný krok. Když se politik, ať už z kterékoli strany, plete do řemesla, je to nejhorší, co může udělat. Měli by si sednout s těžaři a potenciálními zpracovateli a udělat nějakou strategii. Ale to nedělají. Kritizovat jde snadno. Ale udělat něco lépe... Stát nemá jen dělat rozhodčího, ale má ekonomiku někam zaměřit.
● S tím nelze než souhlasit.
Stát by měl investovat, ale to neplatí jen o lithiu. Třeba koncepce školství. Pořád se mluví o znalostní ekonomice, přitom chybějí desetitisíce nástrojařů a dalších profesí. Dobrá ekonomika začíná u dobře vyučeného člověka. Na Práci čest! se trochu zapomnělo, máme hodně sociologů, právníků a ekonomů, ale málo inženýrů, přírodovědců také vyučených kádrů. Být vyučený není žádná ostuda, a ti lidé si dnes vydělají velmi dobře. Ale stát nemá strategii ve školství, v energetice ani v surovinách... Mám obavu, že kvůli tomu nám pomalu ujíždí vlak. Hodně se mluví, ale málo pracuje.
Němci mají třetinu Cínovce na své straně, a také uvažují o těžbě. Jde o to, kdo bude první. Kdo vybuduje závod. Jestli to stihneme dřív, budou to vozit k nám. Nemá cenu v jedné lokalitě stavět dva závody na zpracování.
● Jaký profit může ložisko na Cínovci přinést, pokud se těžba a zpracování rozběhnou?
Za rok to odpovídá 3,2 miliardy korun obratu (při ceně uhličitanu lithného na úrovni 10 USD/kg). Stát by z toho na odvodech a daních pár stamilionů měl. Co to z národohospodářského hlediska je? Žádné biliony. Tenhle stát se vždy bude živit prací. Nemáme tu velká ložiska zlata nebo nafty. Lithium ale může pomoci progresu ekonomiky. Na rozdíl od světově nejdůležitějšího zdroje lithia, kterým jsou přírodní jezerní solanky, obsahují naše slídy ve významném množství rovněž další využitelné alkalické kovy, především draslík, rubidium a cesium. Při zpracování slíd lze všechny tyto kovy s úspěchem získat, a to za nákladové ceny řádově podobné jako lithium. Množství rubidia, které je získatelné z těchto zdrojů, je řádově stejné jako u lithia. Množství cesia, které je zhruba o dva řády nižší, je rovněž nezanedbatelné. Jde o odhadované zdroje v řádu statisíců tun rubidia a tisíců tun cesia. Tyto kovy se v průmyslové praxi využívají v naprosto zanedbatelné míře, neboť se jich ve světě získává velmi málo, a to vede k jejich vysoké ceně na trhu. Přitom se tyto prvky dají velmi dobře využít nejen jako doplňkové prvky při výrobě baterií spolu s lithiem, ale lze je využívat pro výrobu fotoelementů, fotovoltaických a termoelektrických článků, pro výrobu léčiv, katalyzátorů, při výrobě speciálních skel a křišťálu, keramiky nebo pyrotechniky atd. Způsobů potenciálního využití těchto prvků by se dala vyjmenovat dlouhá řada. Široké využití těchto prvků může nejen podstatně zefektivnit těžbu lithia, ale rovněž mít velký přínos pro konkurenceschopnost ekonomiky ČR. Nicméně nařízení vlády č. 98/2016 Sb. to prakticky znemožňuje, protože stanoví sazbu úhrady za vydobyté cesium zhruba patnácttisíckrát a za rubidium zhruba desettisíckrát vyšší než u lithia – tedy několikrát vyšší než v případě zlata. Upozornili jsme na to v dopise tehdejšího premiéra Sobotku, ale dodnes se nic nezměnilo.