Je 15. březen. Před sedmdesáti devíti lety ráno nás obsadila nacistická vojska. Bylo to pro mnohé naše dědy a otce kruté probuzení, tedy pro ty, kteří ještě před několika měsíci byli připraveni se zbraní v ruce bránit naši vlast a kteří byli zrazeni našimi západními »přáteli«. Toto datum se mainstreamovým médiím těžce připomíná. Za oněch sedmdesát devět let od té doby jsme se totiž opět stali členy jejich bloku, tedy jejich »přátelského obětí«, a mnohé rozhodnutí, tentokrát bez vniku vojsk, musíme podle jejich příkazů plnit. Ne, nepřeháním. V tom třicátém devátém roce Němci obsadili se svými ozbrojenými sbory naši vlast a ti, kteří v Mnichově slíbili, že budou garantovat neporušitelnost našeho území, se zmohli jen na slabé verbální protesty. Mám na mysli Anglii a Francii a potažmo i USA.
Dnes postoj tehdejšího prezidenta Háchy, který dokument o obsazení formálně podepsal, se omlouvá. Osobně ho chápu. Byl v těžké situaci. Nemocný člověk, kterému se vyhrožovalo a vlastně celé jeho vlasti. Prý si myslel, že neústavní podpis nebude nikým uznán. Byl. I Beranovou vládou. Také neústavně. A ostatně, jaká ústava, když za dveřmi byl protektorát a nový nacistický protektor už si mohl oprašovat svou uniformu.
Patnáctý březen byl porušením jakéhokoli práva. Znamenal nejen konec naší samostatnosti, ale v dalších letech třistašedesátitisícové ztráty na životech, tisíce zlomených nadějí, za miliony zničený majetek a ztrátu důvěry k našim dosavadním »přátelům«. Lze se divit, že v prvních svobodných volbách po okupaci vyhrála KSČ? Divit se tomu může jen blázen, i když takových je v dnešní naší republice nemálo.
Onoho 15. března krok za vojáky přišli do země i příslušníci nacistických policejních složek, toho hrůzného gestapa, jehož členy bylo nemálo tzv. českých, tedy sudetských Němců. Patřili mezi nejhorší. Již onen den v akci Mříže byly zatčeny podle policejního seznamu, který jim blahosklonně přistrčilo policejní ústředí, stovky předních českých osobností, aby pak většina z nich přečkala okupaci v koncentračních táborech anebo v nich zemřela.
Připomínat si toto datum, které za sebou nechalo velkou krvavou stopu, je nutné. Definitivně totiž skončila »Masarykova demokracie«, republika, jež měla být budována na prezidentových myšlenkách. Nebyla. Jistě. Ale patřila k tomu nejdemokratičtějšímu, co Evropa mohla světu nabídnout. Z války a okupace tudíž musel vystoupit jiný společenský řád, ale to je již jiná kapitola.