● Dvacátého čtvrtého března uplynulo devatenáct let od začátku bombardování Jugoslávie spojenými silami NATO. Vzpomínáte na toto, jak řekl prezident Havel, »humanitární bombardování«?
Velmi dobře si vzpomínám, byl to pozoruhodný projev. Prezident ho přednesl před oběma komorami kanadského parlamentu koncem dubna 1999, hned po návštěvě USA. Přesný citát zní: »Je to zřejmě první válka vůbec, která není vedena jménem zájmů, ale jménem určitých principů a hodnot. Lze-li říct o nějaké válce, že je etická nebo že je vedena z etických důvodů, pak to platí o této válce.« Prezidentova argumentace byla prostá: bombardování Jugoslávie sice neschválila OSN, ale lidská práva jsou více než suverenita států. Co by asi dnes říkal na připojení Krymu k Rusku po tamním referendu?
● Co na tom bombardování bylo »humanitárního«, »etického«?
Pan prezident zřejmě nikdy neslyšel o náboženských válkách vedených »jménem určitých principů a hodnot«. Z liberálního pojetí lidských práv se stalo náboženství, které opravňuje zabíjet »bezvěrce« či »jinověrce«. Dnes je Kosovo odtrženo od Srbska, je umělou, samostatně neživotaschopnou zemí bez státní historie a se stejným národnostním složením jako má sousední Albánie.
Ovšem je tu ještě jeden důležitý lidskoprávní moment: v Kosovu je Camp Bondsteel, největší vojenská základna USA na Balkáně. Alvaro Gil-Robles, vyslanec Rady Evropy pro lidská práva, poté, kdy tam viděl vězně v oranžových uniformách, charakterizoval tuto základnu jako »malou verzi Guantánama«.
● Oč skutečně tehdy v Jugoslávii šlo?
Na Balkáně tehdy probíhala pátá válka ve 20. století. Balkán je velmi složitý region, rozetnutý řadou rozdílů, které se čas od času daří změnit na konflikt. Různé slovanské národy plus Albánci a odlišné náboženské konfese, spousta historických křivd. I dnes zůstává obtížné nalézt skutečné motivy války, zdá se, že se během bojů u některých západních účastníků měnily či doplňovaly, vrstvily.
Rozebrat Jugoslávii jako dítě porážky Trojspolku v první světové válce patřilo vždy mezi cíle německých revanšistů. Bylo to Německo, které počátkem devadesátých let uznalo separatistické státy, a to v rozporu se stanoviskem Washingtonu a Bruselu; jejich uznání a podpora rozbití Jugoslávie přišly později. Dodnes nikdo neukázal, jak byli vyzbrojeni separatisté, přestože bylo vyhlášeno mezinárodní embargo na dodávky zbraní. Návrhy, které v únoru 1999 na usmiřovací konferenci v Rambouillet předložila ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightová, byly záměrně připraveny tak, aby byly nepřijatelné pro Bělehrad; tehdy už bylo zřejmé, že si Washington a Brusel přejí válku. Když se podíváte na země, kde Západ od té doby použil vojenskou sílu – Afghánistán, Irák, Libyi a Sýrii – kromě tálibánského Afghánistánu se vesměs jedná o země se socialistickou orientací. Což platí také o Jugoslávii. Je zajímavé, že bombardování Jugoslávie bylo vlastně bombardováním Srbska – nesměřovalo na cíle v Černé Hoře. Aliance si tak připravovala půdu na odtržení Černé Hory, a tím i oddělení Srbska od moře; to se naplnilo v roce 2006.
Spojené státy testovaly svoji vojenskou převahu jako nástroj upevnění své globální hegemonie, a to bez ohledu na mezinárodní právo. Už v únoru 1994 sestřelily americké letouny F-16 čtyři vojenská letadla Republiky srbské – to byl první vojenský útok NATO v historii. Začal narůstat chaos. V květnu 1998 Pákistán a Indie otestovaly své jaderné zbraně: ve světě americké hegemonie se musí každý postarat sám o sebe, nebo bezvýhradně poslouchat Washington.
● Byl jsem tehdy v Bruselu, dokonce jsme besedovali ve štábu NATO a dozvěděli jsme se, že ono bombardování bylo nutné, protože jugoslávská armáda masakrovala kosovské Albánce. Bylo to tak?
Občanské války bývají nesmírně kruté. Nepochybuji o tom, že k válečným zločinům vůči kosovským civilistům došlo. Ovšem teze o cíleném masakru organizovaném vládou nikdo nepotvrdil. Americké údaje uvádějí, že při útocích armády a polovojenských skupin zahynulo 1200 až dva tisíce civilistů a příslušníků Kosovské osvobozenecké armády. Pozoruhodné je, že nikomu nevadilo například vyhnání Srbů z Chorvatska – podle Amnesty International jich bylo přibližně 300 tisíc – které doprovázely »excesy«. Kosovská osvobozenecká armáda, která od roku 1996 vedla ozbrojený boj nejen proti federální vládě, ale i proti srbským civilistům žijícím v Kosovu, nikdy nebyla v USA zařazena na seznam teroristických organizací. Okolo 200 tisíc Srbů, Romů a Židů muselo po bombardování NATO opustit Kosovo.
Připomeňme marnou snahu lidí, jako je Carla Del Ponteová, někdejší žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, alespoň vyšetřit podezření, že v Kosovu byli unášeni Srbové, kteří byli rozřezáni a jejich orgány prodány v západní Evropě. Uvádí se jména 562 dětí, žen a mužů z Kosova a Metohiji, kteří jsou nezvěstní. Ztratili se v době, kdy už nad Kosovem vlála vlajka NATO.
Trestán má být každý zločin, výběrovost praktikovaná Západem je důkazem toho, že »trest« není kvůli údajným porušováním lidských práv, ale na základě geopolitické volby. V téže době probíhaly ve světě od Alžírska přes Súdán po Srí Lanku mnohem hrůznější konflikty, které nikoho na Západě nevzrušovaly.
● Jak si vůbec NATO mohlo dovolit zaútočit v době míru na členský stát OSN bez zmocnění Rady bezpečnosti a při tom zabíjet i civilisty?
Podle práva silnějšího. Je to uplatnění politické kultury Divokého západu na globalizovaný svět. Při kolonizaci Ameriky platilo, že tvé je to území, které jsi dokázal obsadit a udržet.
● Zabitých civilistů mělo být podle srbských údajů až 2500, pamatujeme Varvarinský most, nemocnici v Bělehradě, útok na vlak, kolonu utíkajících, továrny na mírové zboží i s osazenstvem atd. Kdo za to nese odpovědnost?
Vítěze nikdo nesoudí. Pokusy obžalovat iniciátory zločinného bombardování, například britského premiéra Tonyho Blaira, selhaly. O osobní odpovědnosti Javiera Solany, někdejšího generálního tajemníka NATO a poté vysokého komisaře pro zahraniční a bezpečnostní politiku Evropské unie, nikdo nepochybuje. A tak by bylo možné vyjmenovat další premiéry, ministry, velvyslance a generály. Při bombardování byly zasažené civilní cíle označeny jako »vedlejší škody«. Tak tomu ale je v každé válce – na dotaz, zda se smí střílet do vagonů Červeného kříže, existuje jediná pravdivá odpověď: »Nesmí, ale může«, řekl Švejk, »šusa to byla dobrá a von se pak každej vomluví, že to bylo v noci a že ten červenej kříž není vidět«.
● A jaký byl postoj České republiky?
Česká republika byla několik dní členským státem NATO. Předpokládalo se, že k útoku Aliance může dojít jen po souhlasu i naší vlády, kterou tehdy vedl Miloš Zeman. Vláda s bombardováním souhlasila; pokud vím, pouze tři ministři hlasovali proti. Souhlasila, byť na různé úrovni, i s dalšími kroky při eskalaci v průběhu války.
Dlužno ale dodat, že tehdy byla díky ministru zahraničí Janu Kavanovi nastartována česko-řecká iniciativa, která pomohla nalézt cestu ze slepé uličky zabíjení – obsahovala témata, která pak převzala skupina G8 a následně i Rada bezpečnosti OSN.
● Co následovalo?
Svět se změnil. Myslím, že na této válce se učili všichni. Už jsem mluvil o zrodu dvou jaderných mocností na pozadí války v Jugoslávii. Jen dvě další drobné poznámky. Ruský premiér Jevgenij Primakov, který v okamžiku zahájení bombardování Jugoslávie letěl do USA, nechal obrátit letadlo a vrátil se domů. V Moskvě pochopili, že Západ nebude při svém rozhodování brát ohled na ruské zájmy. Ještě koncem března se tajemníkem Bezpečnostní rady Ruské federace stal Vladimir Putin; na podzim pak už byl premiérem.
Velký vliv měla válka i na Peking. Sedmého května letadla USA bombardovala čínské velvyslanectví v Bělehradě, přičemž byli zabiti tři čínští novináři a 20 dalších lidí bylo zraněno. To byl jeden z impulsů, který vedl nejen ke zvýšení vojenských výdajů ČLR, ale časem i k zásadní reformě čínských ozbrojených sil.
● Jaké poučení vyplývá z tohoto válečného aktu pro nás dnes?
Především je to politická zkušenost. Válku dnes doprovází masová propaganda, která dokáže získat souhlas značné části veřejnosti a vynutit si tzv. solidaritu i těch západních zemí, které se na původním rozhodnutí válčit nepodílely. Což bylo zvláště názorné v případě bombardování Libye, kdy Česko dalo svůj souhlas v době, kdy už naši spojenci bombardovali; jsem přesvědčen, že případná Babišova vláda v případě další alianční války bude jednat obdobně. Jugoslávie, která se poučila z útoku USA na Irák roku 1991, z první »války v přímém přednosu«, zakázala působení západních televizních štábů během války. Jediné obrázky z války, které byly k dispozici, dodávala jugoslávská televize – což komplikovalo bruselský výklad akcí. Řešení se našlo: 23. dubna letadla NATO vybombardovala sídlo Rozhlasu a televize Srbska. Je příznačné, že britský premiér poté, kdy alianční interpretace během dlouhého bombardování ztrácela u veřejnosti pozice, nenavrhl zastavení války, ale poslal na pomoc Bruselu své mediální poradce.
Vojenské poučení říká dvě hlavní věci. Byla to první americká válka v Evropě. Podle dostupných informací lze použitou munici při tomto bombardování rozdělit na americkou a evropskou v poměru 9:1, tedy na každý výbuch připravený v evropských zbrojovkách jich připadne devět z arzenálů USA. Spojené státy se podílely 75 procenty na válečných výdajích. Druhou informací je, že letecká převaha proti odhodlanému protivníkovi nestačí. NATO si netrouflo nasadit do boje pozemní síly. Po dohodě o zastavení palby se z Kosova stahovaly bojeschopné jednotky jugoslávské armády, které bombardování nedokázalo zničit.
Třetím poučením je poznání, že politiku dvojího metru Západ praktikuje zcela bezostyšně. Proč se smí oddělit Kosovo od Srbska, a Republika Srbská se nesmí odtrhnout od Bosny a Hercegoviny? Proč se Kosovo smí oddělit od Srbska, ale Krym nesmí odejít od Ukrajiny? Protože tam nebombardovala letadla NATO? Je zřejmé, že prosazovat slepou solidaritu se spojenci je zradou národních zájmů.